„Bude zničený, až se to dozví." říkala mamka s brekem. 

„Jestli se to dozví." odpovídal ji táta. 

„Chceš snad říct, že si myslíš, že se neprobudí?" 

„Vždyť se podívej na to, co ti říkali doktoři. Takový předávkování lze jen těžko přežít. Ne - li minimální pravděpodobnost probuzení z kómatu." 

„Nějak se mi nechce věřit, že by tohoto byla Kate schopná." 

„Ale viděla si její paži? Měla ji popíchanou od injekcí, mohla se v tom vyznat." 

„Vždyť ji známe už odjakživa! Krucinál." 

„Deset let jsme ji neviděli."

Chtěl jsem něco říct, chtěl jsem se zvednout, chtěl jsem otevřít oči, ale víčka mě nechtěly poslouchat. Zhluboka jsem se nadechl a konečně jsem dokázal rozevřít oči dokořán. Nevěděl jsem, co mi rodiče zatajovali, ale zbytek konverzace jsem chápal. 

Mysleli si, že mi to provedla Kate. 

A já musel protestovat. Kate by tohle neudělala. Kate byla nevinná. Za všechno mohl Thomas a já jim to chtěl vykřičet do obličeje. Hněvalo mě, že by mohli aspoň na vteřinu zvažovat, že to udělala Kate. 

Chystal jsem něco říct. Chystal jsem se pohnout, ale jako kdybych byl zpomalený. Než jsem pořádně pohnul rukou vzhůru, bylo to jako věčnost. Chtěl jsem se zvednout a pokusil jsem se něco říct, jenže jsem měl v puse sucho, jako kdybych spal s otevřenou pusou celý roky. Nevycházel ze mě žádný zvuk. 

Ale táta si mě všiml a okamžitě se za mnou otočil. „Edwarde! Pane bože na nebi, díky bohu! Hochu, sakryš!" Pevně mě objal kolem ramen a já jsem sotva dýchal. 

Pořád jsem se na ně snažil promluvit, ale nic ze mě nevycházelo a mamce to očividně došlo a tak přispěchala ke mně se plastovým kelímkem naplněný vodou. Napil jsem se a první lok byl nejbolestivější. Jako kdybych spolkl vlastní jazyk. Konečně jsem cítil vlastní pusu. 

„Kate za nic nemůže." vyhrkl jsem rychlostí blesku a náhle jsem se rozkašlal. 

„Ale Ede...-" začala mamka a hladila mě po zádech. 

„Ne, mami, Kate je nevinná." skočil jsem ji do řeči dříve, než mohla cokoliv jiného říct. 

„V jejím kufru, který nechala u tebe měla injekční stříkačky a spoustu jiných drog. Respektive to je to, co našli policisté poté, co ji šli hledat, protože byla jedna z podezřelých, vlastně také jediná, protože tě nikdo s nikým jiným neviděl. Je po ni vyhlášeno pátrání, protože se policie domnívá, že se vrátila do svého stálého bydliště než někam zmizela. A taky se u ní v kufru našla zásoba amnézií, schopna člověka zabít ve spánku. A byla jediná, kromě nás, která byla zapsána na recepci v knize návštěv...Ede, je mi to moc líto, vím jak moc ti na ní záleželo." vybalila na mě táta, protože ten nikdy nechodila kolem horké kaše. Byl toho typu, že na člověka ukázal ostří a rány hojil hned potom. Krátil trápení. 

„Ale tati, to je blbost, ona si s sebou nevzala nic, neměla u sebe žádný kufr. Všechno to na ní hodil Thomas." chytil jsem se za hlavu, protože celá tahle historka mi přišla naprosto absurdní. 

„Jak by u tebe jinak mohla přespávat? Přeci musela si někde nechávat svoje věci a ten kufr byl její, protože tam svoje oblečení měla, kalhotky, všechno. A kdo je Thomas? Jaký Thomas?" 

„Mami, ty tomuhle vážně věříš?" podíval jsem se jí upřímně do očí. „Věříš, že ta holka, co k nám chodívala se zabahněnými copánky, se mohla proměnit v takovou osobu?" přeskakoval mi hlas mezi zlostí a smutkem. 

Bylo to k nevíře.

„Lidé se mění. Těžko říct, co se Katie stalo za těch deset let, Ede. Úplně čistá také není." hlesla máma a já zavrtěl hlavou. 

„To je fakt píčovina. Probudím se po nevím kolika hodinách spánku a první, co zjistím je, že je pátrání po Kate? Kate, která je nevinná? Kate, která je tady obětí násilí, vyhrožování a nevím jakých sraček ještě? Kate, kterou do prdele miluju a věřím ji, že by takovouhle věc neudělala, i kdybych to neviděl na vlastní oči, protože já vám říkám, že já jsem byl při vědomí, když jsem vlítl Thomas a vrazil mi injekci do kůže." zlost. Byla to zlost, která se ve mně usadila. Chtěl jsem rozbít každou pípající mašinu v tomhle prostoru. Chtěl jsem toho tolik. 

„Řekni nám to cely od začátku." řekl táta.

„Nebo počkej na policisty, vyšetřují tenhle případ a mají v plánu tě i vyslechnout." skočila do toho mamka a já jsem přikývl. Vydechl jsem a doufal jsem, že je Kate v pořádku. 

Po hodině, kdy jsme s rodiči seděli v tichu, každý ve svých myšlenkách, do pokoje konečně vešli dva policisté a v rukou měli propisku a blok. 

Byl jsem připravený jim říct svojí verzi příběhu. Byl jsem schopný všeho, aby našli Kate a aby byla zpátky u mě. Dělal jsem si zasraný starosti. 

„Dobrý den, jsem poručík Kyle a tohle je můj kolega Jefferson." potřásali si se mnou ruce a usadili se vedle mě na židli. Mohlo jim být tak třicet, Kyle měl knír a působil starší a profesionálněji než Jefferson, který za celou dobu neprohodil ani jedno slovo. „Myslím, že budeme potřebovat soukromí." zašeptal k mým rodičům, kteří přikývli a odešli z místnosti. 

„Tak spusťte." pobídl mě Jefferson a já tak učinil.