Jeli jsme v tichosti v autě a jediné, co bylo slyšet byl slabý zvuk rádia. Oba jsme byli zabraní do vlastních myšlenek, Anthony šlápl na plyn a celou dobu jsme jeli rychlostí sto čtyřicet za hodinu. Myslím, že byl zmatený. Pravděpodobně ani nevěděl, co si o Kate myslet. Ani já jsem to nevěděl. A čekal jsem na to, až se to samo od sebe stane. Vnímal jsem míjející se krajinu jako krok blíže ke Kate. Moc mi toho nezbývalo. Mohl jsem buď doufat, že ji stihnu, nebo se rozhodnout na ni navždy zapomenout, nechat ji být a začít konečně žít bez ní. 

Teoreticky jsem celý život žil hlavně myšlenkami o ní, ani když jsem jí deset let neviděl. Kroužila v mých myšlenkách, objevovala se v mých snech a přemýšlel jsem o ní před tím než jsem usnul. Čím více ubíhaly roky, tím méně jsem ji viděl ve svých snech, občas jsem si pořád vzpomněl, ale už jsem na ní tolik nemyslel. Ovšem, jakmile došlo k jiným dívkám, nedokázal jsem pomyslet na někoho jiného. Bylo to zvláštní, upřímně, myslet ve dvaceti na někoho z mých desíti - lidé by si o mě pomysleli jako o pedofilovi. Ale nešlo o její zjevení na co jsem si u jiných holek vzpomněl, byl to náš slib. 

Slib, na který jsem nikdy nechtěl zapomenout. Slib, který jsem viděl jako nějaký klíč k našemu šťastnému konci jako je v pohádkách. Bylo to holčičí, já vím, ale v té době jsem byl hodně jako holka. Býval jsem naivní, do nedávna stále byl, jenže jak jsem seděl v tom autě, už jsem to tak neviděl. 

Neviděl jsem to optimisticky, jako to obvykle tak mívám. Měl jsem před sebou jen dvě možnosti -vědět odpovědí nebo zapomenout. Nemohl jsem se dočkat, až vystoupím z toho auta. 

Anthony zastavil před letištěm a řekl mi pouhé jedno slovo: „Běž!" a já jsem běžel. Běžel jsem jak Usain Bolt na olympiádách, ani jsem pořádně neviděl, měl jsem hlad a před sebou jsem viděl jen Kate, její vidinu. Vrážel jsem přitom do lidí a v podpaží jsem se začínal dost potit. Podíval jsem se na hodinky. Její letadlo mělo každou chvíli vzlétat. 

Doběhl jsem ke kontrolám a vysypal jsem jim na pult všechny peníze, co jsem u sebe měl. „Pusťte mě tam, potřebuju za jednou pasažérkou, neodlítnu, přísahám. Je to otázka života a smrti. Žena mýho života." zdá se, že jsem odříkával všechny možný fráze z filmů, ve kterých to procházelo, tady to ovšem moc nešlo. Zavrtěl hlavou a ukázal mi prstem východ. 

No, a tak jsem udělal jedinou věc, která mě napadla. Dal jsem mu pěstí a využil situace, když se zaklonil. Přeskočil jsem přepážku a běžel jsem přes bezpečnostní rám a hledal jsem 'Gate 12'. Z oken jsem viděl mexickou aerolinku, jak vzlétala. U hledané brány už nikdo nebyl, ani ti podělaní týpci, co kontrolujou pasy. 

Srdce mi spadlo až kilometry pod zemi. 

Přišel jsem pozdě. A za mnou se hnala ochranka. „Jdete s námi, pane." 

V té chvíli mi bylo všechno už jedno.