Když se po několika minutách vrátila, nebyla oblečená jako předtím. Byla zahalenější a nenamalovaná. Přes rameno měla přehozenou kabelku a prsty mi naznačila, abych šel s ní. 

„OOH, Edward si konečně zasune!" zahvízdal John a tím mi dával povolení odejít. Nezáleželo mi na tom. Šel bych za Kate, i kdybych neměl Johnovo povolení. Byla důležitější. Vždycky byla. 

Následoval jsem její záda, dokud nevyšla ze dveří klubu. Poté jsem se konečně nadechl čerstvého vzduchu a podíval jsem se na její obličej, který zářil stejně jako měsíc za ní. Jeden chlap z ochranky mě chytil za lem trika. 

„Monique, všechno v pořádku?" sykl po Kate a ta mu položila ruku na rameno. Pouhým stiskem mu naznačila, aby mě nechal a jeho síla na moje triko se rázem zmenšila. 

„Dneska končím, měj se pěkně." políbila ho na tvář a chytila mě za předloktí. Začala mě tahat po ulici s pevným stiskem. Musel jsem uznat, že nabrala opravdu hodně síly, protože její sevření bylo jako od pořádného chlapa. 

Ale byla stále malinká. Byl jsem stále vyšší, to se nezměnilo. 

Zběsile mě hnala ulicemi San Francisca a já nedělal nic kromě toho, že jsem se usmíval z toho, že to byla opravdu ona. K čertu k nějakou Monique, pořád to byla Kate. Klopýtal jsem se za ní a málem jsem do ní vrazil, když se zastavila. 

Téměř zkolabovala na zem. Sedla si na studený obrubník a složila si hlavu do dlaní. Začala vzlykat. Sedl jsem si těsně vedle ní, že se naše stehna dotýkala a objal jsem ji kolem ramen. Moje dlaň se třela o její rameno , abych ji uklidnil. Položil jsem svou hlavu na její a zůstal jsem tak, dokud nezačala sama mluvit. 

„Můj život je v prdeli, Warde." oslovila mě tak, jak mi říkávala. Na chvíli jsem ztuhl, ale pokračoval jsem ve své činnosti. „Všechno je v háji. Stala se ze mě lehká děva, i když nemám pořádně ani na to zaplatit nájem, protože si vždycky přijde posranej Thomas, můj bejvalej, a požádá si o peníze, protože se čím dál tím víc topí v drogách. Ani nevíš jak moc si přeju, aby se jednou předávkoval a přestal mě otravovat. Ať se stěhuju kamkoliv, vždycky poprosí svoje debilní kámoše poldy, aby zjistili mojí adresu. Je jak nějakej zkurvenej stalker. Je schopnej mě zapálit ve spaní, když mu nedám peníze. Všechno je v čudu." vzlykala a vylévala si svůj vztek tím, že hádala kamínky ze země do dáli. Měl jsem sevřenou pěst, protože jsem měl stejný vztek na Thomase. 

„Kate..." pronesl jsem tiše. 

„Nic nebude v pohodě. Ani se to kurva nesnaž říct." odsekla a podívala se mi do očí. Její řasenka byla po celém jejím obličeji a její oči byly plné slz. Její tvář osvítila pouze občas projíždějící auta a pokaždé vypadala beznadějněji než předtím. 

„Víš kdo jsem?" zeptal jsem se jí. 

„Co to je za otázku? Samozřejmě, že ano, Warde." 

„Pamatuješ si mě?" 

„Kouskama z dětství no." zamumlala. 

„Pamatuješ si náš slib?" 

„Jakej?" zeptala se. 

„Však ty si vzpomeneš. Zvládneš si sbalit do dvou dnů kufry?" 

„Nemám co sbalit." 

„Poletíš se mnou domů, na padesát dnů a vzpomeneš si na mě. Padesát dnů bez tvého mizerného nynějšího života, dobře?" věděl jsem, že na devadesát procent kývne, protože to byla Kate, která se nebála spontánních rozhodnutích. Myslel jsem si, že nejvíce zapůsobí právě ta poslední věta.

„Pamatuju si, že ses o mě vždycky staral a myslel sis, že mě ochráníš. To ti zůstalo, viď? Jinak nemám žádný problém, jenom si doufám uvědomuješ, že mě před Thomasem neochráníš. Kdyby tady stále byla moje matka, řekla by, že bych měla říct, že tě do toho nechci zatahovat, ale já podle jejich romantickejch seriálech nejedu. Realita je jiná, když si sundáš růžový brýle. Řekla jsem ti, jakej je. Je jenom na tobě, jestli se s takovou krávou chceš zatahovat."

Měl jsem víc namakaných kamarádů, než si Kate myslela. Hodlal jsem ji poskytnou vidinu toho, že se Thomase (který se zdál stát za celým jejím zkaženým životem) mohla zbavit. Chtěl jsem ji pomoct. A taky jsem s ní chtěl být. Celých třináct let jsem si nepřál nic jiného, než ji opět potkat. 

„Aby tě nějakej Thomas neotravoval noc předtím než odletíme můžeš přespat se mnou na pokoji v hotelu, kde mám už věci." navrhl jsem potichu, protože jsem nechtěl znít příliš naléhavě, i když jsem se opravdu nemohl dočkat. 

„Děkuju. Za tvojí atmosféru." zopakovala svá slova a opřela si svou hlavu o moje rameno. 

Kdykoliv odpověděl jsem ji v duchu.