Sedím u okraje obrovské vodní nádrže v Pátém kraji a přemýšlím o tom, jak moc se těším až budu mít následující hodiny za sebou, nejen kvůli sobě, ale také kvůli mému osmiletému mladšímu bratrovi a mé matce.
Otec zahynul při protrhnutí přehrady před sedmi lety, tehdy to pro mě a mou rodinu byla strašlivá ztráta, ale už se na to pokoušíme nemyslet, i přes to mě často přepadá smutek při vzpomínce na otcovu smrt.
Myšlenky se mi zatoulají zpět ke sklizni. Je mi 18, takže je to pro mě naposledy, ale pesimistický hlas v mé hlavě mi pořád připomíná, že mám v osudí již 13 lístečků s mým jménem, několik jsem jich nasbírala v těch pár hrozných letech po otcově smrti, kdy jsem se zapsala o oblázky, později se matce podařilo sehnat práci v elektrárně, což nás jen tak tak udržuje při životě.
Slunce se blíží do nejvyšší polohy na obloze, což znamená, že bude poledne.
Musím jít domů a obléknout se do šatů na sklizeň. Když přicházím domů, vidím jak po mně matka starostlivě pokukuje a mého bratra, který nemá daleko k slzám. Usmívám se na ně abych je ukonejšila zdánlivě bezstarostných pohledem a jdu se umýt a obléct.
Před odchodem na náměstí se všichni objímáme a oni mě ujišťují, že se nemám čeho bát, protože jsou tam tisíce dalších lístečků.
U náměstí se rozdělujeme a já si jdu stoupnout mezi osmnáctileté dívky, zatímco matka s bratrem jdou zaujmout své místo za neprostupnou hradbu mírotvorců, kteří dohlížejí, aby všechno proběhlo jak má.
Když se všichni zařadí vystoupí do středu pódia starosta a spustí svůj nudný monolog o dějinách Panemu a o tom proč vznikly Hladové hry. Svůj proslov zakončuje tím že čte jména všech dosavadních vítězů našeho kraje. Celkem  máme za uplynulých 39 ročníků jen tři dvě dívky a jednoho chlapce i přesto se ale jedná o docela dobrý výsledek v porovnání s ostatními neprofesionálními kraji, nejlépe jsou na tom s vítězi samozřejmě profesionální kraje.
Po ukončení starostova proslovu do středu pódia přichází průvodkyně pro Pátý kraj a pištivým hlasem hlasitě zvolá své ,,Šťastné Hladové hry!" a ,,Dámy první!" Sleduji jak přechází k dívčímu osudí plném lístečků, chvíli se v něm přehrabuje a vytáhne jediný papírek, poté se vrací zpět do středu pódia a nahlas čte jméno na něm napsané ,,Emily Johnsonová!"

Mám pocit jako by mě zavalila tuna kamení, nemohu se nadechnout, mé nohy jako by zkameněli. Naštěstí si zachovávám tolik duchapřítomnosti, abych se nezhroutila a zachovávám si kamennou tvář, aby mě sponzoři a soupeři hned neodsoudili a pomalu kráčím k pódiu, ostatní děti se na mě dívají se směsí úlevy a lítosti, když dojdu na pódium naše průvodkyně mě postaví vedle sebe a zamíří k chlapeckému osudí se slovy ,,A teď chlapci!" Opět vytahuje jediný lísteček a nahlas čte ,,Jack Brown!" Z hloučku sedmnáctiletých chlapců vyjde a pomalu se blíží k pódiu chlapec střední postavy s krátkými, hnědými vlasy. Když si stoupá vedle mě potřásáme si rukama, v tu chvíli se zaříkávám, že si tohoto chlapce nebudu pokud možno vůbec všímat, aby mě nepřemohla slabost, když zemře. Mezitím naše průvodkyně nahlas volá ,,Letošní splátci z Pátého kraje!"a skupina mírotvorců nás odvádí do soudní budovy, kde zažijeme bolestné rozloučení s našimi blízkými.
Sedím v té nejmodernější místnosti v jaké jsem kdy byla, je tu velká pohodlná pohovka a dřevěné obložení stěn, v hlavě si připravuji poslední slova, která řeknu svým blízkým. Dveře se otvírají a dovnitř vstupuje má matka s hystericky plačícím bratrem. Minutu se jen objímáme a zbytek času si říkáme, jak moc se máme rádi, když přichází mírotvorce aby je odvedl matka mi říká že budu jedna z nejstarších, takže mám velkou výhodu a můj bratr se mě nechce pustit, takže ho mírotvorce musí doslova odtrhnout, a poté se za nimi zavírají dveře. Potlačuji slzy, protože vím že na nádraží budou další kamery. Nikdo z mých přátel nepřichází, protože přišli o život při již uplynulých ročnících, konkrétně 35. a 37.
Když pro mě přichází abychom odjeli autem na nádraží neodporuji, když nastupujeme do vlaku mimoděk zatajuji dech něco tak nádherného a bohatě vyzdobeného jsem si ani nedokázala představit. Vlak se dává téměř neznatelně do pohybu, a já se jdu podívat k okýnku, ve kterém naposledy vidím svůj rodný kraj, kde zůstává má rodina, kterou už nejspíš nikdy neuvidím.