4 roky. Roky utrpení. Roky beznaděje. Roky bolesti. I tak by se to dalo shrnout. Spoustu zničených vztahů, ztracených dětí, ale hlavně strachu. Začalo to nevinně. Virus VSD. Příznaky? Zcela neviditelné. Rozežíralo je to postupně. Mělo to velmi rychlý postup. Během jednoho dne vás to celé rozežralo. Nikdo nevěděl, co nebo kdo to způsobuje a ani jak se bránit. Kde se to vůbec vzalo? To nikdo neví. Všichni žili jen ve strachu, co s nimi bude dál. Chytnou to taky? Šířilo se to moc rychle. Neexistoval lék. Spousta vědců se na to snažila přijít. Nikdo neuspěl. Kdyby aspoň měli od čeho se odrazit.

Tento virus se rozmohl po celém světě. Zemřelých přibývalo a nikdo s tím nemohl nic dělat. Vědci bádali, zkoumali a také dělali pokusy. Často se objevovaly zprávy o tom, že někdo vynalezl lék. Ale nikdy to nebyla pravda. A jak tak postupně ubývalo lidí na světě, zbylo jen několik, kterým se virus vyhýbal. Nikdo netušil, co mají tito lidé společného. Možná jen to, že byli všichni dospělí. Ale to s tím moc nesouvisí. Těchto lidí bylo asi sto.

Sestěhovali se na jedno společné místo. Vesnice se nacházela místo temného lesa. Tam se báli vstoupit. Nikdo nezjistil tak úplně proč, ale teorie byly různé. Jeden povídal, že každého, kdo tam vstoupí stihne prokletí. Jiný zase říkal, že tam žije příšera, která všechny po vstupu do lesa sežere. Kdo ví kolik je na tom pravdy.

Zde ve vesnici žili lidé v klidu a míru. Nepomlouvali se, neubližovali si, vesele žili, i přes to, že většině zemřela celá rodina. Byly tu však i takové rodiny, ze kterých přežili oba rodiče, ale děti nepřežily nikde. A pak tu také byla ta paní. Peggy se jmenovala. Nikdo jí neřekl jinak než právě takhle.

Byla velmi dobrosrdečná. Však také vychovala 4 děti, které sice nebyly její vlastní, ale ona je milovala úplně stejně. Nikdy totiž nemohla mít vlastní. Bohužel jí všechny zemřely na ten hnusný virus. Ona jediná přežila. A opět nikdo nevěděl proč. Také byla rázná, a tak jí málokdo dokázal odporovat. Ale v srdci měla místa dost pro všechny.

Chlapec bez rodiny vylezl z lesa na denní světlo. Měl lehce rozcuchané vlasy a vypadal ospale. I přes to hrdě kráčel z kopce dolů, do vesnice. Kousek před ní se zastavil. Všude kmitali lidé, volali na sebe, zdravili se. Někteří spěchali do práce, jiní se pohodově procházeli. Chlapec na tohle nebyl zvyklý. Dříve, když bydlel ve městě, ještě před tou katastrofou moc nevycházeli ven. Jeho sestřička měla ekzémy, když byla moc dlouho na přímém slunci. Proto zůstávali většinou doma.

Od doby, co mu umřela celá rodina, nepromluvil ani slovo. Neměl s kým. Najednou se za ním objevila žena. Byla docela malá, ale za to víc při těle. Vypadala velmi přívětivě. ,,Copak tady děláš, chlapečku? Kde máš rodiče?" Kluk na ni upřel své vyděšené oči, ale nic neřekl. ,, To nevadí, jmenuji se Peggy. Pojď se mnou, vypadáš hladově. Dám ti najíst. Mám doma navařený guláš. To si pochutnáš." Protože paní vypadala, že mu nechce ublížit, rozhodl se chlapec, že jí bude věřit. Vydali se spolu k jejímu domu. Vyptávala se ho na různé věci, ale on jí neodpovídal. Ani nedal najevo, jestli ji slyší. Slyšel ji moc dobře. Nemohl však mluvit. Myslel, že by to nebylo dobré. Dělal, že neumí ani číst ani psát. Po celou dobu cesty vesnicí nikoho nepotkali. Kluk se pořádně rozhlížel kolem sebe. Bylo mu divné, že si tu nehrají žádné děti. Zatahal paní za rukáv a ukázal na ostatní lidi a poté na sebe.,,Jé! Ty rozumíš. To je dobře. Pročpak nemluvíš?" Pak se zadívala a zkoušela pochopit, co po ní chce. ,,Chceš se na něco zeptat, že?" Chlapec znovu ukázal na sebe, na lidi a pokrčil rameny, jako by se ptal PROČ. Ona se na něj podívala a konečně pochopila, na co se ptá. ,,Už ti rozumím. Chceš vědět, proč tu nejsou žádné děti, viď?" Kluk přikývl. ,,To víš, stala se příšerná věc. Lidé začali postupně umírat, až zbylo jen tolik lidí, co nás tu je. Okolo sta lidí. A jsou to jenom dospělí, žádné dítě na světě to nepřežilo. Teda kromě tebe. Jak je možné, že se ti virus vyhnul?" On znovu pokrčil rameny a dál pokračovali v tichosti. Ona přemýšlela, proč přežil zrovna on a kluk se rozkoukával po vesnici.

 ,,Tak a jsme tu." Před nimi stála malá, dřevěná chaloupka. Když vstoupili dovnitř, ucítil chlapec silnou vůni. Byla to vůně medu. Doma se s ním dříve mazali každý večer. Zvláštní zvyk to byl. Dělali to hlavně kvůli jeho sestřičce. Když se jí pak ekzém zlepšil, přestali se mazat, kromě chlapce. Tak moc si na to zvykl, že se to stalo jeho samozřejmostí. V chaloupce bylo opravdu útulně. Co však kluka zaujalo nejvíc, byla bílá kožešina na zemi. Přejel po ní rukou. Byla krásně heboučká. ,, To je medvědí srst. Můj manžel, ještě když žil, moc rád sbíral různé kožešiny. Mám je všechny schované na půdě. Chtěl bys je vidět?" Chlapec zakýval hlavou. Vydali se tedy spolu nahoru. Bylo tam teplo. Nebyl tam skoro žádný nábytek, jen dvě křesílka a spoustu papírových krabic. Také jedna krásně zdobená truhla. Peggy sfoukla prach a truhlu otevřela. Uvnitř bylo asi dvacet různých kožešin. Bílé, hnědé, drsné i hebké. Chlapce zaujala jedna úplně naspodu. Byla docela malá, zhruba jako kapesníček. ,,Ta pro něj byla nejdražší. Získal ji po své matce. Je to jejich rodinné dědictví." Chlapec do ní zabořil svůj nos a poté se poprvé od smrti své rodiny usmál. Ženu to opravdu dojalo a přivinula ho k sobě. Můžeš si ji nechat, já bych ji už neužila. Od té doby chlapec nosil kožešinu pořád u sebe.

Večer, před tím než se uložili ke spánku, vytáhla žena sklenici medu. Pojď, pomažeme se, ať jsme zdraví. Moje maminka vždy věřila, že med nás chrání. Ctím její tradici. Chlapec se na ni podíval se zájmem. Ukázal na sebe, poté na sklenici medu a zakýval hlavou. Žena ho pochopila tak, že se ptá, jestli on musí taky. A tak mu odpověděla: ,,Ano, taky tě pomažu. A teď už půjdeme do postele. Dobrou noc, můj malý chlapečku."

Druhý den ráno po probuzení a po skromné snídani se Peggy s chlapcem vydala na cestu do práce. Vykládala mu, kde pracuje a co to obnáší. Kluk opět vypadal, že ji vůbec nevnímal. Pevně se jí držel, ale zároveň se zvědavě rozhlížel kolem sebe. Najednou se zastavili. Peggy si začala povídat s nějakou známou a on se vystrašeně schovával za jejími zády. Náhle žena přesunula pozornost k němu, jako by si ho teprve teď všimla. Začala křičet na celou vesnici: ,,Je tady malý kluk! Přežil malý kluk!" Kolem se začali shlukovat lidi. Chlapec se vyděšeně rozhlížel. Všichni si šeptali. Zaslechl něco jako: ,,To není možné......Přežili......Kluk......Malý" Lekl se, vytrhl se Peggy a utíkal pryč. Směrem k lesu. Slyšel, jak za ním volají: ,,Nechoď do toho lesa! Je to nebezpečné!" Nic ho však nedonutilo zastavit se. Odhodlaně pokračoval dál. Nechtěl se vrátit. Takovou pozornost neměl rád. Vždy se všechno točilo jen kolem sestřičky. Málokdy byl středem pozornosti. Vyhovovalo mu to. Jak moc mu jeho sestřička chyběla. A nejenom ona. I maminka s tatínkem. Došel do lesa. Hledal jeden strom. Věděl, jak by měl vypadat. Maminka mu o něm vyprávěla. Strom s ,,velkým břichem" se mu říkalo. Nebo také ,,těhotný strom." Konečně ho našel. A opravdu. Měl z boku díru. Akorát na prolezení. Zalezl dovnitř a rozplakal se. Ukazovali si na něj. Myslel si, že budou hodnější. Jako Peggy. Ta na něj byla hodná. Vyprávěla mu o práci, o tom co dělal její manžel a spoustu dalších věcí. Ani jí nevadilo, že nemluví. Kožešinu, od ní svíral v ruce. Uklidňovalo ho to.

Po chvíli začalo být jakési dusno. Vylezl ven a podíval se na oblohu. Určitě bude pršet. A nejenom to. Vypadalo to na pořádnou bouřku. Začal se bát. Nevěděl, co má dělat. Jedna jeho část se chtěla vrátit a ta druhá mu napovídala, ať se nevrací, ať zůstane tady. Poslechl tu druhou. I když se moc bál, zalezl zpět do stromu. Díval se dírou ven a viděl, jak začínají padat kapky. Během jedné minuty se spustil takový liják, že skoro nebylo vidět na cestu. Ještě do toho byla díky bouřce velká tma. Opřel se zády o vnitřek kmene a ucítil něco lepkavého. Dotkl se toho a zkusil ochutnat. Byl to med. Šťastný, že našel med, zavřel oči a i přes rány hromů a blýskání blesků se mu povedlo usnout.

Peggy se za ním dívala a volala na něj, aby se vrátil zpět. Neposlechl. Utíkal dál. Peggy se nahněvaně rozhlédla po ostatních. V tu chvíli všichni ztichli. ,,Jak jste to mohli dovolit? Vždyť je to malý kluk! Víte, jak musí být vyděšený?" Žena, která jako jedna z mála nepřišla o manžela, se ozvala: ,,Vběhl do temného lesa. Víš co se v něm přece schovává. Jestli vlezl dovnitř, ven se už nikdy nedostane." Peggy se na ženu otočila s naštvaným výrazem ve tváři. ,,A jak si můžeš být tak jistá? Copak ty nemáš o toho kluka ani trochu strach?" Teď už mluvila ke všem: ,, A vy ostatní o něho vůbec nemáte strach? Vždyť ten kluk ani nemluví! Chudák musí být úplně vyděšený." Její výraz se změnil ve smutný. ,,Pomožte mi ho, prosím najít. Musí tam přece někde být." Na její stranu se postavil sedlák a po něm se postupně přidávali i ostatní. Jen ta žena s manželem, která protestovala, se nepřidala. ,,Dobře, vy dva máte na starosti celou vesnici." Pronesl sedlák a s ostatními se vydali k lesu. Před ním se zastavili. Sedlák se podíval na nebe. ,,Peggy, ty mraky se mi nelíbí. Bude pršet a podle dusna to vypadá na pořádnou bouřku." Ona se na něj podívala se zklamáním. „Ale ten chlapec tam někde je! Cítím to." Najednou začalo jemně kapat a během chvíle se kapání změnilo v prudký liják. Sedlák se otočil a spolu s ostatními šel pomalu pryč. Peggy na něho křikla: „Dobře, jak chcete. Běžte si, ale já ho najdu!" 

Pevně rozhodnutá vkročila do lesa. Nevěděla kde nebo jak ho najde. Věřila své intuici. Šla čím dál hlouběji do lesa. Byla promočená až na kost. Občas se lekla, když se ozval hrom. Bála se že ho nenajde. Nebo že ho najde mrtvého. Najednou ji něco donutilo se zastavit. Rozhlédla se kolem sebe. Uviděla před sebou strom. Vypadal, jako kdyby byl těhotný. Zkusila zavolat: „Chlapečku můj malý! Pojď ke mně. Musíš být jistě celý zmrzlý. Chvíli se nic nedělo, jen pořád hustě pršelo. Zablýsklo se, zahřmělo a poté ze stromu vykoukla malá hnědá hlavička.

Peggy se k němu rychle rozběhla. Objala ho a do uší mu šeptala: „Tohle už mi nedělej. Měla jsem o tebe velký strach. Sice tě moc neznám, ale líbíš se mi. A také mi vůbec nevadí, že nemluvíš." Najednou přestalo pršet. Bylo to jako by počasí vycítilo, že se ti dva našli. Chytila ho za ruku a vydali se spolu zpět do vesnice. Oba úplně promočení, ale spokojení.

Když přišli do vesnice, sedlák je s radostí přivítal a svolal ostatní na náves. Oběma poskytl suché oblečení. „Jak se ti povedlo ho najít?" V tu chvíli se ozval jemný hlásek. „Peggy byla moc statečná. Byl jsem schovaný ve stromě. Takovém, který vypadal, jako by měl tlusté břicho. Byli jste na mě zlí. Bál jsem se vás. Myslel jsem, že mi chcete ublížit. Jediný, komu jsem věřil, byla Peggy." Všichni se překvapeně podívali na chlapce. Peggy brečela. „Je krásné slyšet tě mluvit. Jako bych slyšela svoje kluky. Pověz nám něco o sobě. Jak se jmenuješ? Kolik ti je? Odkud si a hlavně, jak to, že jsi jediné dítě, které přežilo?" Kluk se posadil na zem a spustil: „Je to jednoduché. Moji rodiče na to přišli. Ale než to stihli říct ostatním, rozežral je ten virus taky. I moji sestřičku. Přestali s tím, co je chránilo. Zvedněte ruku, kdo se před spaním mažete medem." Všichni se po sobě podívali. A pak postupně zvedali ruku. „Takže měli pravdu. Jenže nestačí se tím medem jenom mazat. Musíte to dělat ještě před tím, než to u vás propukne. U koho už virus propuknul, ten nemá šanci na přežití. Moji rodiče na to přišli až ve chvíli, kdy virus v sobě měli. I moje sestřička. Já jsem se mazal, protože dříve jsme to tak dělali pořád, kvůli sestřičce, která měla ekzémy. Ale pak se to zlepšilo a všichni tři s tím přestali. Jen já ne. Já si na to zvykl. A teď v tom lese jsem se moc bál. Odmalička nemám bouřky rád. A tak jsem se schoval do toho stromu. Taky mi pomohla kožešina, kterou jsem dostal od Peggy. Děkuji ti za ni. Když jsem ji držel, bál jsem se o něco méně. A ještě něco. Jmenuji se Henry." 

Ahoj tak je to tady. První měsíc za námi. No snad jsem splnila zadání. (Postapokalyptický příběh, 2000 slov, er forma,muselo se zde objevit odhodlání) Mám 2112 slov(Na mě je to úspěch). Doufám, že další měsíce budou stejně v pohodě.(Samozřejmě jsem to psala týden před termínem, ale to je normální.) Jo a to s tím medem je částečně založené na pravdě. Částečně. Tak snad se vám moje další příběhy budou líbit a uvidíme se 29.února.            

 Vaše Petruska28