Mariana žila odmalička s babičkou. Její rodiče zemřeli při nehodě v autě, když byla ještě miminko. Babička ji naučila všemu, co k životu potřebuje. Do školky nechodila. Nepotřebovala to. Bydleli v malé dědině, která měla jen něco málo přes sto obyvatel. Všichni se znali navzájem. Mariana velmi ráda pomáhala babičce se zvířaty. Chovali ovce, králíky i kozy. Pěstovali také spoustu zeleniny i ovoce. Nejlepší bylo, když si s babičkou sedla na zápraží a jen tak si spolu povídali. Babička jí vyprávěla, jaké to bylo za starých časů.

Problémy nastaly, když začala chodit do školy. Děti ji považovaly za staromódní, protože chodila do školy v sukni. Nejdřív jí to nepřišlo divné. Všechny holky z vesnice chodily do školy v sukni. Ale později si začala všímat, že nikdo z její třídy nenosí sukně. Od té doby prosila babičku, aby mohla také nosit rifle jako ostatní. Babička jí však vždy odvětila, že nemá peníze na to, aby je mohla utrácet za takové hlouposti, které se brzo ošoupou a nebude je moct nosit. Často se kvůli tomu hádali. Většinou ty hádky dopadly stejně. Babička si prosadila svou a Mariana tak dál musela chodit v sukních do školy.

Učení jí šlo celkem dobře. Měla dobrou paměť, a tak se nemusela dlouhé hodiny učit. Stačilo jí si párkrát zápis přečíst. Proto také spoustu času trávila venku. Sice neměla kamarády ve škole, ale vedle ní bydlela dívka, Lada, která na tom byla podobně jako ona, jen měla oba dva rodiče i babičku. Rády spolu trávily čas. Jenže poté začala její rodina žít moderněji. Koupili Ladě telefon, notebook i spoustu nejnovějšího oblečení. Mohli si to dovolit. Mariana byla smutná. Její kamarádka se jí vzdalovala čím dál více. Už si nerozuměli tolik jako dřív. Lada se orientovala v tom co je in a Mariana ani pomalu nevěděla, co to znamená.

Když bylo Marianě čtrnáct, všechno se změnilo. K narozeninám dostala svůj první mobil. A ne jen tak ledajaký. Nejnovější model Samsungu. Od Lady věděla, že je to teď nejvíc top značka.

„A to ti povídám Mariano, běda ti jestli ho rozbiješ. Stál mě celé jmění."

„Babičko, ty jsi úžasná! Děkuji ti moc! Jsi nejlepší."

„Ale nemysli si, že to bude jen tak zadarmo. Budeš chodit na brigádu a tu cenu si poctivě odpracuješ. Zařídila jsem ti brigádu v místním obchodě. Budeš tam docházet každý víkend."

A tak si začala Mariana vydělávat. Vždy část dala babičce a část si schovala do pokladničky. Po pár měsících měla už dost na to, aby si koupila oblečení, které se líbí jí samotné. Když ho ukazovala babičce, vůbec se jí nelíbilo.

„Vždyť ti nastydnou ledviny. Máš úplně holá záda."

To byla její reakce na tričko, které jí odhalovalo břicho. Takových podobných kousků v šatníku Mariany přibývalo víc a víc. Také se mnohem více začala vyjadřovat, jako její generace.

„Babi, potřebovala bych půjčit nějaký money."

„Cože bys potřebovala?"

„Půjčit money."

„A to má být jako co?Víš, že tyhle cizí slova nestrpím."

Mariana obrátila oči v sloup.

„No prostě potřebuju půjčit peníze. Kapiš to?"

„Přestaň na mě mluvit tímhle moderním jazykem. Kdo to vymyslel takové výrazy? Za mě nic takového nebylo."

„Babi, tohle je prostě v dnešní době úplně normální. Každý používá tyhle slova."

„Dobře, ale na mě takhle mluvit nebudeš. A peníze ti teď nepůjčím. Možná až se začneš chovat, tak jak se sluší a patří. A teď běž umýt nádobí."

Mariana byla naštvaná. Aspoň, že má mobil. Pustila si na něm youtube a u toho začala umývat nádobí. Tolik se do toho zabrala, že si ani nevšimla, že její babička už nějakou dobu stojí za ní a sleduje video s ní.

„Mariano, pojď si sednout ke stolu. Promluvíme si."

Poslušně si sedla a docela se bála, co z ní vyleze. Když si ji zavolá takhle k sobě, nikdy z toho nevěstí nic dobrého.

„Víš ,jněco jsem si dneska uvědomila. Jsem už opravdu starší a nejsem z téhle generace, ale vidím, že pokroku se neubráním. Proto jsem se rozhodla, že si taky koupím ten mobil. A na tobě bude, abys mě s ním naučila pracovat."
Mariana na babičku koukala s otevřenou pusou. Opravdu slyšela správně? Její babička si chce koupit mobil?

„Počkej, babi, myslíš to vážně?"

„Naprosto."

„To je naprosto super! Naučím tě všechno, co budeš chtít. Víš o kolik teď některé věci budou lehčí?"

A tak se další den vydali spolu do města, aby koupili nový mobil. Nakonec vybrali také samsung, jen o hodně levnější než ten Mariany. Když ho donesli domů, dala jí Mariana rádoby jednoduché zadání.

„Tak babi, výcvik začíná. Zkus ten mobil zapnout."

Babička si vzala mobil a zkoumala ho ze všech stran. Ťukala na displej, zezadu, mačkala na foťák, ale stále nic. Nakonec se jí to povedlo. Displej se rozsvítil a začalo nabíhat logo.

„Ježišmarja! Co jsem s tím udělala? Zruš to."

„Neboj babi, jenom se ti povedlo ho zapnout."

„Aha, a to už teď můžu jako volat a psát zprávy?"
„Ne. Nejdřív tam musíš ty kontakty sejvnout."

„To znamená co zase?"

„To znamená uložit. Podívej, klikni na tohle sluchátko a teď na to plus. A sem musíš napsat to číslo."

V tu chvíli se babička zvedla a šla do obýváku. Když se vrátila, nesla v ruce propisku.

„Na co to potřebuješ?"

„No, říkala jsi přece napsat, ne?"

„Ale babi, kontakty ani zprávy nemusíš psát propiskou. Potřebuješ k tomu jen ruce a tuhle klávesnici."

Klikla na políčko a otevřela se klávesnice. Podala mobil babičce a ta do něj zírala.

„Aha. Tak jo. Jejda mane, já na to nevidím. Proč jsou ta písmena tak malá?Chvíli počkej. Musím si jít pro brýle."

Nakonec se jim povedlo vše zprovoznit, i když u toho padaly věty typu: Za našich mladých let jsme měli pevnou linku a tak podobně.

Postupem času se babička naučila ovládat telefon opravdu mistrně. Ze začátku se sice stávalo, že zavolala někam kam vůbec nechtěla nebo napsala zprávu, ale neodeslala ji. To se pak vždycky divila, že ten dotyčný o zprávě neví. I přes to všechno používala mobil čím dál častěji. Opravdu jí to usnadňovalo život. Nemusela tak často na poštu, protože účty mohla platit i přes internet. I když než se naučila pracovat na internetu, dlouho jí to trvalo. Často do vyhledávače zadala, co potřebovala.(To pochopila rychle.) Jenže vždy, místo vyhledat, klikla na křížek, takže se jí to celé smazalo. Tenkrát jsem zrovna cestovala na výlet se třídou a ona mi kvůli tomuhle volala. Hned potom vykládala třídě, kvůli čemu jí babička volala a všichni se nad tím zasmáli. Vztah se spolužáky se hodně zlepšil. Od té doby, co dostala mobil a začala nosit to, co se jí líbí ji brali mezi sebe. Z holky, která byla naprosto OUT se stala nejvíc IN holka ze třídy.

O pár měsíců později se s babičkou opět sešla v kuchyni u stolu.

„Mariano, já už to tady v domě nezvládám. Zvířata jsme dávno museli prodat, pomalu už nedojdu ani na tu zahradu. Budeme se přestěhovat do města."

„To znamená, že bychom bydleli v bytě? Babi, to je skvělý nápad. V bytě se ti bude lépe žít. Ale, kde vezmeme peníze?"

„To je právě ta nejlepší zpráva. V noci se mi zdálo o tom, že v loterii nic nevyhraju. A tak jsem si řekla, že by to mohlo být znamení a šla jsem si koupit los. No a přestav si, ten los byl výherní. Vyhráli jsme nejvyšší možnou částku. Deset milionů."

„To je úžasný, babi. Vůbec nevím, co na to mám říct. A už máš nějaký byt vybraný?"

„Ano, už jsem se dívala a vybrala jsem jeden v centru. Je moderně vybavený a hlavně je tam výtah. Už se tam moc těším."

A tak se stěhovali. Věcí tolik neměli, protože vše se nacházelo v bytu, takže si brali jenom drobnosti. Z bytu byly obě opravdu nadšené. Mariana se hned začala zabydlovat ve svém novém pokoji. To samé začala i babička. Byt byl opravdu moderně zařízený. Když přišla babička do kuchyně našla tam spoustu strojů, které doma neměli. Z internetu věděla k čemu který slouží. Ale jak je zapnout to jí bylo záhadou.

„Mariano? Nevíš, jak se zapíná ta myčka? Chtěla bych ji vyzkoušet."

„Ukaž. Jo to je velmi jednoduchý podívej, zmáčkneš tohle hlavní tlačítko, potom klikneš na ten čudlík vedle P, tím zvolíš program. Nejčastěji se dává ten na hodinu. To je program číslo čtyři. No a pak už zmáčkneš jenom tohle a hotovo."

„Páni, to mi budeš muset napsat, bude chvíli trvat než si to zapamatuju."

„Babi, já jdu ven za holkama. V jedenáct jsem doma."

„Nene, v deset budeš doma."

„Ale no tak. Prosím, babi. Všechny holky můžou chodit až v jedenáct."

„Buď ráda, že nechodíš spát po večerníčku. Tvoje maminka tak chodívala."

„Ach jo. No dobře babi. Děkuji."

Dala jí pusu na rozloučenou a babička osaměla. Vydala se na zkoumání nového bytu. V koupelně byla velmi prostorná vana, dokonce i se sedátkem. Aspoň se nebude tolik namáhat na ty nohy. V obýváku byla velká televize, skoro přes půl stěny. Nejvíc byla babička unesená z přístrojů v kuchyni. Už se moc těšila, až je všechny vyzkouší. Dneškem jim začal nový život. Život v moderním světě.

Ahoj, tak tu jsem opět s příběhem. Tento měsíc znělo zadání: 1500 slov, humorná povídka, téma mládí a stáří, z pohledu třetí osoby. No asi to byl zatím nejhorší měsíc. Vůbec mi to téma nesedlo, ale nějak jsem to zvládla. Tak se tedy znovu uvidíme 30.září.

Mějte se

Petruska28