Měla jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoli nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce stála víla. Byla až neuvěřitelně nádherná. Obličej měla naprosto bez pih a otravných pupínků. To se o mně nedalo říct. Můj obličej je úplný opak. Jedna piha vedle druhé a o otravných pupíncích ani nemluvím. Její vlasy vypadaly, jako by zářily. Vždycky jsem takové chtěla. Byly dlouhé, hnědé a hlavně jemně vlnité. Měla v nich vpletené modré květiny. Připomínaly fialky, ale to by nesměly být modré. Na sobě měla tmavě modré šaty poseté malinkými stříbrnými kamínky. Jako noční obloha. Její křídla byla průsvitná, ve tvaru lístečků. Vždy se mi víly líbily, ale mohla jsem je pozorovat jen na obrazech doma. A navíc mezi vílami a námi rusalkami byla vždy obrovská nenávist. Teda prý kdysi se spolu rusalky a víly přátelily. Maminka mi ten příběh vyprávěla už tolikrát, že jsem ho znala nazpaměť

To byl jednou jeden svět a v něm žila pouze kouzelná stvoření, jako my. Kentauři, obři, víly nebo také čarodějnice. V tomhle světě nebyl žádný panovník ani nikdo, kdo by velel. Každý ,,rod" měl své území. Rusalky žily v rybníce, kentauři v lese a víly, ty se zdržovaly na louce poblíž rybníka. Vládl zde mír a harmonie.

I přes to se jednou objevila víla, která prohlásila, že je mocnější než všechna ostatní stvoření, a tak se stala panovnicí. Prostě jen tak najednou vládla. Ze začátku byla opravdu spravedlivá a čestná. Postupem času jí však sláva vlezla do hlavy a začala své pozice využívat. Nejčastěji chodila za rusalkami k rybníku. Provokovala je. Chodila ke kraji břehu s těsně před tím, než ji rusalky chytily vždy uskočila. Rusalky ji neměly rády. Vlastně tohle dělala všem, kromě svých víl. Jedině ony ji měly rády. Obdivovaly ji. Vážily si jí. A také ji v tom, co dělá, plně podporovaly.

Až jednou rusalkám došla trpělivost. Královna nebo ne, všechny se domluvily a společnými silami ji stáhly pod vodu. Tohle se vílám nelíbilo. Od té doby spolu víly a rusalky nekomunikovaly. Všude jinde ve světě zavládl mír, jen mezi těmito rody zůstala nenávist. A ta tam je až do dnešního dne.

Pokaždé, když mi tohle maminka vyprávěla,měla v očích smutek. Jednou mi na konci řekla: 

,,Víš, měla jsem mezi vílami kamarádku. Rianon se jmenovala. Byla nádherná. Chybí mi, ale nic s tím nenadělám. Podívej Marietto, nějaký odvážný člověk. Pojď mi ho pomoct utopit."

,,Ale mami, víš moc dobře, že to nerada vidím."

,,Marietto neodmlouvej a pojď nám pomoct. " 

To se ozval tatínek. Tatínek je vodník. To on naučil maminku topit lidi. Já s tím nikdy nesouhlasila. Je mi těch lidí vždycky moc líto. Kdyby aspoň topili jen ty, kteří něco provedli, ale oni topí úplně každého, kdo přijde k našemu rybníku a dovolí si dotknout se naší vody. A nejhorší na tom je, že poslední dobou do toho nutí i mě. 

Podívala jsem se na poličku. Přibyl tam hrníček. To znamená, že otec s maminkou už toho nebohého člověka dostali.

,, Marietto! Pojď k nám. Potřebujeme ti něco říct."

Neochotně jsem se za nimi vydala. Otec seděl v křesle a maminka stála za ním a držela ho za ramena. Věděla jsem, co bude následovat.

,,To, jak ses dneska zachovala se mi nelíbí. Poslední doboou se to opakuje čím dál čstěji. Přestávám mít trpělivost."

,,Ale tati! Mě ho bylo líto, nedokážu to hodit za hlavu, tak jako vy."

,,Lítost! Co je to lítost?! To je lidská vlastnost. A víš ty co?! Když je ti jich líto, tak si za nimi běž. Tímto tě vykazuji z našeho rybníka. Už tu nejsi vítaná."

Šokovaně jsem na něj pohlédla. Maminka se mě ani nepokusila zastat. Vlastně to není až tak špatný nápad. A tak jsem se pomalu vydala ke schodkům, vedoucím z rybníka ven. Slyšela jsem maminku, jak zalapala po dechu. Naposledy jsem se otočila.

,,Děkuji za všechno. Maminko, tatínku, mějte se tu hezky. Sbohem."

Vystoupila jsem na poslední schodek, který už byl mimo vodu a v tu chvíli jsem omdlela.

Když jsem se probudila, byla už tma. Pořád jsem byla u rybníka. Zvedla jsem se a pomalu se vydala do tmy dál od rybníka. Nevěděla jsem, kam půjdu. Jen jsem se chtěla dostat rychle pryč. Po asi hodině chůze jsem dorazila do lesa. Chtěla jsem  si sednout pod strom, ale najednou mě obklíčili divní tvorové. Vypadali jako napůl kůň a napůl člověk. V rukách drželi luky s nataženými šípy. Vystrašeně jsem se na ně dívala. V tom jeden z nich promluvil:

,,Co děláš v naší kentauří části? A kdo vůbec jsi?"

Ano. Samozřejmě. Už mi to došlo. Kentauři. Maminka mi o nich vyprávěla. Taky říkala, že se s nimi musí mluvit s úctou. 

,,Odpusťte mi, prosím mou opovážlivost, nevěděla jsem, že se nacházím na území kentaurů. Neznám to tu."

,,Co tu pohledáváš?"

,,Jsem Marietta. Rusalka. Tedy bývalá rusalka. Můj otec, vodník Brek mě vykázal z rybníka. Nechtěla jsem s ním stahovat duše pod vodu."

V tu chvíli jsem to nevydržela a rozbrečela se. Kentauři k mému podivu schovali své šípy. Všichni si posedali okolo mně. Vyprávěla jsem jim o tom, jaké to je pod vodou a oni mě se zaujetím poslouchali. Bylo to zvláštní. Maminka mi vykládala, že kentauři nikdy nebyli ochotní a už vůbec neměli slitování. Najednou se všichni zvedli a utíkali pryč. Kromě jednoho. Ten si mě vysadil na hřbet a rozběhl se za nimi. Běžel hlouběji do lesa, až dorazil k vesnici, která byla postavená ze samých dřevěných chaloupek. 

Uprostřed vesnice hořel oheň. Zastavili jsme se u něj a já slezla dolů. Protože byla chladná noc, byla mi už docela zima, a tak jsem přistoupila blíž, abych se ohřála. Působením toho tepla se mi začaly klížit oči. Poslední věc, kterou jsem vnímala byla teplá přikrývka. 

Když jsem se ráno probudila, nikdo v chaloupce nebyl. Vyšla jsem ven a oheň pořád hořel. Asi to tak mají schválně. Kolem stálo šest kentaurů. Byly to ti stejní jako včera. 

,,Jak ses vyspala, Marietto?"

,,Musím říct, že se mi spalo opravdu nádherně. Postel byla pohodlná a nic mě netrápilo."

,,To jsme rádi. Dáš si s námi jídlo?"

S nadšením jsem zakývala hlavou, že ano.

,,Máte výborné jídlo. Lepší než u nás doma. Můžu se vás na něco zeptat? Maminka mi vykládala, ale prosím neberte to zle, že jste strašně pyšní a že se s vámi musí mluvit slušně. "

Trochu  jsem se přikrčila. Bála jsem se, že se rozzlobí.

 ,,Bývali jsme takoví. V čase, kdy tu vládla ta víla. Vyžadovali jsme, aby se s námi mluvilo s úctou, ale nebyli jsme takoví. V dobách, když tu ještě ona nebyla, jsme se chovali tak, jako teď k tobě. To ona z nás udělala monstra. Něco čím nejsme."

Obdivně jsem se na něj zadívala. 

,,Děkuji moc za jídlo a za vstřícnost, ale už budu muset jít. Vymyslela jsem totiž způsob, jak tohle vše navrátit."

Přistoupil ke mně kentaur, který mě včera nesl. 

,,Tady máš od nás dárek. Až budeš v nesnázích, zapískej na něj."

Podal mi malý růžek. Vypadal jako něčí zub, ale byl dutý. Ještě jednou jsem poděkovala, otočila se a šla dál. Dlouho se nic neměnilo, až najednou začala být země měkčí a měkčí. Kolem bylo bláto a velmi špatně se mi v něm šlo. Uviděla jsem před sebou chaloupku. Zase byla dřevěná. Před ní, na zápraží stála osoba. Měla šedé vlasy a vypadala staře. Podle toho jsem usoudila, že by to měla být čarodějnice. 

Došla jsem až k ní a pozdravila ji. 

,,Ty se mě nebojíš? Obvykle všichni utečou, jen když mě vidí."

,,Nebojím se. Není čeho. Určitě jste milá. Věřím, že v jádru nejste zlá. Stejně, jako ti kentauři. Jmenuji se Marietta a byla jsem rusalka."

Začala jsem jí vyprávět svůj příběh. O tom jaký byl život pod vodou, jak jsem odešla pryč, jak mě potkali kentauři a o tom jak byli milí a pohostinní. Stařenka mě poslouchala až do konce. Poté pronesla:

,,Pojď dovnitř, dám ti něco k jídlu. Určitě jsi hladová. Chaloupka byla útulně zařízená. Posadila jsem se ke stolu a stařenka mi dala polévku. S chutí jsem se vrhla na jídlo a po něm mě uložila do postele. Sedla si ke mně, jako bych byla malá holčička. 

,,Znáš ten příběh o královně, která tu vše zničila?"

,,Ano maminka mi o ní vyprávěla."

,,Znala jsem ji. Tu vílu. Osobně. Byla to moje nejlepší kamarádka. Dříve jsem žila mezi lidmi, ale ti mě neměli v lásce. Mysleli si, že jim chci ublížit. Jednou jsem na louce, kde víly žijí, potkala ji. Jmenovala se Lena. Byla krásná, ostatně jako všechny víly. Měla dlouhé blonďaté vlasy a červené šaty. Začala si se mnou povídat. Svěřila jsem jí své trápení a ona mi nabídla, abych s ní odešla do jiného světa. Souhlasila jsem. Zavedla mě sem, kde teď bydlím a každý den za mnou chodila. Naučila mě také spoustu důležitých informací o tomhle světě. Až jednoho dne se mi svěřila, že se rozhodla stát královnou. Podpořila jsem ji. Koneckonců, byla to moje kamarádka. A pak se z ní postupem času stala ta nejzlejší bytost tady u nás. To už se ani se mnou nebavila. Poštvala proti sobě všechny rody. Změnila kentaury, obry přesvědčila, že kdokoliv kromě víl, jim ublíží. A teď už tu sice není, ale víly se pořád chovají, jako by tu byla. Pokračují v tom, co dělala ona. A teď už spi. Zítra je taky den"

Ráno, hned po snídani, jsem se opět chystala na cestu. Hodná babička už věděla, co mám v plánu. Přislíbila mi také svou pomoc. Nedala mi žádný předmět, ale říkala, že ucítí až budu potřebovat pomoct.

,,A babičko, napadla mě jedna otázka. Proč to ta Lena všechno dělala?"

,,To je její největší tajemství. Ona totiž nebyla vždycky víla. Tou se stala až když ji ostatní víly přijaly mezi sebe."

,,A co tedy byla?"

,,Člověk, obyčejný člověk, kterému zemřeli všichni blízcí a když byla volba královny, nikdo ji nechtěl. Tak si podmanila alespoň náš svět. A teď už víš všechno."

,,Děkuji moc, babičko. "

Teď už jsem směřovala přímo k cíli. Objevit louku ale bylo těžší než jsem čekala. Dlouho jsem šla, až nakonec jsem dorazila na místo. Bylo pravé poledne, a tak jsem si lehla do trávy a na chvíli zavřela oči. Když jsem je otevřela, stále tu nikdo nebyl. Čekala jsem dál. Vytrvávala jsem. Po týdnu jsem přemýšlela, že to vzdám, ale v tu chvíli jsem ve své hlavě zaslechla hlas čarodějky. 

,,Nevzdávej to. Jsi velmi blízko. Jen ještě nějakou dobu vydrž."

 A tak jsem čekala. Ke konci druhého týdne jsem se dočkala. Měla jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoli nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce přede mnou stála víla. Otočila se a s údivem na mě pohlédla. 

,,Mio? Jsi to ty?"

Jakou Miu myslí? Vlastně ano! Moje maminka se jmenuje Mia.

,,Nejmenuješ se Rianon?"

Víla přikývla. 

,,Nejsem Mia. Jsem její dcera Marietta. Těší mě."

,,Čekáš tu už nějakou dobu. Poslední tři dny tě pozoruju. Na koho tu čekáš?"

,,Na vás, na víly. Chci to všechno napravit. Nechci, aby se rody nepřátelily. V tom začaly přilétat další víly. Začaly na Rianon křičet.

,,S kým se to bavíš?! Nesmíš se bavit s nikým jiným přece. Víš, co by tomu řekla naše královna?"

,,Jenže ta už tady není"

Všechny se po mně ohlédly.

,,Jsem Marietta a přišla jsem napravit, co jste všechno způsobili. "

Chvíli bylo ticho a pak se ozvala víla v bílých šatech. 

,,Na co čekáte?! Chyťte tu holku!"

Ostatní víly se na mě vrhly. Než jsem stihla zareagovat, měli mě kouzlem spoutanou a vedli mě k nějakému náhrobku. Na něm byla vyobrazena víla. Královna Lena. 

,,Naše královno, přivedli jsme ti oběť. Tato dívka, nedbala tvých pravidel. Potrestej ji, jak uznáš za vhodné. "

Věděla jsem, že se mi nějak nepodaří dostat z těch pout. Byly vytvořené kouzlem. Kdyby se mi alespoň povedlo dostat k řetízku, který jsem měla na krku. Smutně jsem pohlédla na Rianon. Ukázala jsem bradou na řetízek. Ona se rozhlédla, ale ostatní víly byly zahleděné do země a něo šeptaly. Rianon se ke mně skrčila a foukla do růžku. Chvíli se nic nedělo a pak se ozval dusot kopyt. Nejstarší kentaur ke mně rychle doběhl a jeho kouzly mě sundal pouta. Sedla jsem si na jeho hřbet a ostatní kentauři se rozestavili kolem mně, jako moje ochrana. Začala jsem mluvit.

,,Rozumím vašim důvodům. Chápu, že Lena byla vaše vůdkyně, ale teď už tu není. Tak se zamyslete. Už nemusíte mít strach. Lena už vám neublíží. Proč se k sobě chovat ošklivě, když se můžeme přátelit a dokázat toho mnohem víc. Děkuji, že jste mě vyslechli."

Rianon začala tleskat a postupně se k ní přidávaly i ostatní víly. A tak se stalo, že i já jsem se stala vílí sestrou. Přijaly mě mezi sebe. Jejich strach z Leny zmizel a nahradila ho vstřícnost. A tak se celý svět opět vrátil do míru a harmonie.

Tak, další měsíc je za náma. Tentokrát mě to psaní opravdu bavilo. Zadání pro březen-muselo se začít těmito větami-Měla jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoli nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce přede mnou stála víla. 2000 slov(splněno)žánr fantasy. Doufám,že se vám příběh líbil a uvidíme se 30.dubna.

S pozdravem 

Petruska28