„Mami, nevíš kam jsem si dala to pruhované triko?"

Sofie nervózně pobíhala mezi místnostmi a hledala ono triko. Dnes tu panoval velký zmatek. Všichni balili na dovolenou, kterou už plánovali od minulého roku. Jejich cílovou destinací měla být Itálie. Konkrétně město Palermo. S tímhle nápadem přišel desetiletý Teo. Hráli ve škole hru Městečko Palermo a on o tom od té doby mluvil. Našel si na internetu, jak vypadá a rodiče souhlasili. Od té doby začali šetřit. Každý týden, odkládali peníze stranou a moc se na dovolenou těšili.

„Pokud ho nikdo nedal pryč, tak by mělo být na sušáku."

„Dobře, díky mami."

V pokoji se objevil Teo.

„Maminko, můžu si s sebou vzít svou plyšovou želvičku?"

„To víš, že můžeš. Pojď, ukaž mi, co sis zabalil."

Sofie se pousmála. Všechno klape, jak má. Zítra ráno už budou na cestě do Itálie. Všechny kamarádky jí budou závidět.

Těsně před odjezdem v osm hodin večer se celá rodina sešla v kuchyni a naposledy probraly, jestli na nic nezapomněli. Po podrobné kontrole se všichni odebrali do auta.

Cesta proběhla v pořádku. Nic se nepokazilo, počasí bylo krásné. Po příjezdu na hotel se ubytovali, sedli si společně u stolu a probírali místa, která by chtěli navštívit. Teo navrhoval samozřejmě moře, Sofie s ním souhlasila. Rodiče spíš chtěli nějaká památná místa. Nakonec se domluvili, že první den půjdou k moři a další den po stopách historie.

Ráno, když se společně nasnídali, vyrazili na pláž. Našli si místo, kde si rozložili deku a usadili se. Ten výhled byl jako z pohádky. Moře bylo nádherně čisté a na nebi nebyl jediný mráček. Teo chtěl jít co nejdřív do vody. A protože Sofie s maminkou se chtěli opalovat, šel s ním do vody Michael.

„Tati, to je úžasné. Konečně jsem na místě, kde jsem si vždy přál být. Půjč mi ty brýle, chci se podívat, co je pod vodou."

Tatínek si sundal potápěcí brýle a podal mu je. Teo si je rychle nasadil a zmizel pod vodou. Rozhlížel se kolem sebe. Bylo to tak nádherné! Kolem plavaly malé rybičky a na dně ležely ježovky. Teo se vynořil.

„Tati, tam dole jsou takoví divní tvorové. Co to je?"

„Na ty si dávej pozor. To jsou ježovky. Mohl by ses o ně popíchat."

„Pojďme se podívat tamhle k molu! A půjdeme až nakonec toho mola a skočíme do vody. Tati, prosím."

„Dobře, půjdeme se tam podívat, ale vezmeme s sebou i holky, co ty na to?"

„Tak jo! Já jdu pro ně."

Společně se vydali k molu. Celá rodina. Na konci mola to bylo opravdu krásné. Vůbec nešlo vidět, kde to moře končí. Teo skočil do vody, přesně jak říkal. Nikdo si před tím nevšiml cedule Pozor Medúzy.

„Jé!Tati! Tady jsou nějací další tvorové. Oni září a mají chapadla. To budou určitě ty chobotnice!"

„Teo, honem chyť se mě za ruce, vytáhnu tě."

„Jej to šimrá. Jedna z nich mě pohladila."

Teovi se od kolene až po kotník táhla jizva od medúzy. Maminka se velmi polekala, ale tatínek zachoval chladnou hlavu a odvedl syna na nejbližší ošetřovnu. Vysvětlil jim tam, co se stalo. Doktoři mu odvětili, že to nic není, jen si musí mazat ránu mastičkou, která se dá koupit hned vedle. A také, že by neměl na přímé sluníčko.

Teo byl velmi smutný. Noha ho bolela, a taky nemohl chodit na sluníčko. Ve stánku koupili mastičku a vydali se na hotel.

„Mami, já jsem zkazil celou dovolenou. Kvůli mě teď nikam nemůžeme."
„Ale to není pravda, zlatíčko. Spousta věcí se dá dělat i tady na hotelu. Mají tady tolik aktivit, u kterých nemusíš být venku. Stačí si jen vybrat."

„A vy se na mě opravdu nezlobíte?"

„Jenom trošku. Ale teď už si budeš pamatovat, že nesmíš skákat do vody, kterou neznáš. A také se musíme všichni pořádně dívat, ať příště nepřehlídneme nějakou značku."

Další den strávili celý na hotelu. I přes to si užili spoustu zábavy. Navštívili kino, zahráli si bowling, vozili se výtahem nahoru a dolů, ale nejvíce času strávili ve vnitřní mini zoo. Měli tam spoustu nádherných zvířat včetně těch medúz. Naštěstí byly za sklem, takže se Teo nebál jít až k nim. Fascinovaly ho, ale zároveň se jich bál.

U večeře se opět domlouval program na zítra. Všichni přemýšleli, kam zajet. Rodiče chtěli nějaké ty památky a děti by radši nějaký adrenalin. Nakonec v jedné knize narazili na ostrov Stromboli. Nejzajímavější věcí tam byla sopka Stromboli. Teo si hned na internetu hledal informace o sopkách. Zařídili si tam ubytování přes noc, aby se nemuseli pozdě večer vracet zpět. Sofii to místo velmi přitahovalo a moc se těšila až tam zítra vyrazí.

Ráno se Sofie probudila s takovým zvláštním pocitem. V noci se jí zdál sen o jedné tetě, která umřela už před lety. V tom snu ji Sofie ubezpečovala, že se na ostrově nemůže nic stát. Ale teta ji přesvědčovala, že tam nesmí jet, protože se stane něco špatného. Byla z toho snu velmi zmatená. Řekla o tom rodičům, ale ti jen mávli rukou a řekli, že to byl určitě jenom sen. Sofie to hodila za hlavu. Dnešek bude nejlepší den v životě.

Cesta trajektem byla dlouhá. Sofii a Tea bavilo pozorovat moře. Dokonce viděli i opravdové delfíny. Ale nakonec je to přestalo bavit a poslední hodinu se neustále ptali, kdy už tam budou. Asi půl hodiny před koncem plavby, se na obzoru objevila země. Teo byl od té doby už opravdu nedočkavý. Pořád pobíhal sem a tam, až se všichni divili, kde bere energii, když je takové teplo. A pak se konečně dočkali. Stoupnout zase na pevnou zem, to bylo něco úžasného.

Protože byl čas oběda, rozhodli se, že se nejprve nají. Nevěděli, kam jít, a tak se zeptali jednoho domorodce. Byl velmi ochotný a poradil jim, že nejlépe se nají v restauraci na náměstí. A měl pravdu. Číšníci byli velmi ochotní a jídlo měli přímo vynikající. Po obědě je čekala prohlídka města, která měla končit právě u sopky.

Městečko bylo malinké, ale nádherné. Domy tu byly nádherně stavěné. Sofii se z města nejvíce líbil malý kostelík. Byl zdobený mozaikou na oknech, takže dovnitř prosvítaly barevné odlesky. To ticho, které tam panovalo, bylo kouzelné. Najednou ucítili, jak se země zatřásla. Skoro všechny v kostele to shodilo na zem. Z vitrín se dokonce vysypalo sklo. Lidé začali utíkat ven. Když byli všichni venku, otřásla se země znovu. Tentokrát to bylo silnější. Kostel, ve kterém ještě před chvílí stáli, se zřítil.

„Díky Bohu, že jsme se všichni dostali včas ven."

„Mami, myslíš že kvůli tomuhle se mi zdál ten sen?"

„Nejspíš ano. Ale to znamená, že teď už nám nic nehrozí."

„Takže už půjdeme k té sopce?"

To se ozval malý Teo. I přes to, co teď viděl, se pořád těšil na tu sopku. Nedocházelo mu, že by výstup na sopku mohl být nebezpečný. A tak se vydali na cestu. Těsně pod sopkou se poptali, jestli můžou až nahoru. Prodavačka řekla, že pouze s průvodcem. Protože Teo se chtěl podívat až nahoru, zaplatili to i s průvodcem. Bylo jim řečeno, že musí mít pevnou obuv a při sestupu dolů respirátor. Naštěstí to vše mají, takže už jen stačilo počkat na průvodce.

Když přišla průvodkyně, poučila je o bezpečnosti a vydali se nahoru. Cesta trvala zhruba tři hodiny. Posledních pár metrů dokonce chodili i mezi sopečnými kameny a také ztuhlou lávou. Bylo to náročné, ale ten výhled za to stál. Malý Teo pobíhal se kolem se svým foťáčkem a neustále mačkal spoušť. Nejvíc se mu líbilo, když láva uvnitř sopky začala bublat. Nakonec se všichni vyfotili a průvodkyně už svolávala, aby se mohlo jít dolů.

Cesta dolů byla mnohem rychlejší. Celou dobu měli všichni dobrou náladu. Jakmile dorazili na ubytování, chtěl Teo hned vidět fotky. Dali je do počítače a prohlíželi. Na to jak je Teo malý, nafotil nádherné fotky. Mezitím se venku setmělo, a tak se rozhodli, že si udělají ještě procházku po okolí. Zakotvili na nedaleké louce, která měla výhled na tu sopku. Mezitím se úplně setmělo.

Stáli v naprosté tmě. Jen měsíc nad nimi svítil. Byl to velmi kouzelný okamžik. Celá rodina pohromadě. Jane, Michael a jejich děti. Sofie a malý Teo. Dlouho spolu nikde nebyli. Kdyby tak věděli, že tohle jsou jejich poslední okamžiky, kdy jsou pohromadě. Nakonec to byla Sofie, která prolomila to ticho.

„Mami, tati, děkuji za tuhle dovolenou. Je to nejúžasnější dovolená, kterou jsme kdy zažili."

„A já zase nafotil krásné fotky. Doma je musíme všechny vyvolat a založit do alba."

„Vidíš, Sofie. A nic se dnes nestalo. Ten sen byl opravdu jenom sen."

„Kéž by tahle chvíle nikdy neskončila."

Jenže nic netrvá věčně. A tenhle okamžik měl skončit dřív, než kdokoliv čekal. V tu chvíli se totiž opět otřásla země. Bylo to vůbec nejhorší zemětřesení, jaké za ten den zažili. Domy v dálce se začaly bortit. Jenže teď to vypadalo, že to zemětřesení nikdy nepřestane. Z města byly slyšet výkřiky. Lidé začali zmateně vybíhat z domů a schovávat se, kde to jen šlo. Zemětřesení ustalo a nastalo neskutečné ticho. Až mrtvolné ticho. Ve vzduchu byl cítit kouř. Všichni se pomalu zvedali ze země. Kromě Tea. Zůstal ležet na zemi, jako mrtvola. Z hlavy mu tekla krev. V tu chvíli, si Sofie uvědomila, že už nikdy neuvidí malého Tea se smát, už nikdy neuslyší jeho hlas. Podívala se po rodičích. Ti stáli už docela daleko. Sofie za nimi křikla.

„Mami! Tati! Přece tady nemůžeme Tea nechat."

„To máš pravdu, ale děje se něco špatného. Myslím, že ta sopka není až tak nečinná, jak si všichn..."

Větu nestihla dokončit. Z nebe se zřítil kráter a zasáhl oba rodiče. Výbuch to byl obrovský. Sofie to pozorovala z dálky a tak ji kráter nezasáhl. Vůbec nevěděla, co dělat. V hlavě jí okamžitě naskočilo: Uteč! Zachraň si život!

Utíkala, seč jí síly stačily. Ve městě nastala panika. Všichni už věděli, že sopka co nevidět vybuchne, a tak se snažily schovat. Sofie měla obrovské štěstí. Narazila na kamenný kryt. Vlezla do něj a zjistila, že už v něm je spousty lidí. Pevně za sebou zavřela kamenný vchod a lidi ho zapečetili ještě dalšími kameny. Byly všichni pod zemí v bezpečí. Když se udýchaná Sofie opřela o stěnu, uvědomila si, že vidí lidi okolo mluvit, ale neslyší je. Zachvátil ji veliký stres. Tou nervozitou si začala tahat za vlasy, v naději, že třeba něco uslyší. Místo toho ucítila dotek na rameni. Podívala se, kdo to je. Byla to průvodkyně ze sopky. Začala na ni mluvit, ale Sofie ji neslyšela. Ukázala si na uši a zavrtěla hlavou. Průvodkyně přikývla a objala ji. Sofie se cítila v bezpečí. V tu chvíli se opět země začala otřásat. Rozhlédla se po ostatních. Vypadalo to, že jsou v bezpečí.

V úkrytu strávili ještě několik týdnů. Naštěstí měli dostatek zásob jídla i pití. Ale byly to ty nejhorší týdny života všech. Poslední týden už mluvili o tom, že by se dalo jít ven. Sice pouze s plynovými maskami, ale těch tu byl taky dostatek. Sofie nevěděla, co se chystá. Stále ještě nic neslyšela. Průvodkyně se stala její, dalo by se říct, kamarádkou. I když ji neslyšela, dokázala ji podpořit aspoň objetím. Komunikovala s ní pomocí posunků a odezírání. Když ji naznačila, že by se dalo jít ven, souhlasila s velkým nadšením. Zároveň se bála, že opět uvidí těla svých příbuzných.

Všichni se začali chystat k tomu, že odvalí kameny. Nejdříve si ale museli nasadit plynovou masku a ochranný oblek. Kamenů byla spousta a tak všichni pomáhali s odstraňováním.

Po několika hodinách byly kameny odvaleny a mohli otevřít poklop. Zrovna byla noc, a tak je neoslepilo denní světlo. I přes tuhle noční dobu tu bylo stále spoustu lidí. Tedy spíše hasičů. Zachraňovali přeživší, kontrolovali škody, jaké výbuch způsobil. Když je uviděli, honem jim nakázali, aby se přesunuli k přístavu, kde na ně bude čekat loď, která je odveze zpět do přístaviště na Sicílii. Sofie stále nikoho neslyšela, a tak šla pouze s davem.

Cestování trajektem je opravdu dlouhé. Hlavně když ví, že na ni nikde nikdo nečeká.

Že bude muset jít do dětského domova. Sofie stále nic neslyšela.

Když dopluli do přístavu, bylo tam spoustu lidí z tisku. Tato skupina byla totiž jediná, která přežila ten veliký výbuch. Přístav se pomalu vylidnil a zbyla tam jenom Sofie a ta průvodkyně. Zašli do nejbližšího obchodu, kde koupili mazací tabulku a fix. Díky tomu mohla Sofie komunikovat. Během chvíle o Sofii věděla vše podstatné. Kde bydlí, jak se jmenuje a kolik jí je. Shodou náhod byla také z české republiky.

Když doletěli zpět do Česka, zašli spolu do nemocnice, kde je obě vyšetřily a obě si je tam nechali přes noc. Jakmile ležela Sofie s Violou, tak se totiž průvodkyně jmenovala, mohla být konečně v klidu. Tedy kromě toho, že jí došlo, že už nikdy neuvidí svou rodinu. Ale možná pobytem v úkrytu, se s tou skutečností, že už nikoho nemá, smířila. Ráno, když jim donesly snídani na pokoj, se jí sestřička zeptala na to, jak se jí spalo. V ten moment si Sofie uvědomila, že ji slyší.

Ahoj, 

tak je to opět tu. Čas vydávání. Tenhle měsíc byl pro mě asi nejtěžší v tom, že musí být dobrodružný příběh ve třetí osobě. Jinak musel mít 2000 slov a v textu se museli objevit slova STRES,CESTOVÁNÍ a KNIHA. Jsou tam všechny tři. Doufám, že se vám příběhy aspoň trochu líbí. A uvidíme se 31.srpna. 

Vaše

Petruska28