Píše se rok 2100 a technologie se staly součástí našeho života. Kdyby jen mobily a tablety. Při narození je každému přidělen čip do těla. Mělo to být pro dobro jejich i všech ostatních. Vláda o nich věděla všechno. Data a místa narození, veškeré osobní informace nebo třeba to, kde se člově právě nachází. Díky tomu klesla docela dost kriminalita. Kdo kradl, byl dříve nebo později zatčen. Našli si ho ve své databázi. Pak už jen stačilo dotyčného dohnat a to byl ten nejmenší problém.

Tyhle čipy byl jenom počátek. Vláda se někdy kolem roku 2052 rozhodla, že už další volby nebudou. Také odsouhlasili to, že chtějí tenhle svět mnohem více zmodernizovat. A tak to začalo. Nejdříve přišli na řadu stromy. Jeden po druhém je káceli. A bylo jim naprosto jedno, jestli to jsou stromy obecní, památeční nebo soukromé. Bez milosti všechny zničili. V té době to odůvodnili tím, že si už na nich děti stejně nehrají a proto jsou zbytečné. Jediné, co tyto děti zajímá jsou mobily, tablety a podobně. Téměř úplně vymizela konverzace mezi lidmi. Protože všichni používali moderní technologie, nikdo už se nenamáhal mluvit. Nikdo se nezastavil, aby si popovídal se starým známým. Ale mělo to i své výhody. Jak pro koho. Lidé už se nemuseli ptát, kde najdete nejlepší restauraci nebo jak se dostat na nádraží. Prostě jste si to vyhledali na internetu.

Během toho roku nastala ještě spousta dalších změn. Když vykáceli stromy, neměl se z čeho dělat papír. Vláda se tedy rozhodla, že papír už také není potřeba. Rozkaz od vlády zněl jasně. Dne 24.4.2053 se všichni sejdou na náměstí a nechají spálit knihy, které vlastní. Následně budou probíhat prohlídky domů. U koho se najdou nějaké knihy, bude zabit.

Další větší změnou byla povolání. Vymizela umělecká povolání, jako hudebníci, malíři i herci. Nejpopulárnějšími pracemi se stala elektromontáž nebo tvoření videí na youtube. Tam se čím dál častěji objevovali mladší děti. Nejmladšímu youtuberovi bylo sedm let.

Největší změna ale nastala v roce 2081. Prezident rozhodl, že definitivně zruší školství. Proč by děti chodili do školy, když se všechno naučí doma u obrazovek? Tohle rozhodnutí vyvolalo velkou vlnu nevole. Dětem to bylo celkem jedno, ale starším lidem tohle rozhodnutí přišlo už přes čáru. Někteří se dokonce odvážili vzepřít. Jenže velmi těžce narazili. Kdo se vzepřel, byl bezcitně zabit. Pro rodinu takového člověka to nebylo moc těžké. Respektovali to. Vzepřel se proti systému, jiný trest si nezaslouží. Lidé ztráceli schopnost cítit emoce. Začínalo to vypadat, jako by na světě žili už jen roboti, akorát s tlukoucím srdcem. A vzhledem k vyspělým moderním technologiím se lidé dožívali mnohem více let. Těch NEJSTARŠÍCH už moc nežije. Podle známých zdrojů jsou to jen tři lidi. Za NEJSTARŠÍ se počítají ti, kteří se narodili v roce 2000.

Jeden z nich, Marius se jmenuje, žil odmalička jen se svým tatínkem. Jeho maminka byla populární zpěvačka a tak často cestovala. Doma se ukázala tak jednou za měsíc. Naproti tomu, jeho otec pracoval v knihkupectví. Někdy si Marius říkal, jak je možné, že se ti dva potkali. Tady se potvrzovalo pravidlo, že protiklady se přitahují.

Marius velmi rád trávil čas se svým otcem. Oba milovali knihy. Každý večer měli chvilku, kdy si oba četli. Tatínek předčítal z vlastnoručně napsaných knih, Marius si vždy vybral nějakou dětskou. Otcovi knihy ho fascinovaly. Byly o historii. Ale ne jen tak obyčejně informačně napsané. Ty knihy měli děj. A to na tom bylo to nejhezčí. Vlastně by se dalo říct, že jeho otec sepisoval kroniky. Měl jich doma už plnou polici. Když se stalo něco závažného pro svět,utvořil z toho příběh. A pokaždé, když takovou knihu dopsal, pronesl větu: „Třeba se to jednou bude někomu hodit."

...............

Lisa byla typická holka z vesnice. Žila tam se svými rodiči a dvěma sourozenci. Ona z nich byla nejstarší. Narodila se přesně v roce 2000. Jejich rodiče vlastnili statek, kde chovali všechna možná zvířata. Měli tam krávy, kozy, ovce, slepice a spoustu dalších. Lisu bavilo se o ně starat. Po rodičích zdědila vztah k zvířatům. Chudí taky vyloženě nebyli. Protože spoustu věcí jako například mouku nebo vajíčka nemuseli kupovat, ušetřené peníze využívali jinak. Jednou za měsíc jezdívali do města a tam si každý směl koupit, co chtěl. Samozřejmě to, na co měl peníze.

Patnáctiletý Lukas si kupoval věci k hudbě. Hrál na kytaru, takže většinou bral nějaké zpěvníky. John, ten měl třináct let si kupoval věci na malování. Maloval krásné obrazy. Jeho největším snem bylo stát se slavným malířem. A Lisa? Ta si nejraději kupovala knihy. Fascinovalo ji, jak někdo dokáže napsat takové poutavé příběhy. Její rodina tu zálibu moc neuznávala. Říkali, že to nemá budoucnost. Proto Lisa četla tak často. Od reality utíkala do knih. Obzvlášť ráda měla ty, kde se řešila budoucnost. Zajímalo ji, jaké to bude třeba za deset let. Jen Bůh ví, co je v budoucnosti čeká.

V roce 2050 přišla vláda s nápadem čipů. Lise se ten nápad líbil. Naopak jejím sourozencům se to nelíbilo. Vzepřeli se. Jenže nečekali jaké následky jejich chování bude mít. Lisa u toho byla. Těsně předtím, než je měli očipovat, řekli její sourozenci, že nic takového nechtějí.

„Pokud nás budete nutit, utečeme."

„To se mýlíte. Nemáte šanci utéct."

V tu chvíli začal John a Lukas utíkat. Lisa stála namístě a nevěřila svým očím. Ochranka vzala pistole a naprosto bez citu je zastřelila. Poté se otočili k ní a pronesli:

„A co ty? Budeš se taky vzpouzet."

Lise se do očí nahrnuly slzy. Zakroutila hlavou a čip si nechala nastřelit. Bylo to rychlé a nebolelo to. Myšlenka, že o ni vláda bude vědět všechno ji děsila. Ale když viděla, co provedli s jejími sourozenci, nechtěla skončit stejně.

.........

V sirotčinci panoval klid a ticho. Jediné, co se ozývalo bylo pravidelné oddechování spících dětí. Jen z jedné postýlky bylo slyšet vzlykání. To malá Mara plakala. Stýskalo se jí po mamince. Byla tu teprve týden. Maminka ji sem odložila a slíbila, že se další den vrátí. Ale nepřišla. Místo ní přišli další den dva policisté. Zavolali si ji do kanceláře. Tam jí řekli, že její maminka už nežije. Ukázali jí fotku, na které byl nějaký pán. Ptali se, jestli ho zná.

„Neznám ho osobně. Ale maminka říkala, že prý je to můj otec."

Tahle slova ji stála spoustu sil. V ruce svírala knihu, kterou dostala od maminky při loučení. Každý večer jí v ní četla pohádky a Mara tu knihu znala skoro nazpaměť. Taky ji od té doby nosila všude s sebou.

„Maro, dnes nemusíš jít do školy. Chceš si o tom promluvit?"

Mara jen zavrtěla hlavou a odešla do pokoje. Sedla si na postel a prohlížela si tu knížku. Příběhy psané na stránkách ožívaly a ona je prožívala spolu s nimi.

Od doby, co se dozvěděla tu příšernou zprávu o své mamince nepromluvila ani slovo. Už uběhly tři měsíce a děti i vychovatelky si zvykly na to, že Mara nemluví. Zpočátku to hodně řešili, ale nikdo ji nedokázal rozmluvit. Dokonce ani odborníci ne.

Poté přišly Vánoce. Mara ani nečekala, že by mohla něco dostat. O to větší překvapení bylo, když ji vychovatelka zavolala ke stromečku. Předala jí dárek a dodala přání. Mara si to chtěla rozbalit v klidu v pokoji, ale viděla jak jsou všichni zvědaví, co mohla dostat a tak balíček rozbalila přede všemi. Uvnitř balíčku byla kniha. Nebyla tak malá jako ta od maminky. Byla o trochu větší a tlustší. Na obale stálo: Nejkrásnější pohádky. Usmála se. Na vychovatelku i na děti. Moc se těšila až ji přečte. Od té doby se čtení stalo její největší zálibou. Každé Vánoce dostala nějakou knihu a když byla starší, kupovala si i nějaké za své vydělané peníze. V knihách mohla totiž utéct od reality, která pro ni byla děsivá.

........

Tito tři lidé se navzájem neznali. Ale přesto je spojovalo několik věcí. Láska ke knihám a nenávist dnešního režimu. Marius, Lisa i Mara si nechali dobrovolně nastřelit čip. Ale to byla jediná věc, kterou splnili. Nepoužívali nové technologie, jenom ty, na které byly zvyklí ze své doby. Jelikož byla moderní technologie vyspělá, nebyl problém dožít se vysokého věku.

V březnu 2100 se konal sraz NEJSTARŠÍCH. Ale bylo tam spousta lidí. Nejenom ti, kteří se narodili v roce 2000 ale i tací, kteří se narodili až kolem roku 2010. Marius, Mara i Lisa se rozhodli tam jet. Marius chtěl vědět, jestli žije ještě někdo stejně starý jako on. Lisa tam jela ze stejného důvodu. A Mara tam jela čistě jen ze zajímavosti. Velké překvapení bylo,že všichni tito lidé si místo komunikace psali sms zprávy. Jen tři lidé nebyli na mobilu. Marius, Mara a Lisa. Když si všimli, že ani jeden z nich není na mobilu, začali se spolu bavit. V tu chvíli zvedli ostatní hlavy od mobilů a divně na ně koukali. Někteří nevěřícně kroutili hlavami. Nikdo se však k jejich konverzaci nepřidal. Ale jim to evidentně nevadilo. Uprostřed srazu se zvedli, rozloučili se s ostatními a odešli spolu pryč.

Po cestě si ještě dlouho povídali o jejich životech, o zájmech a také se dostali k tématu dnešní doby. Všichni tři se shodli na tom, že se jim tenhle režim nelíbí. Také měli stejný názor, na to, že by chtěli lidem připomenout, že i dřív to šlo bez technologií. Nejvíce jim totiž chyběli knihy. V tu chvíli se Mara rozhodla svěřit se jim s tajemstvím.

„Víte, něco tu mám, ale nesmíte to nikomu říct. Už tak se obávám, že na nás přijdou."

Zalezli do zapadlé uličky a Mara zpod bundy vytáhla hranatý předmět.

„Maro, je to to co si myslím? Jak se ti povedlo tu knihu uschovat?"

„Je malinká. Mám ji po mamince. Nikoho nenapadlo, že ji budu mít schovanou v prknech podlahy. Prohledávali můj byt velmi důkladně. Opravdu se divím, že je nenapadlo jak moc se jedno prkno hýbe. Ale povedlo se."

V tu chvíli se ozval Marius.

„Musíme s tím něco udělat. Táta taky psal knihy. Bohužel mi je všechny zabavily a spálily." „Zajímalo by mě, co je vedlo k tomu, aby tohle udělali."

„Můj tatínek psal taky knihy. Moc krásné. O historii. Ale zpracovával ji pomocí příběhů."

„Nejmenoval se Ran Thomas?"

To se ozvala Lisa, která už nějakou dobu jen poslouchala.

„Ano. Teda vlastně, to byl jeho pseudonym. Nechtěl, aby někdo věděl, jak se doopravdy jmenuje."

„Tak já se vám tedy taky svěřím. Jednu jeho knihu se mi povedlo schovat. Možná tomu neuvěříte, ale schovala jsem ji do skříně do povlaku od polštáře. Nenapadlo je se tam podívat. Do skříně sice koukali ale tam až nahoru ne."

„Půjdeme k tobě domů a zkusíme se do té knihy podívat?"

Všichni souhlasili a tak se vydali na cestu k Lise domů. Že je něco špatně, pochopily, když před domem viděly policejní auto. Schovali se za stromem a vyčkávali.

„Co tady dělají?"

„To netuším. Ale mám takové neblahé rušení, že to souvisí s námi."

„Blbý čipy. Určitě nás slyšeli. A jestli rychle neutečeme, tak bude po nás."
„Přesně tak. Pokud si nás vyhledají v databázi a zjistí, že jsme tady zabijí nás na místě."
Pomalu se odplížili a když byly z dosahu policistů, začali utíkat. Marius je vedl. Vedl je do prázdné budovy, která už se léta nepoužívala. Vypadalo to tam jako doupě nějakých dealerů. Došli do prázdné místnosti v prvním patře. Bylo to tam už ztrouchnivělé, na stěně visely zbytky poliček.

„Mariusi, kde to jsme?"

„Dovolte mi, abych vás přivítal v bývalém obchodě mého otce. Knihkupectví u Madeleina."

Lisa i Mara se rozhlíželi po místnosti. Už dávno to tu jako knihkupectví nevypadalo.

„A opravdu ti nezbyly žádné knihy?"

„Ne. Ani ty po tatínkovi. Všechny mi je zabavily."

Mara byla doteď potichu. Něco se jí tady na tom místě nezdálo. Chodila podél stěn a přemýšlela, co je tady zvláštního.

„Maro? Co to děláš u těch stěn?"

„Ani nevím. Něco tu cítím. Jako by se tu někde něco skrývalo."

V tu chvíli narazila na netradiční místo. Bylo to takové měkčí než všude jinde.

„Podívejte, tady je to takové měkké. Pojďte mi pomoct to protrhnout."

Všichni tři společně zatlačili a opravdu. Tapeta povolila a před nimi se objevil výklenek. Mara zašátrala uvnitř a nahmatala dřevěnou krabičku. No spíš krabici.

„Mariusi, nemáš tu něco, čím bychom mohli tu díru zvětšit?"

„To nemám, ale myslím, že když zaberu rukama, tak to povolí. Zkusím to."

Chvíli to vypadalo, že se to nepovede a když to chtěl vzdát, povolila nejdřív jedna cihla a pak už to šlo samo. Společnými silami vytáhli ven dřevěnou krabici, asi tak velkou jako noční stoleček. Bylo vidět, že tam je už hodně dlouho.

„Co si myslíte, že je uvnitř?"

„Já doufám, že je tam to, co si myslím."

Společnými silami bednu otevřeli. Uvnitř bylo asi dvacet knih. Všechno to byl rukopisy. Každý si vzal do ruky jednu knihu.

„To jsou knihy mého otce. Úplně původní. Věděl jsem, že musí mít někde schované tyhle svoje rukopisy. Děkuji ti tatínku. Možná nastala ta chvíle, o jaké si vždy snil. Jednou se ty knihy budou někomu hodit."

Marius dokončil své poděkování a všichni tři se pustili do čtení. Strávili nad tím dlouho. A také dlouho nic nenacházeli. Až najednou vykřikla Lisa.
„Mám to! Podívejte. V téhle době nastalo spoustu reforem. Spousta lidem se to nelíbilo. Ve Francii byla tahle situace asi nejhorší. Chudí neměli pomalu ani na chleba. Kdo kradl, byl většinou zabit. Nebo minimálně uvězněn. Samozřejmě, že z vězení se nikdo většinou nedostal. To je dost podobné naší situaci."

„Zkus to otočit na poslední stranu. Většinou tam napsal osobní vyjádření."

A opravdu na poslední straně stálo:

„Nikdy nezapomínejte, že reformám se neubráníte. Podřiďte se, ale pokud se vám ten režim nelíbí, neprotestujte. Dělejte malé změny jen ve vašem okolí. Vždy se najde někdo, kdo vás podpoří. A když náhodou se nikdo takový nenajde, v srdci si vždy stůjte za svým názorem."

„Takže už víme, co máme dělat."

„Ano, ale nejdřív se ........"

Odpověď Mary zanikla v hluku houkaček. Všichni tři se po sobě úzkostně podívali. Věděli, co přijde.

„TADY POLICIE! OTEVŘETE DVEŘE!"

Marius, Mara i Lisa šli pomalu ke dveřím. Když je otevřeli, dovnitř doslova vpadla ozbrojená policie. Všechny je zatkla a poté jim řekli rozsudek.

„Vás, Maro a vás Mairusi zatýkáme za nezákonné držení knih, za utajování před vládou a za útěk.

Vás Liso zatýkáme za napomáhání zločincům. U vás to zatím vypadá, že z toho vyváznete nejlépe. Všechny vás teď odvezeme na oddělení, kde budou vyřčeny vaše tresty."

Marius, Mara ani Lisa se nebránili. Věděli, že v dnešní době už jsou opravdu poslední tři, kterým se tenhle režim nelíbí.

Ještě ten den se všichni dozvěděli rozsudek. Lisa dostala podmínku. V této době to znamenalo, že bude sledována opravdu na každém kroku a jakmile bude vládě něco podezřelé, přijedou ji znovu zatknout. Marius i Mara byli uvrženi do vazby. Vláda se shodla na tom, že to bude pro ně větší trest než smrt. Ve vazbě nebyli jediní. Udělali to tak už se spousty lidmi, pro které byla smrt příliš mírná.

Po roce Marius umírá a Mara ve vazbě opět přestala mluvit. Stejně jako v dětství. Akorát tentokrát nejenom, že nemluvila. Dokonce přestala úplně komunikovat. S personálem, s ostatními vězni a proto dostala nálepku- blázen. Po třech letech takového života zemřela i ona. Lisa jako jediná žila ještě několik let. Byla neustále sledována, ale v srdci zůstala věrná starému režimu. V roce 2110 umírá i Lisa jako nejstarší člověk na světě.

Možná je jenom dobře, že už se nedožili dalších let. Kdo ví, co by je tam ještě čekalo.

Ahoj, tak je tu další část. Tentokrát byl přede daný svět, kde technologie vládnou světu a každý člověk je při narození opatřen čipem. Čili Hi-Tech z daleké budoucnosti. Limit byl 2500 slov z pohledu třetí osoby. Byla to pro mě opravdu výzva doufám, že tam nejsou nějaké rokové nesrovnalosti. A taky doufám, že to takhle za těch několik let opravdu nebude. 

Snad se vám moje příběhy aspoň trochu líbí a znovu se uvídíme 31.října.

Tak zatím ahoj

Petruska28