Už když jsem byla malinká, všímala jsem si kolem sebe různých záblesků barev. Vždy jsem viděla člověka a kolem lehce svítila nějaká barva. Ze začátku se barva zableskla a hned zmizela. Bylo mi to zvláštní. Postupem času se barvy objevovaly častěji. Od mých 7 let jsem barvy viděla pevně u každého, kdo prošel kolem. Kromě sebe. Jakou mám já barvu, to nevím. Každý člověk měl svou specifickou barvu. Jenom jednu. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by měl kombinaci dvou nebo více barev. Když jsem o tom pověděla mamince, odvětila mi, že to není možné a ať si nevymýšlím. Od té doby jsem o tom nikomu neřekla.

Zajímalo mě co ty barvy znamenají. A tak jsem začala pátrat. V knihovně. Fascinovaly mě všechny knihy. Od těch romantických až po ty dobrodružné. Ale stále jsem nenacházela odpovědi na to, proč vidím tyto barvy. Měla jsem už prohledanou snad celou knihovnu. Nikde nic. Možná to bylo proto, že jsem hledala v dětském oddělení. Do dospělého oddělení jsem nemohla. Tam směli jen dospělí, ale nechápu, kdo to vymyslel. Proč bych se tam nesměla podívat? Jen nakouknout. Knihovnice mě tam ale nikdy nepustila.

Postupně jsem si začala všímat toho, že u některých lidí se barva mění. Ze světlé na tmavou. Bylo mi to divné. Každopádně jsem k narozeninám dostala deník. Konečně si budu moct zapsat vše o těch barvách. Všimla jsem si, že ten, kdo má okolo sebe nějaký odstín modrý, je většinou zamyšlený a klidný. Ale také jsou tito lidé často smutní až plačtiví. Červená znamená vztek a nenávist. Nevím, jak do toho zapadá ta světlá a tmavá, ale už jenom rok a zjistím to.

V den mých osmnáctých narozenin jsem se probudila velmi brzy. Věděla jsem, že tento den je výjimečný. Konečně se dostanu do knihovny. Jen jsem nejdřív musela přežít rodinnou oslavu. Rodiče trvali na tom, že osmnáct mi je jenom jednou a že to musíme oslavit. Mám jednoho bratra. Bratr má barvu žlutou. A oba rodiče mají odstín žluté. Všichni jsme se sešli v kuchyni u stolu. Uprostřed něj stál kulatý dort a v něm bylo zapícháno osmnáct svíček.

Když jsem vešla do pokoje, začali všichni zpívat narozeninovou píseň. Počkala jsem až dozpívají a sfoukla jsem svíčky. V tu chvíli jsem si toho všimla. Rodiče měli jinou barvu. Tedy ne úplně jinou, ale místo obvyklých barev kolem nich najednou byly o odstín tmavší barvy. Zarazilo mě to, ale nedala jsem na sobě nic znát. Hlavou mi běžela myšlenka, že už se brzy vše dovím. Významy těch barev, ale hlavně to, proč se u některých lidí mění.

Jakmile jsme snědli dort, přesunula jsem se na gauč a maminka mi postupně podávala dárky. Rozbalovala jsem je a jásala nad nimi. Moc se mi líbily. Už zbýval jen poslední dárek. Byl docela malý. Nedočkavě jsem strhla papír. Uvnitř byla kniha. A ne ledajaká. Pochopte barvy. Tak zněl název. Byla jsem ohromena.

„Mami! Děkuji moc. To je neuvěřitelné! To je nejlepší dárek, jaký jsem mohla dostat!"

Objala jsem ji. Všem jsem poděkovala za dárky a už jsem otvírala novou knihu. Dozvěděla jsem se v ní spoustu věcí. Například to, co jsem tušila. Každá barva má svůj význam. Ale o světlých a tmavých barvách tam nic neříkali. A už vůbec tam nebyla ani zmínka o změně barvy. Ale to nevadí, tak budu pátrat dál. Hned zítra musím zajít do té knihovny.

..............

V jiné části města Halm konal pohřeb. Ne jen tak ledajaký. Obětí byla mladá žena. Zemřela ve 33 letech. Jenže nezemřela na žádnou nemoc. Někdo ji chladnokrevně zabil. Ti vrazi byli důkladní. Nenechali za sebou žádný důkaz. Nic, co by je mohlo usvědčit.

Jedinou pozůstalou byla třináctiletá dívka. Měla hnědé, kaštanové vlasy a nádherné modré oči. Jmenovala se Isabela. Ta žena, kterou zabili, byla její matka. Věděla, že jakmile skončí pohřeb, dojdou si pro ni paní ze sociálních služeb. Neměla už totiž nikoho.

Pohřeb, jestli se tomu tak dá říkat, se konal u nich doma. Opravdu neznala žádné příbuzné, proto ji pohřbila pouze za přítomnosti místního kněze. Maminka byla oblečena v šatech, ve kterých se kdysi vdávala. Nebyly bílé, jak je obvyklé, ale modré.

„Isabelo, nechám ti chvíli, aby ses mohla s maminkou rozloučit sama."

„Děkuji vám moc."

Isabela se naklonila nad rakev. Chytla maminku za ruku a začala k ní mluvit.

„Maminko, neboj se. Už ti bude jen dobře. Tady ti dávám drobné pro převozníka. Teď budu muset do dětského domova. Už tě nebudu déle zdržovat. Jednou se sejdeme. Šťastnou cestu, mami."

Nevšímala si, že jí po tváři stékaly slzy. Odstoupila od rakve a naposledy se podívala na maminku. Kolem ní byla bílá záře. Čistě bílá. Isabel přemýšlela, jestli tu barvu viděla i při obřadu. Nevzpomněla si. V tu chvíli vešel do dveří kněz.

„Už je čas, Isabel. Pojď, venku už na tebe čekají."

Otočila se na kněze a zarazila se. Kolem jeho těla se objevila modrá barva. Nikdy před tím nic takového neviděla. Co se to děje? Vyšla ven, kde na ni čekali mile vypadající pracovnice. A opět kolem nich byly ty barvy. Nepromluvila a nechala se odvést do auta.

Vezli ji dlouho. Poznala, že jsou v úplně jiné části města. Měla strach. Jak to tu asi zvládne? Co když na ni budou ostatní děti v domově zlí? A jaké asi budou vychovatelky? Znovu jí začaly téct slzy. Paní, která seděla vedle ní ji objala.

„Neboj, uvidíš, že se ti tam bude líbit. Tahle část města je velice hezká. Je zde překrásný park, ve kterém se krásně odpočívá. A počkej až uvidíš tu školu kam budeš chodit! Je opravdu nádherná. Sice trochu starobylá, ale překrásná."

Isabela vůbec nedala najevo, jestli ji poslouchá. Začala se bát ještě víc. Rozhodla se, že prozatím nebude mluvit a bude vše okolo je pozorovat. Přemýšlela nad těmi barvami. Vidí je snad jenom ona? Nebo je vidí všichni? A proč maminka zářila bíle a kněz měl kolem sebe modrou barvu? Podívala se na pracovnice. Obě kolem sebe měli světle hnědou barvu. Z toho přemýšlení nakonec usnula.

...........

Do knihovny jsem se vydala hned po obědě. Moc jsem se těšila. Konečně na to snad přijdu. U vchodu jsem ukázala občanský průkaz a vešla dovnitř. Ohromeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Nečekala jsem, že je tak obrovská. Vydala jsem se k první polici. Beletrie. Postupovala jsem dál. Momentálně mě zajímalo jen jedno. Prošla jsem celou knihovnu. Až v tom posledním koutě se nalézaly knihy s nadpisem Esoterika. Očima jsem hltala názvy knih. Od mluvení s anděly až po reinkarnaci a podobně. Určitě si někdy přečtu všechny tyhle knihy. Ale teď jsem hledala tu, ve které bych našla odpovědi. Náhle jsem ji uviděla- SEZNAMTE SE S BARVAMI A SCHOPNOSTÍ VIDĚT JE. Vytáhla jsem ji z police. Tohle je určitě ona. Donesla jsem ji ke knihovnici a nahlásila jí své jméno. Dívala se po mě velmi divně. Jako by mě tu knihu ani nechtěla půjčit. Ale nakonec ji načetla a podala mi ji. Nemohla jsem se dočkat, až ji otevřu.

Rozhodla jsem se, že zajdu do parku a tam si ji v klidu prohlédnu. Bylo krásné počasí, a tak jsem se posadila na lavičku u jezírka a začala číst.

.............

„Tak a jsme tady. Isabelo, vstávej."

Isabela už delší dobu nespala. Jen nechtěla s nikým mluvit, a tak předstírala spánek. Mezitím přemýšlela, co bude dělat. Do dětského domovu prostě nepůjde. Rozhodla se, že uteče. Protáhla se a dělala, že je rozespalá. Stále nemluvila. Když ji pustili z auta ven a ona před sebou viděla tu budovu, zděsila se. V tomhle by měla žít? Rychle se rozhlédla, zda jí nikdo nevěnuje pozornost a dala se na útěk. Slyšela, jak za ní běží a volají. Rozutíkala se o to rychleji. Musí se někam schovat. Před sebou uviděla velkou bránu. To bude ten park. Běžela, jak nejrychleji mohla, až doběhla k jezírku. Otočila a zjistila, že už za ní nikdo neběží. Sedla si na nejbližší lavičku a vydýchávala se.

V tu chvíli promluvila dívka, sedící vedle ní. Isabela si jí předtím nevšimla.

„Před kým tak utíkáš?"

Přemýšlela, jestli jí odpovědět nebo ne. Asi by něco měla říct, ale nevěděla co. Nakonec ze sebe rychle vyhrkla.

„Jmenuji se Isabel"

„Já jsem Evelyn, těší mě. Řekneš mi tedy, před čím utíkáš?"

„Před sociálními pracovnicemi. Nechci do dětského domova. Včera mi někdo zabil maminku a nikoho jiného nemám. Odvezli mě hned po rozloučení s ní. Nemohla jsem si ani sbalit své věci. I když jsem jich také moc neměla. Ale aspoň se zase nemusím s ničím tahat. Ale stalo se něco zvláštního. Když jsem se s maminkou naposledy loučila, tak jsem kolem ní viděla takovou bí....

V tu chvíli se zarazila. Nemůže přece říct, že viděla bílou barvu kolem maminky. Co by si o ní asi pomyslela. Teď se teprve pořádně zadívala na Evelyn. Barvy viděla stále. Kolem ní se nacházela fialová barva. Tu ještě neviděla.

„Co jsi viděla?"

„Ale to nic. Jen se mi asi v tu chvíli něco zdálo."

„Neviděla jsi náhodou bílou barvu?"

Isabela na ni vyjeveně koukala. Je to možné? Jak by o tom mohla vědět? Vždyť bydlí úplně někde jinde. To není možné.

„Jak to víš?"

Evelyn zvedla knihu, kterou držela v ruce. SEZNAMTE SE S BARVAMI A SCHOPNOSTÍ VIDĚT JE. Udiveně na sebe zírali. Po chvíli mlčení obě zároveň vyhrkly.

„Jakou barvu mám já?"

Rozesmáli se. Isabela se s tou dívkou cítila dobře. Působila na ni jako milý člověk.

„Víš co, Isabel? Pojď se mnou domů. Povím ti vše, co už vím a seznámím tě s mou rodinou. Nějaký čas můžeš určitě bydlet u nás. Vydaly se spolu k domu.

Doma ji představila rodičům, kteří po vyslechnutí jejího příběhu souhlasili, že tu s nimi může zůstat. Moc jim děkovala. Co jí ale přišlo zvláštní, že rodiče a sestry Evelyn, měli tmavší odstín kolem sebe než ostatní. Evelyn taky koukala docela vylekaně. Ještě ráno, když odcházela, měli rodiče určitě světlejší barvu.

Dívky spolu zalezly do pokoje a začali vše rozebírat.

„Takže každá barva má svůj význam?"

„Ano přesně tak. Červená znamená zuřivost a vztek, modrá klid a moudrost a žlutá značí veselého a bezstarostného člověka. Žlutou jsem zatím viděla jen u svého bratra.

„ A jak s tím souvisí ten odstín dané barvy?"

„Na to jsem ještě nepřišla, ale myslím, že odpověď bude v této knize."

A skutečně odpověď našli. Úplně na poslední straně.

Pokud kolem sebe máte lidi, které mají světlejší odstín dané barvy, držte se jich. Pokud však potkáte někoho, kdo má velmi tmavou barvu, dejte od něj ruce pryč. Lidé se mění a s nimi i barvy. Pokud se barva kolem člověka, která byla doteď světlá, změnila na tmavou, znamená to, že provedl něco špatného. A zpět už to nikdy nejde změnit. Dobro na zlo se změní, ale zlo na dobro nikdy.

Dívky mlčely. Obě přemýšlely nad tím, co se právě dozvěděly. Isabel přemýšlela, proč její mrtvá maminka zářila tak bíle a Evelyn přemýšlela, co se asi děje v životě rodičů, když jim takhle moc tmavne barva.

Další den se holky vydaly na procházku a pozorovaly kolemjdoucí a říkali jejich barvy. Bavilo je to.

„Hele, Evelyn, jakou barvu mám vlastně já? Já svoji totiž nevidím. Je to špatně?"

„Neboj, já tu svoji taky nevidím. Špatně to není. Svoji zář opravdu nemůžeš vidět. Ale jestli chceš, řeknu ti to. A ty mi pak řekneš tu moji."

„Tak jo. Já vidím kolem tebe fialovou."

Evelyn se zarazila.

„Já u tebe taky. Ale absolutně vůbec nevím, co ta barva znamená. S fialovou jsem se totiž ještě nesetkala. A v knize napsaná taky nebyla. Jako by vůbec neexistovala. Pojďme do knihovny. Třeba tam ještě něco najdeme. I když tebe tam vlastně nepustí. Ale to nevadí. Půjčím něco a budeme hledat potom spolu."

V knihovně dnes bylo hodně lidí. Evelyn se rozhlížela kolem sebe a stále přemýšlela, proč není nikde zmínka o fialové. Došla ke své oblíbené polici a vytáhla tři knihy. Třeba v nich něco najdou.

Když se vrátily domů, setkaly se na chodbě s rodiči. Byly zvláštně oblečení. Celí v černém. Na rukou měli rukavice a vlasy měli zakryté čepicí i když bylo venku vedro. Čeho si ale všimly holky hned, byla barva kolem nich. Zase byla o odstín tmavší. Už chybělo jen málo, aby z ní byla čistě černá.

„Mami? Tati? Proč jste takhle oblečení? A kam jdete?"

„Evelyn, teď dobře poslouchej. Potřebujeme peníze a tak jsme sehnali docela fajn práci. A tohle je náš pracovní úbor. Ale nesmíme o tom mluvit. Je to přísně tajné."

Evelyn s Isabelou jen zakroutily hlavou a odešly nahoru do pokoje.

„Evelyn, taky ti to přišlo takové divné? Jako kdyby nám nechtěli něco říct."
„Přišlo. A taky vím co s tím uděláme. Pojď Isabel. Jdeme do jejich pokoje. Máme to sice zakázané, ale musíme zjistit, co se děje. Bojím se toho nejhoršího."

V ložnici byla tma. Když rozsvítily, vypadalo to jako normální pokoj. Věděly ale, že musí hledat. Isabela nakoukla na poličku. Byly tam jen staré knihy. Nepokládala to za důležité a hledala dál. Evelyn vzala do ruk ty knihy a začala je prohlížet. Poslední kniha byla prázdná. Tedy skoro. Byly v ní nalepené fotky. A ne jen tak obyčejné. Byly to fotky lidí. Nebylo by to nic divného, ale Evelyn nikoho z těch lidí neznala.

„Podívej, jsou tu nějaké fotky."

„Ukaž, třeba nám to v něčem pomůže."

Isabela si je prohlížela když v jednu chvíli vykřikla. Po tváři jí začaly téct slzy.

„Evelyn. To je moje maminka."

Prohlíželi společně knihu dál. Na úplně poslední straně byl nadpis OBĚTI. A pod ním spousta dalších jmen. Některá znaly, jiná vůbec.

„Evelyn, podívej! Tady je tvoje jméno! A hned pod ním i jméno tvého bratra! Myslíš....myslíš, že ty lidi zabili?"

„Obávám se, že ano. Víš co to znamená?"

„Musíte utéct. I s bratrem. A já půjdu s vámi. Stejně jsem tu byla jen jako host. Pojď, jdeme pro Nicka a zdrháme."

Nick tomu nejdříve nechtěl věřit, ale když mu ukázaly deník, neměl pochyby. Sbalili si jen to nejnutnější a vydali se na cestu. Kam je osud zavede, to nikdo neví, ale bude to někam hodně daleko. A také, musí přece přijít na to, co znamená ta fialová barva.

Takže ahoj! Opět jsem tu s červnovým zadáním. Tentokrát nebyly skoro žádné podmínky. Jen jsme se museli inspirovat červenou barvou a limit byl 2000 slov. Musím říct, že tento měsíc byl pro mě opravdu náročný. Maturita, přijímací zkoušky a ještě tahle výzva :D. Ale byla to zábava opět. Nemůžu taky uvěřit tomu, že už jsme v půlce a já stále píšu. Tak doufám, že se moje příběhy líbí a znovu se uvidíme 31.července.

Mějte se hezky

Petruska28