Bylo nebylo, jedno městečko. A v něm žila spousta zvířat. Například přesně uprostřed, na tom nejkrásnějším místě, žil páv. A protože se opravdu rád přede všemi vychvaloval, neříkali mu jinak než Páv Pyšný. Také tu byla Liška Chytrá. A nebo ještě Nemotorná Slonice. Všichni mají jména podle svých ,,nejlepších" vlastností. 

Jeden jediný obyvatel města měl pozitivní vlastnosti. Byl to docela obyčejný, malý mraveneček. Jmenoval se Mravenec Pilný. Jako jediný všem ve městě pomáhal. Nechoval se k ostatním tak ošklivě, jako oni k němu. Nikdo mu nedával najevo vděk, když jim s něčím pomohl. Jemu nikdo nepomohl. Ale když ostatní něco potřebovali, to jim byl dobrý.To byl pak ten nejúžasnější mravenec. Ale když on potřeboval, všichni se k němu otočili zády. Moc rád se procházel po městě. Protože mu dělalo obrovské problémy dostat se do nějakého dopravního prostředku.

Jednou se mravenec rozhodl, že se vydá na výlet. S malým batůžkem na zádech odešel k metru. Cestou potkal Páva. Pozdravil ho, jak se sluší a patří, ale Páv se ani neobtěžoval podívat, kdo ho to zdraví. Prošel kolem něj bez povšimnutí. Mravenec se jen ohlédl a prohodil:

,,Pozdravit by neuškodilo. "

Jenže to neřekl dost potichu. Páv to slyšel a okamžitě se otočil a vydal k mravenci.

„Ty si jako myslíš, že jsi tady něco víc?! Že bych měl tebe zdravit? Vždyť se mi ani nemůžeš podívat zpříma do očí, jak jsi malinkej."

,,Nejde o výšku nebo sílu. Jde o to jaký jsi uvnitř. A ty jsi špatný. A na shledanou příště."

Tím mravenec skončil a odešel směrem k nádraží. A tam nastal ten problém. Jelikož byl opravdu malinký, nedokázal se vyšplhat do vlaku. Křičel okolo sebe, prosil ostatní, ale ti jenom prošli a vůbec si mravence nevšímali. Sem tam se někdo zastavil, ale jen proto, aby se mu vysmál. A tak mu odjel první vlak. Mravenec popošel dál od kolejí a uvelebil se u zdi. Začal přemýšlet jak by to asi vypadalo, kdyby se k sobě lidé chovali hezky. Nechápal, proč se k němu chovají ošklivě, když on se ke všem chová tak hezky. Z toho přemýšlení usnul. Zdál se mu sen, že mu do toho vlaku pomohla obyčejná stonožka. Probudil se, právě včas. Zrovna přijížděl další vlak. Vydal se k němu, s nadějí, že mu třeba někdo pomůže. Vlak začal houkat na odjezd a mravenec se chtěl vydat zase zpět ke zdi. V tom uslyšel slabý hlásek.

„Pojď, pomůžu ti nahoru. Vím, jak se cítíš."

U schodů do vlaku stála stonožka. Přesně ta, o které se mu zdálo. Nikdy ji tu ve městě neviděl. Ona se natáhla a mravenec po ní vylezl do vlaku. Otočil se a poděkoval stonožce. Ona mu zamávala a odcupitala pryč.

Vlak vesele kodrcal po kolejích a mravenec přemýšlel o té stonožce. Jak by se asi v jejich městě jmenovala? Zkusil pro ni vymyslet jméno. Hodná? Milá? Vstřícná? Napadla ho spousta jmen. Ale nejvíc se k ní hodilo Nápomocná. Z přemýšlení ho vytrhl až drsný hlas. Stál před ním obrovský, hnědý medvěd. Bručoun Medvěd mu říkali.

„Hej! Ty! Chci si sednout. Uhni mi."

Ukázal na mravence, který na něho zíral s otevřenou pusou.

„Tedy, tak to jsem ještě neviděl. Slova Dobrý den a prosím ti nic neříkají?"

„Co ty si tady budeš na mě vyskakovat? Já jsem mnohem větší než ty. Začínám být opravdu naštvaný. A nechtěj mě vidět naštvanýho."

„Víte, vy velcí máte obrovskou nevýhodu. Potřebujete celé jedno místo, abyste si mohli sednout. Kdežto mně? Mně stačí pouze malý kousíček na zemi. No zrovna takový, na jakém stojíš ty. Mohl bys mě, prosím, pustit na to místo? Já bych si tam rád sedl."

Medvěd stál jako opařený. Mravenec slezl ze sedadla a došel až k tlapě medvěda. Ten si sedl na místo a pořád nevěřícně kroutil hlavou.

„Děkuji ti medvěde, a měj se hezky. Já už musím jít."

Vydal se ke dveřím. Jakmile vlak zastavil, mravenec vystoupil. Nebyl to problém, protože nástupiště bylo ve stejné výši jako schody vlaku. Z nádraží se vydal k náměstí. Chtěl se porozhlédnout. Na náměstí si sedl ke kašně a odpočíval. Moc se mu zde líbilo. Bylo to tu krásně čisté. Najednou k němu někdo přišel. Byla to kočka. Celá bílá. Už čekal, že na něj spustí, co tu dělá a že jí má uhnout. Ale ona se na něj mile usmála.

„Ahoj mravenečku, kdepak ses tady vzal? Nemáš žízeň? Pomohla bych ti nahoru, aby ses mohl napít."
Mravenec byl opravdu překvapený. Tohle nečekal.

„Děkuji ti kočičko. Rád se napiju. Víš, jsem trochu zaražen. U nás ve městě se totiž nikdy nestalo, aby mi někdo pomohl. Teda vlastně až dnes.Do vlaku mi pomohla stonožka. A teď ty."

„Tak, co kdyby jsi zůstal u nás? Tady ve městě se k sobě chováme všichni hezky. Pomáháme si a to je důležité. Dokážu si představit, jaké to u vás bylo. Tak vítej v Milánkově."

Mravenec opravdu zůstal. Nic ho netrápilo. Byl zde šťastný. Opravdu si zde všichni pomáhali. Nikdo neřekl nikomu křivého slova. Už se nechtěl nikdy vrátit zpět.

Mezitím si ve městě vůbec nikdo nevšiml, že mravenec zmizel. A zrovna v tu dobu se Pávovi rozbila trouba. Rozhodl se teda, že zajde za mravencem. Ale on nebyl na svém místě.

„Kde je ten zpropadený mravenec?! Potřebuju opravit troubu! Honem!"

V tu samou chvíli, na druhém konci města se Nemotorné Slonici rozbil kávovar. Její reakce byla naprosto stejná, jako Páva. V každé domácnosti se něco porouchalo. Všichni lidé najednou potřebovali mravence, ale ten nikde nebyl. Začali se po něm shánět. Hledali ho dlouho. Nejdříve byli občané městečka naštvaní a chtěli mu vynadat, jakmile ho najdou. Ale po pár hodinách je vztek přešel a začali mít o něj strach. Přesně na tuhle chvíli mravenec čekal. Vylezl z křoví a zavolal.

„Přátelé! Tady jsem. Vím, že se vám každému něco porouchalo. Pomůžu vám. Ale pod jednou podmínkou. Všichni mě poprosíte a za udělanou práci poděkujete. Byl jsem v jiném městě. V Milánkově. Zjistil jsem, že tam se k sobě chovají mile. Zdraví, prosí a děkují. Já tohle prosím od vás. Teď jste dokázali, že umíte spolupracovat. Proč by to tak nešlo i normálně?"

Zcela nečekaně se ozval Páv.

„Mravenečku. Máš naprostou pravdu. Chtěli bychom se ti omluvit. Víš, teď, jak jsme tě hledali jsme měli strach. Ale ne o to, že nám nebude mít kdo opravit spotřebiče, ale proto, že jsme se báli, aby se ti něco nestalo. Prosím tě teď, pomůžeš mi opravit moji troubu?"

Mravenec se jen usmál a kývl. Moc rád ti pomůžu Páve. Od teď by ses měl jmenovat Překrásný Páv."

A tak se všichni šťastně vydali zpět do města. Mravenec všem slíbil, že jim vše opraví. A splnil. Všichni mu za to patřičně poděkovali. Nakonec mravenec zašel ještě za stonožkou. Ještě jednou jí poděkoval a ona mu nabídla, jestli nechce bydlet s ní. S radostí to přijmul a od té doby spolu žijí šťastně na kraji městečka. A ostatní? Ti se poučili. V městečku zavládl naprostý klid. Nikdo se nepomlouval, všichni si pomáhali a navzájem děkovali. A takhle by to mělo být i u nás u lidí. Bohužel, ne vždy to tak je. 

Ahoj, tak je to tu zas. Vydávání čas. Ač jsem se ze začátku bajky obávala, nakonec to psaní nebylo vůbec těžké. Bavilo mě to. Jinak za duben měla být bajka, musela mít 1000 slov(1180) a musel se v ní objevit mravenec. Doufám, že květen už nebudu psát na poslední chvíli. Tak se tedy uvidíme 31.května.

Vaše

Petruska28