Pohádková AU, 1500 slov,moderní pojetí některé pohádky v er formě.

Kdysi dávno, hluboko v moři, žil král Triton. Měl jedinou dceru. Ariel byla šestnáctiletá dívka. No, dívka. Byla to mořská panna. Ostatně, stejně jako její otec.

Měla nádherné červené vlasy, na kterých si opravdu zakládala. Každý den si je třikrát pročesávala. Také její perleťový ocas byl nádherný. Měl zelenou barvu a Ariel se o něj taktéž velmi starala.

Ostatní mořské panny jí neměli moc v lásce. Právě kvůli těm vlasům. Proto měla jen jediného přítele. Jmenoval se Sebastian a byl to krab. Provázel ji po celý prozatímní život. Nikdy by ho za nic nevyměnila. Často spolu sedávali na kameni, blízko pobřeží a sledovali, co se děje na pláži.

Lidé o ní věděli. Ale nikdo netušil, že je to mořská panna. Vždy sedávala tak, aby její ocas nebyl vidět. I přes to, k ní nikdo neplaval. Nikdo se nepřišel pobavit. A tak celé tyto dny strávila se Sebastianem a řešili, co asi ty lidi dělají, když nejsou tady na pláži. Přišlo jí to zajímavější, než život pod mořem. Tam se nic nedělo.

Vždy v noci, když nikdo na pláži nebyl, připlula až ke břehu. Věděla, že je nebezpečné se přibližovat. Mohl by jí někdo zahlédnout a to by nedopadlo dobře. Její otec o tom věděl své. Lidi neměla rád, když byl menší přiblížil se moc ke břehu a málem ho chytili. Od té doby má na ocase řeznou ránu. Ale ani tohle Ariel nezastavilo.

Jednou se takhle v noci opět vydala ke břehu. Ale ještě daleko od něj se zastavila. Na pláži bylo spoustu lidí.

„Sebastiane? Co myslíš, že se tam děje?"

„To nevím. Ale blíž radši nepůjdeme. Je to nebezpečné."

Najednou Ariel zahlédla, jak jeden z těch lidí něco odhodil. Dopadlo to přímo do moře, a pomalu to plulo k Ariel.

„Asi bys to neměla zvedat. Může to být něco,co nás ohrozí. Radši to nech plavat." Ariel si však z jeho slov nic nedělala. Když Seb viděl, že ho neposlouchá otočil se a odplul napřed. Ariel to rychle sebrala a pořádně si to prohlédla. Bylo to bílé a mělo to takový divný tvar. Bylo to měkké a když to zmáčkla udělalo to divný zvuk. Vůbec nevěděla, k čemu to slouží ani co to je. Proto se také rozhodla si tu divnou věc vzít k sobě. Ale její otec se to nesmí dozvědět. Doplula do svého pokoje a tu věc si položila na stůl. Ještě chvíli přemýšlela, k čemu to může sloužit, ale na nic nepřišla. Položila tu věc na stůl a okamžitě usnula.

Ráno si rozčesala vlasy a opět se vydala k pláži. K jejímu překvapení tam nebyl vůbec nikdo. A to přitom bylo nádherné, slunečné počasí. Sebastian ji opět doprovázel, i když byl na ni po včerejšku pořád naštvaný.

„No tak Sebe, nebuď naštvaný. Ale řekni, tebe opravdu nezajímá, co ten předmět může být? Nebo k čemu slouží?"

„Popravdě, musím říct, že mě to taky zajímá. Jen jsem se včera bál, aby se ti něco nestalo."

„Pojď! Nikdo tam není. Nemusíme se bát."

Sebastianovi se sice moc nechtělo, ale touha se tam podívat byla větší. Už z dálky viděli, že je pláž plná takových věcí, jako našli včera.

„Podívej tamhle je to stejné, co k nám připlulo."

„Vidím. A je tu i spoustu jiných věcí.

„Sebe, podívej tamhle je něco, co vypadá jako tátův trojzubec. Že budeš tak hodný a doneseš mi tu věc? A zkus ještě tamhle to zmačkaný bílý. Třeba je to něco, co někdo ztratil."

Když jí obě ty věci donesl, vydali se zpátky domů. Ale sotva se ponořili, ta jedna věc se najednou úplně rozpustila. Prostě zničehonic zmizela. Zbyly po ní jen opravdu drobounké kousíčky, které se ani nedaly chytit. Ariel si povzdechla, ale nechala to být. Pořád měli tu druhou věc.

V pokoji společně zkoumali obě věci. Zjistili, že jsou obě ze stejného materiálu. Najednou si Ariel vzala tu druhou věc a začala si s ní projíždět mezi vlasy.

„Podívej! Myslím, že jsem na to přišla. Určitě to slouží k rozčesávání vlasů. Ale zajímalo by mě, proč se ta druhá věc tak rozplynula."

„To nevím, ale třeba na to někdy přijdeme."

Další den Ariel vstala a nestačila se divit. Ve svém pokoji nebyly už jen ty dvě věci, které si donesla, ale bylo jich tu mnohem víc. V jednom rohu se válelo něco, co bylo dost podobné té první nalezené věci. Jen trochu větší. Na stole ležela krabička, ale ne taková krásná jakou má na polici. Byla z velmi zvláštního materiálu. A taky velmi divně smrděla. V tu chvíli do pokoje vletěl její otec.

„Jak si vůbec můžeš dovolit tahat sem ty krámy od těch zrádců lidí! Toleroval jsem ti ty tvoje procházky k pobřeží, ale myslel jsem, že jsi rozumná a něco takového tě nikdy nenapadne!"

„Ale tatínku..."

„Žádný ale! Máš zakázaný se tam jenom přiblížit!" A ještě ke všemu mi to naházíš přímo do pokoje!"

„Ale já ti do pokoje nic neházela. Opravdu ne. Donesla jsem jenom tuhle věc, která vypadá jako tvůj trojzubec a tady to divné, co nevím co to je."

Otec se na ní nevěřícně podíval.

„Vážně? A kdo jiný by se tam asi tak dostal? Prostě zákaz platí. A nepřej si mě, pokud tě tam ještě jednou uvidím!"

„Dobře tati, už tam nepůjdu."

Sice to Ariel řekla, ale za zády měla zkřížené prsty. Nehodlala zákaz dodržet. Hned, jakmile tatínek odešel, otočila se na Sebastiana.

„Musíme se tam vrátit a zjistit, co se to děje. Tohle se mi vůbec nelíbí. Navíc, cítíš to? Jsou tu ty věci jen chvíli a už to tady smrdí. Co to jen může být?"

„To opravdu nevím. Ale pokud tě chytí otec, tak víš, co tě čeká."

„Vím, ale co když je to opravdu nebezpečné. Nechci aby se nám něco stalo."

Jak řekla, tak udělala. Vyplula nenápadně z domu a honem k pláži. Sebastian plaval hned za ní. U útesů se zastavili. Sledovali lidi, kteří se procházeli po pláži.

„Podívej Sebastiane! Každý člověk něco odhazuje. A to, co odhodí, se dostává k nám do moře."

„Ale proč to ti lidé odhazují?"

„Třeba nám tím chtějí zaneřádit oceán."

„To je docela možné. Něco mě napadlo. Ale asi se mnou nebudeš souhlasit."

„Obávám se, že už teď se mi to nelíbí."

„Měli bychom zajít za Uršulou. Třeba nám poradí."

A tak se rovnou vydali na cestu. Sice se to Sebastianovi vůbec nelíbilo, ale když si Ariel něco řekla, tak za tím tvrdohlavě šla. Když dopluli k Uršule, ještě jednou se na sebe podívali a vkročili dovnitř.

„Copak tu chcete, zlatíčka?"

Přivítala je velmi nepříjemným hlasem. Ariel se sice trochu lekla, ale neustoupila.

„Uršulo, chceme se tě zeptat, jestli nevíš, co se to teď děje s naším oceánem? Proč lidé odhazují ty věci?"

„Ach ano, tohle. Tomu se, má milá, říká odpadky."

„Odpadky? A proč to ti lidé odhazují? A hlavně, proč to tak divně smrdí?"

„To je snad jasné, ne? Co lidé nepotřebují, to odhodí. Dřív to odhazovali na zem, ale tam už nezbylo místo, začali spoustu těch věcí házet právě do moře."
„Je nějaká možnost, jak tomu zabránit?"

„Ale samozřejmě, ovšem musel by se někdo od nás vydat k nim na svět a zařídit to tam."

V tu chvíli se ozval Sebastian.

„Ty, Ariel, to se mi vůbec nelíbí. Pojďme pryč, budeme doufat, že se lidé umoudří."

„Promiň, Sebastiane, ale já tak nějak cítím, že s tím musím něco udělat. Co pro to musím udělat?"

S tímhle dotazem se obrátila na Uršulu.

„Jsi opravdu ochotná pro to udělat cokoliv?"

„Ano. Cokoliv."

„Tak dobře. Tenhle lektvar vypij. Promění tě na člověka v tu chvíli, kdy vkročíš na zemi. Ale pozor. Na nápravu budeš mít pouze tři dny."

„Dobře, to zvládnu nějak. Dej mi ten lektvar."

Uršula jí ho podala a Ariel ho vypila, jako kdyby jí šlo o život. Uršula se celou dobu ďábelsky usmívala. Po dopití ještě dodala:

„Pokud se ti to nepovede do tří dnů, rozplyneš se jako pěna. Ó ano! A ještě jeden detail. Nesmíš po celé tři dny promluvit ani slovo. A to platí od tohoto okamžiku. Ariel se zatvářila vyděšeně. Když odcházeli, pronesl Sebastian.

„Vidíš? Já ti říkal, že to není dobrý nápad. Teď nemůžeš mluvit. A já s tebou taky nemůžu jít. Nevydržím bez vody."

Ariel jen kývla. Mezitím doplavali ke břehu. Ariel se nadechla a vyplula z vody. Chvíli se nic nedělo, a poté ji začalo neskutečně bolet celé tělo. Zamotala se jí hlava, až z toho omdlela. Když se probudila, zjistila, že už nemá ocas, ale místo něj má lidské nohy. Sedla si a rozhlížela se kolem. Byla noc. Nikdo zde nebyl. Ani Sebastian už s ní nebyl. Zkusila se na ty nohy postavit. Šlo to těžko, moc ji ty nohy bolely. Každý krok, který udělala jí způsoboval bolest. Vydala se na cestu po pláži. 

Všude bylo plno toho nepořádku. Nevěděla co teď. Vlastně neměla vůbec žádný plán. Jak vůbec přiměje ty lidi ke spolupráci, když nemůže mluvit? Rozplakala se. Z pláče byla tak unavená, že se jí podařilo na pláži usnout.

Když se probudila, bylo kolem ní spousta lidí. Mluvili mezi sebou. Ariel zaslechla:

„Podívejte už se probouzí."

Rozhlédla se po nich, ukázala kolem sebe na odpadky a pak na lidi.

„Měli byste ji odvést do nemocnice, asi je celá zmatená."

Ariel vehementně kroutila hlavou, že nechce. Když viděla, že to lidé myslí vážně, se postavila na své nohy a utekla od nich. Vydala se dál do města. Potkávala spoustu lidí. Vždy, když lidé zjistili, že nemluví, se otočili a odkráčeli pryč od ní. Zastavila už několik lidí ten den. Nikdo jí nevěnoval ani trochu pozornosti. Sedla si k jedné zdi a znovu začala plakat.

 Lidé kolem chodili a hleděli si jen sami sebe. Pomalu se stmívalo a ulice se vyprazdňovaly. Když už tu nikdo nebyl, rozhlédla se Ariel a všude viděla ty odpadky. Ale také viděla nějaké velké nádoby. Když se do nich podívala, zjistila, že v nich jsou ty stejné odpadky jako na zemi. Napadlo ji, že když s tím nedělají nic lidé, udělá to ona. Začala ty odpadky sbírat a házet je do těch nádob.

Ráno, když všichni vstávali do práce, divili se, jak krásně je ulice uklizená. Říkali si, čí to je asi práce. Nikoho nenapadlo, že by za to mohla ta dívka.

Přes den se Ariel opět snažila někoho zastavit. Nikdo jí však nevěnoval pozornost. Celý den. Večer přemýšlela a myslela, že už to vůbec nezvládne. Měla na to poslední den. Znovu uklidila odpadky a doufala, že si to někdo uvědomí.

Ráno se opět odehrávalo to stejné, co včera.

Kolem poledne se zvedla a začala znovu sbírat ty odpadky. Před lidmi. A světe div se, někteří se zastavili, a začali dělat to stejné. Když byla celá ulice vyklizená, ukázala jim Ariel, ať jdou za ní. Došli až k pláži. Ukázala jim, že nesmí házet odpadky do vody. Všichni spolu uklidili celou pláž a Ariel se večer vydala zpět do vody. Jakmile se její chodidla dotkla vody, upadla do bezvědomí a probudila se až na svém oblíbeném místě. Měla zpět svůj ocas a také mohla znovu mluvit. Byla šťastná.

Další den, ze svého oblíbeného místa pozorovala, jak lidé místo na zem házejí odpadky do nádob, k tomu určeným. Najednou se jedna dívka otočila jejím směrem, ukázala jí odpadky, které držela v ruce a před zraky Ariel je hodila do koše. Nakonec jí ještě zamávala a odešla. Jestli se všichni lidé takhle poučili, to už pohádka neříká.

Tak tu máme další část. Musím se přiznat že jsem to tentoktát psala opravdu na poslední chvíli. Doufám, že se vám část líbila. A znovu se uvidíme 31.března u další kapitoly. 

Těším se

Vaše

Petruska28