Albus se třásl zimou, přesto zůstával sedět na kamenné římse románského okna obnažený, pouze v saténovém přehozu. Čas přestal počítat, protože kdyby měl později Grindelwaldovi vytknout, že přišel pozdě, nejspíš by ho od sebe akorát odehnal.

Rotundou se roznesly nové zvuky připomínající klapání bot o podlahu. Albus zatajil dech a nastavil se do lepší, svůdnější pozice; zlehka se prohnul v zádech a zadíval se z okna.

„Albusi," vydechl Gellert, když jej spatřil, neboť málem omdlel. Přišel k němu a sklonil se, aby jej oloupil o polibek. „Promiň, že jdu pozdě."

„Však mi to teď vynahradíš, ne?" uculil se Brumbál.

„Samozřejmě."