Harry by lhal, kdyby tvrdil, že nebyl štěstím bez sebe. On doslova zářil a nebál se to dát najevo, přestože se kolem něj a Luciuse nacházela bezprostřední smetánka. Mělo to jednu obrovskou výhodu: v mudlovském světě je málokdo poznal.

„Musím přiznat," řekl Lucius, „že této restauraci ten retro styl velmi sedí." Pohled mu padl na velmi starý gramofon, z něhož se linula příjemná hudba. „Mohli bychom sem chodit častěji. Cítím se tu velmi pohodlně."

„Tak jo," souhlasil Harry a věnoval mu jiskrný pohled. Sice se těšil na jídlo, hlavní chod měl ovšem přijít až večer. A on se nemohl dočkat.