,,Jste těhotná, " konstatoval gynekolog. Tony seděl na židli vedle mě a objímal mě kolem pasu. Usmíval se jako sluníčko a musím podotknout, že v krvi neměl žádné promile. Byl prostě a jednoduše šťastný.
,,Musím vám ale říct, že-"
,,Počkejte! " skočila jsem mu do řeči. Doktor mě propaloval pohledem, bylo mu jasné, že Tony nic neví.
,,Tony, počkej mě na chodbě, " poprosila jsem ho.
,,Ne, nikam nejdu. Co se děje, zlato?" zeptal se. V jeho pohledu bylo tolik strachu.
,,Běž Tony, prosím. Vše ti potom vysvětlím, " stiskla jsem jeho dlaň a dala mu pusu na tvář. Daroval mi poslední pohled a odešel.
,,To, že Váš partner nic neví, není dobře, " pronesl káravě lékař.
,,Nedokážu zničit to, jak ne konečně šťastný, " zakroutila jsem hlavou.
,,Je Vám doufám jasné, že Vaše těhotenství budeme muset ukončit co nejdříve, " pronesl chladně. Zvedla jsem k němu vyděšený pohled.
,,Ne, to ne!" poprosila jsem ho.
,,Vaše diagnóza nedovoluje těhotenství. Vaše tělo by takovou zátěž neuneslo. "
,,Je mi jasné, že pro mě to nedopadne dobře, ale kvůli Tonymu to dítě nezabiju. On ho bude potřebovat!" naléhala jsem.
,,S takovou ho ale opustíte dříve, než by bylo nutné."
,,Ano, opustím ho. Tak jako tak to bude předčasně. Ale díky tomu dítěti, které nosím pod srdcem, se přes to přenese. Nebude na to sám. "
,,To chcete jít dobrovolně na smrt? Když nemyslíte na sebe ani na Vašeho partnera, tak myslete alespoň na to dítě. To ho chcete nechat vyrůstat bez matky?" rozhořčil se doktor. A měl pravdu. Mám to dítě opustit? Špatné myšlenky jsem ihned zaplašila.
,,Je to má poslední a jediná šance. Nesmím si ji nechat uniknout. To dítě je dar, který se neodmítá. Nechte mě, prosím, prožít to, po čem každá žena touží. Už jen to, že jsem otěhotněla i přes to, že si všichni mysleli, jak je to nemožné, je jasným znamením. Za 9 měsíců můj život skončí, ale nezmizím odsud. Zůstane tu po mě ta nejvyšší možná upomínka na to, že jsem někdy existovala. Víte, když mi tehdy ve 12 diagnostikovali rakovinu, vypadalo to, že se blíží má poslední chvilka. Už jsem viděla bílé světlo, jak si pro mě jde. Ale pak se to najednou spravilo. Byl to prostě zázrak. Nikdo mi už nedával naději. Od té doby jsem stále jednou nohou v hrobě. A jak sám víte, před rokem se mi nemoc vrátila a já odmítla další léčbu. Tohle bude konečná a žádný zázrak v podobě uzdravení se tentokrát konat nebude, protože je tu jiný zázrak, který momentálně žije pod mým srdcem. Pochopil jste, co jsem tím chtěla říct? " pozvedla jsem obočí a sledovala doktora, jak se v něm pomalu hroutí přesvědčení o správnosti jeho rozhodnutí. V jejo očích se zračil údiv a lítost.
,,Existuje málo lidí jako vy," pronesl nakonec.
,,A to je dobře. Nikomu bych nepřála to, co jsem si prožila."
,,Ale panu Starkovi to řekněte, " povzdychl si nakonec.
,,O to se postarám, nebojte. Nashledanou," vzala jsem svůj kabát a vydala se vstříc Tonymu a jeho otázkám. Tohle bude mnohem těžší.