V mámině domě jsem byla týden. Tony mi neustále psal a volal, ale já si jeho zprávy nečetla a hovory nepřijímala. Ten člověk mi už nestál ani za slovo, i když jsem ho pořád bezmezně milovala. Ta zrada byla příliš čerstvá a bolestivá.
Chodila jsem po domě jako tělo bez duše a máma to snášela vcelku dobře. Měla pro mě pochopení, neboť podobným stavem jsem si už prošla při otcově smrti a ona moc dobře věděla, že se se vším potřebuji v klidu vyrovnat. To však nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.
Jedinou věcí, jež tvořila mé mamince vrásky na čele, byla nevolnost, která mě sužovala denodenně. Každé ráno jsem chodila pravidelně zvracet. Chtěla, abych si zašla k lékaři, ale já ji jen poprosila, aby mi koupila těhotenský test. A samozřejmě... byl pozitivní. A teď nastal ten pravý problém. Otec dítěte o mě neměl zájem a já dítě prostě mít nemohla. Né kvůli tomu dítěti. To bych mu nikdy neudělala.
,,Tak co?" nakoukla máma do koupelny.
,,Je to pozitivní, " povzdechla jsem si a svezla se podél zdi. Tohle byl doopravdy průšvih, který jsem nemohla vyřešit. Potrat byl moc drahý a ať už byly důvody proti jakkoliv závažné, nedokázala jsem si představit, že bych to miminko měla zabít.
,,Musíš jít k lékaři a nechat si to vzít. Vím, jak je to pro tebe těžké, jako matka to chápu, ale pochop taky ty mě. Jsou tu jisté důvody, proč dítě mít nemůžeš! Ohrozíš vás oba!" naléhala na mě. Začaly se mi koulet slzy po tvářích. Moc dobře jsem věděla všechna rizika, ale co jsem měla dělat?
,,Zavolám Happymu a poradím se s ním, co mám dělat. Tohle rozhodnutí si musím pořádně promyslet," vstala jsem a opustila koupelnu.
Ve svém pokoji jsem popadla telefon a po dlouhé chvíli váhání jsem konečně vytočila jeho číslo. Sám mi se nabízel, abych mu zavolala, když se bude něco dít, a tohle byla přesně ten pravý moment.
,,Ahoj Grace," ozvalo se na druhé straně linky.
,,Ahoj Happy," zavzlykala jsem. Nemohla jsem to prostě udržez.
,,Co se děje? Mám přijet?" zeptal se ustaraně.
Zakývala jsem hlavou, avšak potom mi došlo, že mě neviděl, a tak jsem odpověděla: ,,Ano, to bude nejlepší. Potřebuji si promluvit. Je to opravdu vážné. Kdy máš čas?"
,,Mohu přijet téměř kdykoliv. Záleží jen na tobě."
,,Stav se tady ve 4 hodiny, to bude asi nejlepší. Nemohu to už déle odkládat. Tohle je fakt průšvih," zasmála jsem se hystericky. Pláč mě najednou úplně přešel.
,,Začínáš mě děsit, " povzdechnul si Happy a já si dokonale dokázala představit, jak se v tuto chvíli tváří.
,,Tak to si počkej, až ti řeknu všechno. To teprve budeš koukat, " típla jsem hovor a hodila mobil na postel. Ze skříně jsem vyhrabala dlouhý huňatý svetr samozřejmě v černé barvě a zachumlala jsem se do něj. Musela jsem se připravit na nepříjemný rozhovor, který mě odpoledne čekal. A to byl teprve nadlidský úkol.