Wheeee...

Přeletěl místnost jak dovedně kopnutý nacucaný hadr na podlahu.

Proč? Proč to vždycky musí probíhat takhle a končit bolestivým úderem – v tom lepším případě – o zeď, ale většinou se standardně zřítí do plných polic/dubové skříně/skleněné vitríny, aby to kurevsky bolelo?!

Nebo se to děje prostě jen pro efekt lámajících se prken a tříštícího se skla?

Proč se, sakra, pro jednou nemůže ocitnout v bezletové zóně a padnout tam, kde stojí tak, jak se to stává všem ostatním?

Ztěžka zvedl hlavu, když rozhodné zaříkávání v latině přešlo do nesrozumitelného chroptění.

A proč je jeho bratr neustále škrcen?

Spolu se svým pováleným tělem zvedl i tenký kus rozlomeného prkna.

Pořád ty stejný sračky, jen v jiném dni!

*

„Hej! Pusť ho nebo to s tebou skončím za tvejma zádama! "

„Oba víme, že rituál není dokončen, jinak bys to už dávno udělal," zněla sebejistě. „A oba taky víme, že by ti bylo úplně jedno, jestli bysme si v momentě mého skonu hleděli do očí."

Prohnul ústa v uznalém gestu, protože měla v obou případech pravdu. Hned na to ho překvapila, když i přesto uvolnila sevření okolo Samova krku.

„Smrt tvého bratra pro mě není zajímavá. Nikdo nechce, aby mu na záda dýchal rozzuřený Dean Winchester."

Otočila se k němu, ale ruku ze Sama nestáhla, což ho znervózňovalo. „Mám teď nový koníček, který mě hodně baví a nikdo, čímž myslím hlavně vás dva, my ho nepřekazí. Ještě tak tři dny práce a můj projekt bude završen."

„TY už nestačíš dosáhnout vrcholu ani v základním táboře, mrcho, natož abys na to měla tři dny!" zavrčel.

Zaznamenal, že ihned poté, co se Sam dokázal jakžtakž nadechnout, pokračoval v bezhlasném odříkávání posledních slov.

Sevřel pevně dlouhou třísku ukrytou za zády. Úkol měl jasný - udržet její pozornost. A proto, když se na něj usmála, byl tomu skoro rád. „Hm, je pravda, že se vším tím čmucháním kolem a nekonečným obtěžováním je těžké se soustředit. Lezete mi tím na nervy."

„Co k tomu dodat. Jsme profíci. Osiny v zadku. Svědění, co nejde poškrábat. Pálivý pocit při moče-"

Znechuceně utáhla své prsty okolo Samova krku, až zachroptěl. Oba dva to donutilo zmlknout.

„Znovu – lezete mi na nervy! A už ani nevím, který z vás víc! Jestli tady pan Neodolatelný žvanil s pusou plnou keců rádoby odvádějící pozornost nebo jeho malý bráška, který si myslí, že když ho nevidím, může si za mými zády hrát." Najednou se jí rozjasnil obličej, jakoby ji přišlo na mysl něco příjemného. Skvělý nápad. Myšlenka dne.

Po delší době obrátila svůj interes k Samovi. „Awww, tohle bude tak rozkošný," protáhla sladce ukňouraně. „Dean tě bude mít plný ruce. Škoda, že mám business jinde, docela ráda bych vás dva viděla to zvládat." Naklonila se k němu, jako kdyby mu chtěla něco pošeptat, ale dala si záležet, aby to bylo dost zřetelné i pro staršího bratra. „Snad tě neupustí na hlavu."

Ať mu to jakkoli připadalo zmatené, tohle od ní znělo jako závěrečná slova.

„Za tři dny nashledanou."

**

I když ještě v mrákotách, přesto se okamžitě po něm začal shánět...

„Sa-me?!" zaznělo to spíš jako zabublaná otázka než urgentní pídění se.

Přejel si dlaní po obličeji, zmáčkl kořen nosu. „Aggrrrhhh!"

Někdo mu jistě vrazil do oka šroubovák, který mu prolezl mozkem a vyšel ven týlem, protože takovou bodavou bolest hlavy, které právě čelil, muselo způsobit jedině tohle.

Zabořil tvář do prošlapaného koberce, ale opravdu jen na pár vteřin. V těch následujících se mu vrátil skrze bolavé vědomí obrázek bratra, přišpendleného ke stěně, napůl přidušeného. Bylo to trochu znepokojující, ale jen do té chvíle, než se Sam celý rozzářil. To bylo děsivé.

I přes pichlavou bolest otevřel oči a vrávoravě se vyškrábal na všechny čtyři. „SAME!"

Jeho vlastní hlas mu trhal cévy v mozku, odrážel se od lebečních stěn, rezonoval. Pokud jemu bylo takhle špatně...

Zasáhl ho další vteřinový flashback: Samovy oči se protáčí a tělo padá podél zdi k zemi, když rostoucí záře dosáhne své intensity a následný světelný výbuch oslepí všechny kolem.

Jako raněné zvíře s touhou dostat se zpátky k opuštěnému mláděti se sunul do míst, kde si ho pamatoval naposledy.

***

Jenže v cílové destinaci ho nikdo nečekal. Tedy až na tu divnou kupu oblečení. „What the-"

Ta tmavomodrá mikina navrchu se podobala té, kterou měl i Sam. A to bílé triko pod ní...

Vyplašeně hleděl na tu němou připomínku toho, kdo je nosil.

****

Absence těla mohla znamenat ledacos, jenže jemu se do pochroumaného mozku vryly zrovna tyhle dva důvody: buď se vypařilo, nebo tu někde lítá nahatý. „Do prdele!"

Rozmazaným pohledem přelétl místnost a i přes pocit vlastní oplzlosti hledal obnaženou postavu... A následně se oklepal nad špinavostí svého očekávání.

Tohle mu nikdy nemělo přijít na mysl a to i navzdory otřesu mozku a narůstající paniky z možné ztráty.

Obrátil raději pozornost zpátky k oblečení a začal se jím prohrabovat, jakoby mezi těmi kusy mohl najít odpověď.

Mikina, triko, džíny... ugghh... spodky... „Aahh!"

Tenhle tón jistě nevyšel z jeho úst, protože se hodně podobal holčičímu hysterickému vyjeknutí při nalezení osminohé potvory ve vaně.

„Do prdele!" ulevil si už chlapsky.

Pod všema těma hadrama bylo dítě.

*****

Zůstal na něj civět mezitím co bolavý mozek pomalu a s vrzáním roztáčel svá rozhrkaná kolečka.

A i přes ten skřípavý zvuk v jeho polámané hlavě mu došla možnost, že ta čarodějnická čubka něco s jeho bratrem provedla.

Třeba něco jako tohle...

Sebral veškerou svou roztroušenou soustředěnost, aby zapátral v tom malém obličejíku po identifikačních znacích.

A hned při prvním pohledu se to vyjasnilo - ten řídký porost, co mělo to škvrně na hlavě, byl v přímém rozporu s tím, čím se pyšnil jeho bratr.

„Sorry – ale žádný vlasy, žádný Sammy!"

Světle hnědé oči, které ho doteď hypnotizovaly, se při zvuku jeho hlasu rozšířily, aby se ihned přivřely pod tíhou širokého bezzubého úsměvu.

„Aahh-" raději si narval pěst do pusy, aby tu hysterii v sobě zadusil včas. A do prdele dolíčky! DOLÍČKY!

Jeho druhá teorie o kojotovi, který sem to dítě dotáhl, právě padla.

„Sam-my?" zakoktal se.

Byl znovu obdařen bezzubým úsměvem, malé nožky rozjařeně zapumpovaly.

A dospělácké ponožky, které zakrývaly poslední kus jinak nahatého tělíčka, se svezly stranou.

„No do prdele! Tohle už je vážně moc!" Odhalení bratrovy – byť miminkovské - privátní zóny bylo pro něj krokem přes čáru a už takhle nestabilní vědomí se s tímhle výjevem prostě nedokázalo vyrovnat.

S heknutím se sesul k zemi, obličejem přímo do modré mikiny. Možná, že ještě slyšel vzdalující se ženský hlas, který mu posměšně kázal, aby se o malého bratra dobře staral, ale určitě už necítil dětské prstíky ve svých vlasech, které za ně tahaly ve snaze nacpat si je do pusy.