Usmířit se s kamarádem.

Nasupěně práskl dveřmi svého pokoje. Co si o sobě ta nádhera myslela? Hug netušil, jestli byl skutečně tak moc naštvaný na ní, že si vymyslela ten nesmysl nebo na sebe, že jí to uvěřil. "Do háje!" vykřikl naštvaně. Ruce sevřel v pěst, načež jednou udeřil do dveří od skříně. Mohlo mu dojít, že je Diana chtěla jen rozdělit. A to o ní ani v nejmenším nestál. Ani o ní, ani o tu partičku idiotů, co se říkali jeho přátelé. Nikdo z nich mu nechyběl. Naopak se mu poměrně ulevilo, když se od nich oddělil. Jediné, co mu chybělo k úplnému klidu, byl člověk, který při něm stál už v mateřské školce. Jejich přátelství vydrželo třináct let. Přestože Hugovi na takových věcech obvykle moc nesešlo, tohle jej trápilo víc, než špatné známky, jež mi hrozily na vysvědčení. Ztratit někoho, kdo znal vaše tajemství, niterní touhy, sny a přání, a přestože si myslel, že jste se snažili mu přebrat přítelkyni, je nevyzradil, si Hug nemohl dovolit. Georgia jej vedla k tomu, aby si vážil přátel, kteří mu i v těch nejtěžších chvílích byli věrní. Aby se nevzadával lidí, jež ani ve vzteku neprozradili to, co jiní by dávno využili proti němu. Takových lidí na světě nebylo mnoho a Hug to moc dobře věděl. O to víc ho štvalo, že svou naivitou ohrozil jejich přátelství.

Některá přátelství se nedají zachránit. Někdy to prostě není množné. Některé křivky nelze zapomenout, některé zrady nelze odpustit. Stejně jako některá nedorozumění nelze vysvětlit. Alespoň ne v onu chvíli, ne hned, jakmile k nim dojde. Chce to čas, při němž máme pocit, že v nás něco umírá. Hug se sám musel vyrovnat s podrazem z Dianiny, stejně tak se Bruno musel poprat se vztekem z údajné zrady svým nejlepším kamarádem. Skutečně naštvanému člověku nevysvětlíte, že za nic nemůžete. Pokud je přesvědčen o vaší vině, musí si to sám nejprve urovnat v hlavě, než bude schopen vyslechnout váš pohled na celou záležitost a bude ochoten mu uvěřit.

Šestnáctiletý student střední školy si zoufale potřeboval s někým promluvit. Svou mamku však nechtěl zatěžovat svými problémy, protože už tak jich měla víc než dost a co se táty týkalo, tak toho viděl naposledy v úterý. Byl v šoku, když na něj v průběhu týdne doma narazil. Něco takového se totiž moc často ne stávalo. Norman měl práce jako ředitel úspěšně firmy nad hlavu, a tak se doma ukazoval jen zřídka. A právě to dělalo Georgii největší starosti. Hug měl už nějakou dobu podezření, že si jeho matka myslí, že jí je Norman nevěrný. Jemu to přišlo jako totální hloupost a dále se tím nezabýval. Na Georgii však bylo vidět, že ji ona domněnka ničí. Své sourozence, kteří už oba měli svou rodinu otravovat také nechtěl. S Felixem si navíc nijak zvlášť blízcí nebyli a co se Elizy týkalo, tak ta měla těsně před porodem. Hug se nemusel rozmýšlet déle. Najel na kontakt na osobu, jíž volali snad všichni členové jeho velké, šílené rodiny, když se něco semlelo.

"Jak se má jeden z mých milovaných synovců?" ozval se sladký, veselý hlas, jež byl Hug zvyklý slýchávat během svého dětství. Nejmladší z jeho tet byla pouze o šest let starší než on. "Ahoj teto," vydechl. "Co se stalo?" vyhrkla Stela okamžitě. Její tón se ze vteřinu změnil na starostlivý. Většina jejích neteří a synovců jí říkávala jménem. Také z nich většina byla starší či stejně stará, jako ona. Teto jí říkali jen ve chvíli, kdy něco bylo hodně špatně. "Jen si potřebuju s někým promluvit." "Tak v tom případě jsme ti plně k dispozici." Její hřejivý hlas mu už nyní dodával na pocitu, že ať celá ta nepříjemná situace dopadne jakkoli, bude zase dobře. Tohle Stela prostě uměla perfektně. Uklidnit člověka, dodat mu pocit, že nic není ztraceno. Že vždycky se dá nějakým způsobem začít znovu, od začátku. Její starší sestry jí měly mnohdy za pošuka, který žil pouze přítomností a nemyslel na svou budoucnost. Stela však myslela dopředu. Jen se na své plány moc neupínala, aby zbytečně nebyla zklamaná, kdyby něco nevyšlo tak, jak si to vysnila. V čem se její sestry ale nepletly bylo to, že žila daným momentem. Nad některými věcmi však měla nadhled, který byl mnohdy potřeba.

Mezi účastníky hovoru nastalo ticho. Hug své nejmladší tetě převyprávěl, co se v posledních týdnech mezi ním a Brunem odehrálo. Už neměl co víc říct. Stela si zase dopřávala trochu času na zamyšlení. Potřebovala si o celé situaci udělat nějaký celistvější obrázek. "Takže si to shrneme," promluvila po chvíli, čímž k sobě strhnula pozornost svého synovce, jež očima kmital po svém pokoji. "Před dvěma týdny se s tebou Bruno přestal bavit. Netušil si, co se stalo. Snažil ses s ní mluvit, on tě ignoroval, a když sis ho odchytnul, skončilo to hádkou," začala, doufajíc, že se neplete. Hug zamručel na znamení souhlasu. "Dobře, takže dál... Jestli to chápu správně, tak ti vyčetl, že ses mu pokoušel přebrat přítelkyni?" otázala se poněkud zmateně. "Co přesně řekl?" "Že tohle ode mně nečekal. Že nevěděl, že se mi Diana líbí, že to ode mě nebylo fér. Že si myslel, že si říkáme všechno. Zněl tak zklamaně," vyšel z Hugových úst utrápený povzdech, jež Stele lámal srdce. "Měl by sis s ním promluvit, Hugu," ozvala se Stela jemně. "Ale nejdřív by sis měl promyslet, proč tě to tak sebralo. Sám si řekl, že ztratit ostatní ti nevadí a přitom některé z nich znáš stejně dlouho..." A právě v tu chvíli ji mladík přestal vnímat.

Moc dobře věděl, na co Stela narážela. Chtěla po něm, aby si v hlavě urovnal něco, v čemž už měl jasno dávno. Jen se bál vyjít s tím na světlo. Příliš jej děsila reakce jeho blízkých. "Hugu? Jsi v pořádku?" "Teto, já..." "Trefila jsem se," přerušila jej klidným hlasem Stela. Mladíkův souhlas byl opravdu tichý. "Promluv si s ním, Hugu. O všem." "To nebude dobrý nápad," zavrtěl mladík v nesouhlas hlavou. "Život není jen o dobrých nápadech, Hugu. A tím, že se budeš pořád takhle bát, dosáhneš jen toho, že ho doopravdy ztratíš. Máš vztek na Dianu a chybí ti Bruno. Jak je na tom ale asi on? Vždycky z vás dvou byl ten citlivější. Myslíš, že se teď směje? Že si s ní někde užívá? Nebo je spíš doma zavřený a brečí, protože si myslí, že jeden z nejbližších lidí v jeho životě ho zradil?" Mladíkem otřásl strach. A ackoli to od ní bylo zlé, právě toho Stela chtěla dosáhnout. Potřebovala jej vyprovokovat k tomu, aby udělal první krok. Aby překonal svůj strach a přestal skrývat část svého já, jež byla jeho nedílnou součástí, ačkoli byla kromě něj pravděpodobně jedinou osobou, jež o tom věděla. To ovšem nebyla tak úplně pravda. Stále tu totiž byla Sophia, Hugova babička, jíž se s tím mladík svěřil nějaký ten měsíc zpátky. Právě ona byla prvním člověkem, jemuž se to odvážil říct. Stejně tak byla prvním člověkem, jež jej přijal takovýho, jaký byl.

Nervózně přešlapoval na prahu, v rukách svíraje krabici s pizzou, doufaje, že to Bruna alespoň trochu obměkčí a mladík ho pustí dál. Dveře se otevřely a Hug tak stanul tváří tvář drobnému blonďatému chlapci, jehož delší vlasy trčely do všech stran. "Jdi pryč," zahuhlal Bruno slabým hlasem, načež se Hugovi pokusil dveře zabouchnout před nosem. Bývalo by se mu to i podařilo, kdyby mezi ně vyšší a šťastnější z nich nestrčil nohu. "Nech mě ti to vysvětlit," zaprosil Hug. Bruno s ním ale mluvit nechtěl. Hodlal se zahrabat zpět pod deku a pokračovat v hraní videoher, aby nemusel myslet na to, jak moc mu mladík, jež mu právě bránil zavřít dveře, ublížil. "Pusť mě dovnitř. Sedneme si, ty si dáš pizzu a já ti to vysvětlím. Když i potom budeš chtít, abych odešel, fajn. Půjdu, Bruno. Slibuju. Ale prosím, dej mi šanci." Vždycky říkal, že škemrání je pod jeho úroveň. Stál si zatím, že se k tomu snižují jen opravdoví zoufalci. Právě za jednoho z nich se Hug momentálně považoval. "Jaká je?" kývl Bruno hlavou ke krabici, jíž mladík držel před sebou. Hug se pousmál. Nyní si byl jistý, že jej Bruno pustí dál a on tak dostane příležitost mu to nedorozumění vysvětlit. "Hawai." Vidět, jak se mladíkovi unavené oči rozzářily, jej zahřálo u srdce.

Menší ze dvojice chlapců, jež působil křehce, se posadil na pohovku, krabici s pizzou si položil do klína a pustil se do jídla. Když jej tak Hug pozoroval, měl dojem, že snad několik dní nejedl. Tváře měl lehce propadlé, pod očima tmavé kruhy. "Spal si vůbec?" zeptal se Hug, jež měl o svého nejlepšího kamaráda starost. "Nestarej se a mluv," poručil Bruno, jež se už ládoval druhým kouskem pizzy. "Diana ti lhala," začal opatrně Hug. Posadil se do křesla, rukama se zapřel o kolena a očima, v nichž se zračil smutek, hleděl na mladíka, jež nevypadal, že by se mu nějak zvlášť chtělo poslouchat. "Nevyjel jsem po ní, to ti přísahám. Nikdy bych ti to neudělal. A sobě taky ne," posunul v křesle více na kraj. "Jseš můj nejlepší kamarád od tří let, Bruno," snažil se jej přesvědčit. "A možná v tom je ten problém," zahuhlal si drobnější z chlapců pro sebe, ale Hug jej i tak slyšel. "Jak to myslíš?" zamračil se. Když viděl, jak mladíkovi tváře, pokryté pihami, zčervenaly, jeho obočí se vytáhlo a oči vykulily. Nikdy jej nenapadlo, že by to jeho nejlepší kamarád mohl cítit stejně. "Měl bys jít," špitl Bruno, do jehož očí se hrnuly slzy. Kousek pizzy, jež svíral v ruce, vrátil zpět do krabice a tu následně odložil na konferenční stolek. Zvedl se z gauče a chtěl utéct, pravděpodobně do svého pokoje, ale to už byl na nohou i Hug. Popadl svého kamaráda za předloktí, čímž mu zabránil v útěku. Bruno sebou škubal a zmítal, ale proti silnějšímu a šťastnějšímu chlapci neměl šanci a dobře to věděl. "Nic jsem s Dianou neměl, protože se mi nelíbí, chápeš? Nezajímala mě, nezajímá a nikdy ani nebude," pronesl důrazně, doufaje, že si to Bruno jednou provždy zapamatuje. "Lžeš," špitl Bruno, vehementně se vyhýbaje očnímu kontaktu. "Fajn, tak ještě jednou," nadechl se Hug. "Hlavně nelži," zaprosil menší z chlapců, což jeho nejlepšího kamaráda dopálilo. "Nelíbí se mi holky, Bruno! Co na tom zatraceně nechápeš?!" neudržel se a na Bruna se rozkřičel. Ten se okamžitě přikrčil, z keho očí se spustily slzy, které od mladíkovi příchodu zadržoval. "Prosím, nebreč," vtáhl si menšího chlapce do náruče, bradou se opíraje o vršek jeho hlavy. "Omlouvám se. Nechtěl jsem na tebe křičet," nyní už mluvil klidným, konejšivým hlasem. "Myslel jsem si, že ti na mě nezáleží," ozval se tichý, nakřáplý hlásek. "Jak tě to mohlo napadnout?" podivil se Hug. "Byl si celej večer s klukama, a když za mnou potom Diana přišla s tím, že si jí políbil..." zlomil se mu hlas. "To bych nikdy neudělal," ujistil ho. A tentokrát mu to Bruno věřil. Zvedl k němu hlavu a svýma uplakanýma očima pohlédl do těch jeho. "Vždycky ses mi líbil jen ty," pohladil Hug po tváři menšího chlapce, jehož tváře nabraly ještě sytější odstín červené. "Rozešel jsem se s Dianou." "Kdy?" "Dva dny předtím, než mi řekla, že si ji políbil." "Vy už jste spolu nebyli?" podivil se Hug, načež Bruno zavrtěl hlavou. "Začal jsem s ní chodit, protože jsem si chtěl něco vyvrátit a místo toho jsem si to potvrdil," sklopil stydlivě pohled svých zarudlých očí. "Bruno," zasmál se jemně Hug, načež vzal menšího chlapce jendou rukou za bradu, zatímco druhou jej chytil v pase. Sklonil se k němu a ignoruje nejistotu v jeho očích, spojil své rty s těmi jeho. Ten den nebyl pouze o usmíření s kamarádem. Nakonec se z něj stalo mnohem víc. Víc než si oba chlapci dokázali představit.

_______________________________________

Zatím nejdelší přání 😅♥️

1️⃣7️⃣

💋🤗💖