Koupit dárky rodině.

Ani si už nepamatoval, jak dlouho to bylo, co se domů vrátil nejen vyspat. Když za sebou opatrně zavíral vchodové dveře s obavou, aby nevzbudil svou ženu, kdyby náhodou při čekání na něj zase usnula v obývacím pokoji, nechápal, kdy se to všechno tak zvrtlo. Při přebírání firmy po svém otci si myslel, že to nebude nijak obtížné, a že se tím téměř nic nezmění. Po zpětném ohlédnutí do minulosti si uvědomil, jak moc bláhový byl. Samozřejmě, že to byla velká změna. Vedení firmy jej stalo více sil, energie, námahy a především také času, než si původně myslel. Představoval si, že mu přibydou nějaké ty papíry a tím to skončí. Na schůzky s klienty, které se mnohdy protáhly až do noci, úplně zapomněl. Vypadly mu také časté cesty do zahraničí za získáním nových obchodních partnerů, přičemž těch potencionálních každým rokem přibývalo čím dál tím víc. Firmě se dařilo, což Normana více než těšilo. Alespoň tedy ze začátku. Poslední rok byl ve vlastním domě spíše jen hostem než jeho obyvatelem.

Plížil se domem, jako kdyby byl snad zlodějem. Tiše našlapoval, když se blížil k obývacímu pokoji. Na jednu stranu se mu ulevilo, když tam svou ženu nenašel. Znamenalo to, že spala v pohodlí jejich postele a nelámala si záda na pohovce, jež sice nebyla zrovna levná, ale citlivým zádům jeho milované ženy nijak zvlášť nesvědčila. Na druhou stranu jej však při pohledu na prázdnou pohovku píchlo u srdce. Věděl, že to nebylo dobré znamení. To, že Georgia byla v jejich ložnici, bylo jasným znakem toho, že už přestala věřit, že Norman tentokrát přijde dříve, jak jí každý den, většinou po telefonu, sliboval. Už nevěřila, že své plané sliby vyplní a nebudou jen hloupými slovy útěchy. S výčitkami, které narostly v kuchyni při pohledu na nachystanou porci večeře na talíři, jež ležel na kuchyňské lince, se odebral do koupelny v prvním patře. Po rychlé sprše se už oblečený do volného trička a tepláků na spaní vydal do pracovny, kde usedl k psacím stolu. S povzdechem zapnul svůj počítač a zatímco vyčkával než naběhne, si promnul unavené oči. Kdy naposledy spal více než tři hodiny? Před sedmi měsíci, když ho položila chřipka? Pravděpodobně ano. Georgia se tehdy vztekala, že ho vedení firmy bude jednou stát život. Nedivil se jí, že byla naštvaná. Neustále něco přecházel, a tak bylo jen otázkou času, kdy se mu něco opravdu nepěkného rozjede. Trvalo dva měsíce, než se z nemoci úplně vyhrabal. Tehdy přísahal Georgii i sobě, že příště, až se nebude cítit dobře, zajde si k lékaři hned. Přeci jen chybět týden, nebyla taková tragédie. Ale dva měsíce? Řekněme, že to už žádná legrace nebyla.

Probouzet se vedle své milované polovičky je jeden z nejhezčích začátků dne. Ještě lepší by však bylo, kdyby nebylo tak brzy a on spal déle než dvě hodiny. Než se, co nejopatrněji vyhrabal z postele, políbil svou drahou ženu na rty. V tichosti opustil ložnici i s čistým oblekem, jež visel na skříni. V duchu své ženě děkoval za to, že na to každý den myslela. Nedokázal si ani představit, jak by bez ní dokázal fungovat. Bez snídaně opustil dům. Hned jakmile zaparkoval v garáži a vystoupil z auta, odeslal dvě zprávy, jež posílal každý den.

Kávu prosím.

Tak zněla zpráva, jíž obdržela jeho asistentka. Tu druhou, jež byla mnohem osobnější, odeslal na číslo, které patřilo ženě, jež mu dala více jak dvacet let svého života a tři děti, které Norman nadevše miloval.

Co bys řekla na večeři v naší oblíbené restauraci? Jen my dva. Miluji tě.

Při myšlence na své potomky se neubránil úsměvu. Felix s Elizou už měli své vlastní rodiny. Od svého nejstaršího potomka se Norman s Georgiou dočkali už tří vnoučat, zatímco od Elizi měli prozatím dvě. To se však mělo brzy změnit. Nejmladší dítě Normana a jeho ženy, šestnáctiletý Hug, dával svým rodičům zabrat už od chvíle, kdy se poprvé postavil. S ním se dům ani po odchodu obou jeho starších sourozenců nezdál nikdy prázdný. A vlastně ani nebyl. Mladík si totiž do domu svých rodičů vodil jednoho kamaráda za druhým. Alespoň to tak bývávalo. O tom, že poslední týden u nich nebyl na návštěvě žádný z jeho přátel, neměl Norman nejmenší tušení. A jak by mohl? Když se vrátil domů, jeho syn už spal a ještě předtím, než se stihl probudit, už zase odcházel. Byl zázrak, když se potkali někdy v pracovním týdnu. A ani o víkendech to nebyla žádná sláva.

"Dobré ráno, pane Hunte," pozdravil může ve středních letech jeho asistentka. "Dobré, Monico," kývl dívce na pozdrav, aniž by na ní pohlédl. Leckterá žena by se možná urazila, ale mladičká Monica na takové chování byla u svého šéfa zvyklá. Přeci jen pro něj pracovala od chvíle, kdy přebral funkci svého otce. Nepřekvapilo by ji ani kdyby kolem ní prošel bez pozdravu. I to se už totiž několikrát stalo. Monica byla ovšem velice tolerantní, chápavá a také ochotná. I z toho důvodu jako každý rok na začátku prosince vstoupila do po zaklepání do kanceláře svého šéfa s jasnou otázkou. "Přejete si, abych zašla do obchodu a vybrala dárky pro vaši rodinu?" optala se mile. Když za ní Norman přišel poprvé s prosbou, zda by to pro něj nemohla udělat, nelíbilo se jí to. Nakonec na to však přistoupila. Nemohla mu říct ne. Ne, když on jí vždy vyšel vstříc. Moc dobře si pamatovala, jak si před rokem její dcerka přála strávit Vánoce u moře. Při jedné návštěvě ve firmě se o tom zmínila před šéfem své maminky a než se Monica nadála, už i s pětiletou Vivianou balily kufry na dovolenou, jež dostaly od Normana za její věrnost a oddanost práci.

Kanceláří se ozvalo zabzučení mobilního telefonu.

Nezlob se, ale jsem pozvaná na večeři k Libby. Zvala nás všechny, ale Hugovi se nechtělo a netušila jsem, že ty budeš mít čas.

Norman si povzdychl. Prohrábl si své téměř šedivé vlasy, jež už potřebovaly ostříhat. "Možná byste mi mohla poradit, co nakoupit a já bych do obchodu zašel sám." To Monicu zaskočilo. Jako profesionál se však rychle vzpamatovala. Opustila jeho kancelář, a když se vrátila, držela v ruce kousek papíru, který následně položila na stůl před svého zaměstnavatele. "Co je to?" "Číslo na nový telefon vaší nejmladší švagrové. Poslala mi ho nedávno s tím, že mi i letos pomůže vybrat dárky vaší rodině. Určitě bude ráda, Když se jí ozvěte sám," mrknula na Normana, jenž přikývl a s díkem poslal Monicu zpět na její místo. Na rozhovor se Stelou totiž potřeboval klid.

Hned po prvním vyzvánění začal být nervózní. Překvapilo ho to, jelikož jej nevyvedli z míry ani ti nejděsivější a nejvlivnější obchodní partneři. Je pravda, že proti jeho nejmladší švagrové, to byly hodně malé ryby. Stela oplývala šarmem a především nevymáchanou pusou. Z pěti dcer manželů Rileyových, byla právě ona nejvíc od rány. I proto se pravděpodobně bez problémů uchytila v cizině. "Stela Rileyová, prosím?" "Neměl bych se urazit, že sis neuložila mé číslo?" zasmál se. Odpovědí mu bylo uchechtnutí. "A k čemu by mi bylo, prosímtě? Sotva zvedáš telefony vlastní ženě. Už vidím, jak je zvedáš mně," ušklíbla se mladičká dívka, jež se právě nacházela dál od své rodiny, než by si momentálně představovala. "Tak to byla trefa," uznal s pokýváním hlavy Norman. "Já vím. A teď vyklop, co potřebuješ. Za chvilku musím na přednášku," popohnala svého švagra Stela. "Potřebuju poradit. Chtěl bych nakoupit dárky pro Georgii, děti a vnoučata," pronesl, doufaje, že Stela nebude mít nic proti. U ní totiž jeden nikdy nevěděl, co jí přelítne přes nos. "Fajn. Divím se, že ses letos ozval sám. Pošlu Monice sezn..." "Pošli ho prosím mně," skočil muž do řeči o dosti mladší dívce. "Tobě?" ujišťovala se Stela šokovaně. "Ano, mně. Chtěl bych to letos udělat správně. Ať je to se vším všudy," stál si za svým, což je švagrovou potěšilo. Nezbývalo jí než doufat, že to Norman dotáhne až do konce.

Poslední krabici uložil do skříně. Zkontroloval, zda je pořádně zavřená a následně se přesunul do své pracovny, kde se chystal zabít čas, než se jeho žena vrátí. V hrudi jej hřál pocit štěstí a spokojenosti. Po dlouhé době si dokázal ve svém nabytém programu najít čas na něco jiného než trochu vydatnější oběd. Hlavně ale udělal něco pěkného pro své milované. Dokonce sám koupil dárek pro tchyni a tchána. No dobře. Nebyl na to úplně sám. Všechny dárky až na jeden jediný vybrala Stela. Koneckonců, jak věděla celá rodina, když Stela chtěla, uměla dávat ty nejlepší dárky. A pokud jste náhodou dostali něco, co neodpovídalo vašemu vkusu, buď jste ji hodně naštvali nebo měla něco za lubem. Jiná varianta neexistovala. Norman proto věřil, že jí vybrané dárky členy velice početné rodiny potěší. Protože právě o to mu šlo. Udělat jim radost a ukázat jim, že přestože je v posledních měsících zanedbává, stále mu na nich záleží více než na komkoli jiném.

_______________________________________

Druhý prosincový den a s ním i druhé přání 😁♥️

Krásný večer 🌃

2️⃣2️⃣

💋🤗💖