Vydat knihu.

Štíhlé prsty se zkušeně pohybovaly po klávesnici. V hlavě tisíce nových nápadů, ale před očima jednu jedinou scénu. Scénu, jež se právě měla odehrát i v příběhu, jež se postupně rodil pod rukama mladé ženy, která využívala každou volnou chvilku k tomu, aby dělala to, co ji baví. Kdyby měla zavzpomínat, kdy se poprvé zrodila myšlenka na vytvoření vlastního světa, jež by později přenesla na papír, aby do něj umožnila nahlédnout druhým, dostala by se až do druhého ročníku střední školy, od nějž uběhlo dobrých devět let. Devět let, při nichž si prošla mnohými útrapami, během nichž byla donucena přestat psát. Její mysl byla zaneprázdněná spoustou jiných věcí, jež si žádaly její plné soustředění. Ať už se jednalo o hádky v rodině, odjezd její mladší sestry, smrt rodičů jejího manžela nebo následná nemoc jeho mladší sestřička. Jedna událost následovala druhou, po konci jednoho trápení se objevilo další. A teď, pět dní před vánoci, přišla konečně chvilka klidu. V práci měla volno, Ruby odvezl do školky Seth. Koneckonců to měl po cestě do kanceláře.

Ticho v místnosti narušovalo pouze cvakání kláves, jež bylo rajskou hudbou pro mladou ženu. Chybělo jí to. Stýskalo se jí po té chvíli, kdy vypnula vše, co se dělo kolem ní. Okolní svět jako kdyby neexistoval. Byla jen ona, počítač, její nápady a už z většiny hotový příběh. Nebyl to její první výtvor a rozhodně neměl být ani posledním. Byl však teprve druhým, jež se měl dočkat zakončení. Ten první neustále čekal, jestli se mu kdy povede spatřit světlo světa, zatímco jeho autorka se na onu možnost příliš neupínala. V jejich zemi bylo jistě mnohem více talentovanějších, začínajících autorů, než byla ona. Jaká teda byla šance, že si mezi všemi těmi povedenými díly některé nakladatelství vybere právě to její? Mizivá. Alespoň tak to viděla Millie, jež jich už před půl rokem obepsala několik. Ovšem bez odpovědi.

Vzdej to. Nepočítala, kolikrát jí ona myšlenka proběhla hlavou. Několikrát nad tím skutečně přemýšlela. Zdálo se to správné. Když to nevyšlo, proč by měla psát dál? K čemu všechna ta snaha, když očekávaná odezva stále ne a ne přijít? Nebylo by opravdu lepší to vzdát? Vykašlat se na veškerou snahu? K čemu bylo psaní do šuplíku? Aby si jednou vlastní příběhy sama přečetla? Nebo aby k tomu přiměla svou dcerku až bude starší, aby se ujistila, že její příběhy nejsou špatné a stojí alespoň za tu minimální pozornost? Na jednu se žádná odpověď zdála lepší. Nebylo to přímé odmítnutí. Protože kdyby přišlo právě to, co by bylo pak? Naděje, že její příběhy jsou originální, poutavé, výjimečné, by se zbořily jako domeček z karet. Všechno by bylo pryč. Naděje, sny, ale s nimi dost možná i chuť do psaní. Kam by se pak poděly všechny ty nápady, co měla? Uzavřela by je do nejtemnějších koutů své mysli s úmyslem je už nikdy nepropustit. Nikdy by na ně nezapomněla a pravděpodobně by často bojovala s touhou znovu zasednout k počítači a psát, ale bránil by jí v tom strach. Strach z opětovného zklamání. Zklamání ze sebe sama, ze svých příběhu, z nedostačujících schopností.

Možná si své cíle kladla až příliš vysoko a proto na ně nemohla dosáhnout. Možná od života chtěla příliš. Přeci jen měla velkou a milující rodinu. Její život se ani zdaleka nechýlil ke konci. Stále měla dostatek času něco dokázat, prosadit se. Ukázat světu, že je výjimečná. Že má na to vystoupit z davu a dělat to, co milovala a co ji bavilo. Že její život nebyl jen o čekání na něco, co se nikdy nemuselo stát. Že se před ničím nezastavila, že krok za krokem stoupala vzhůru. Že si sama stavěla vlastní odhodlaností a vytrvalostí schody až k něm nejvyšším příčkám. Že přes všechno, co jí kdy stalo v cestě, to dokázala. Nejdřív to ale potřebovala ukázat sobě. Aby se přestala podceňovat, shazovat. Myslet si, že je něco míň. Že není dost dobrá. Protože ať to bylo jakkoli, měla na to. Jen tomu musela sama uvěřit. Uvěřit tomu, že jí byl dán dar donutit lidi pomocí svých slov se zamyslet. Přimět je pocítit bolest hlavního hrdiny, umožnit jim vstoupit do světě, kde téměř nic nebylo nemožné. Pomoci jim otevřít oči, rozesmát je, rozplakat. Nabídnout únik před trápeními a nátlakem jejich okolí. Ukázat jim jinou cestu, jiný směr. Ujistit je, že nejsou sami. Že to, co prožívají je normální. Že každý se někdy bojí, že každému se někdy stýská, a že každý někdy bojuje sám se sebou. Že život nakonec není tak špatný, jen se člověk musí umět rozhlédnout. A právě v tu chvíli, kdy si tohle připustila sama Millie, z ní spadlo závaží, jež v posledních měsících pociťovala téměř neustále. Tehdy se konečně ozval její telefon.

Jeden nový email.

_______________________________________

K tomuhle přání asi není co dodat 😁📚📖

5️⃣

💋🤗💖