Odletět do ciziny.

Komínek tvořený z precizně poskládaných triček uložil do kufru, kam jej následoval pár mikin, svetr a dvoje džíny. Neměl tušení, na jak dlouho se balil. Důležité bylo, že věděl proč. Nechtěl další Vánoce strávit přemýšlením nad tím, co mohlo být, kdyby vyznal své nejlepší kamarádce hluboké city, jež k ní již několik let choval. Nejprve si říkal, že jej to přejde. Nepřešlo. A když se konečně chystal, že jí to poví, oznámila mu velkou novinu. Chystala se vycestovat. Studovat mimo domov, mimo zemi, v níž se narodila. Během studia si našla slušnou práci a zavedla nový život. Naučila se žít v cizí zemi, převzala si něco málo z jejich kultury, a přestože nikdy nemohla zapomenout na místo, z nějž pocházela, byla šťastná. A právě to jí Toby nechtěl brát.

Obával se, že kdyby se jí svými city vyšel najevo v den, kdy přišla s onou šílenou novinou, jež ovlivnila život nejen jí, ale částečně i některým lidem v jejím okolí, neodletěla. A kdyby přeci jen ano, byla by zmatená a na zádech si nešla těžké břemeno. Nechtěl jí to dělat ještě těžší, než už to pro ní bylo. A tak si to nechal pro sebe. Jenže teď už toho na něj bylo moc. Margaret mu totiž přestala odpovídat na hovory a on se začínal bát. Od Margaret věděl, že je Stela naživu, ale to mu nestačilo. Potřeboval se na vlastní oči přesvědčit, že je v pořádku. Chtěl ji obejmout a už nepustit. Povídat si s ní během dlouhých večerů, ráno se vedle ní probouzet, poslouchat její veselý smích, podporovat ji v šílenostech, které mohly napadnout jen jí.

Jako poslední do kufru uložil kosmetickou taštičku. Kufr zapl, postavil na kolečka a odtáhl do předsíně, kde jej nechal stát. Telefon v jeho kapse se dožadoval pozornosti, ale on jej ignoroval. Přes kufr přehodil zimní bundu a následně k němu postavil pár tenisek, jež si hodlal obout na cestu. Teprve až ve chvíli, kdy se telefon ozval podruhé, jej vytáhl z kapsy. "Prosím?" přijal hovor, aniž by se podíval na displej telefonu s kým má tu čest. "Ahojky," ozval se nejistý hals, jež muž miloval. Frustrovaně přivel oči. Chvíli onu situaci zpracovával. "Žiješ," vydechl úlevou. "Žiju," potvrdila Stela. "Zlobíš se?" "Na tebe? Nikdy," usmál se muž doufaje, že se mu tím podařilo mladou dívku alespoň trochu uklidnit. Na to, jak obvykle zněla vyrovnaně, byla tentokrát rozhozená. Po hlase se zdála nejistá, nervózní, možná dokonce vyděšená a to Tobymu nelíbilo. "Děje se něco?" "Jen jsem s tebou chtěla mluvit," pípnula Stela. "O čem chceš mluvit?" optal se vřele muž. "Je mi jedno, co budeš říkat. Jen prosím pokračuj." V onen okamžik se začal bát ještě víc. Zněla až příliš vážně. "Víš, že si Margaret letos na Vánoce přála, abyste zapomněly na staré křivdy?" nahodil téma, jež se mu zdálo přijatelné. "Vážně? Jsem ráda, že jsme si to vyjasnily." "To ona taky," pokýval Toby hlavou. "A co sis přál ty?" Mladý muž se na okamžik odmlčel.

"Cože si přeješ?" ozvala se nevěřícně Stela. "Letět za tebou." "Odletěl bys do ciziny? Od všeho co znáš, jen kvůli mně?" "Jo," potvrdil mladý muž. "Stojíš mi za to." Jeho slova Stelu rozesmála. "Přestaň se mi smát," napomenul ji, ale samotnému mu cukaly koutky. Domem se rozlehl zvonek. "Někdo je u dveří?" Toby si odfrkl. "To počká," zamumlal pohotově. "Měl bys otevřít." "Beztak je to jen Margaret," otráveně nad tím mávl rukou. "To nezjistíš, pokud neotevřeš." Ačkoli nerad, rozhodl se dívku uposlechnout. Prošel chodbou do předsíně a chopil se kliky. Jakmile za ní vzal a dveře se otevřely, zamrzl v pohybu. Spodní čelist mu poklesla, oči měl vykulené. Přímo zíral na drobnou postavu před sebou se strachem, že se mu rozplyne před očima. "Stelo," vydechl omámeně, neschopen uvěřit, že se to opravdu děje. "Ahojky," usmála se na něj dívka, jejíž oči se leskly pod návalem emocí. "Já..." netušila, co by měla říct. Žádná slova nebyla schopna obsáhnout vše, co cítila, ten boj, který se v ní odehrával. V hlavě měla zmatek, její tělo se třáslo nervozitou a netrpělivostí. Její přemýšlení o tom, co by měla udělat, vyřešil mladý muž, před jehož domem se nacházela. Během vteřiny překonal vzdálenost, jež mezi nimi vládla a sevřel ji v pevném náručí, nehodlajíc ji jen tak pustit. Pevně ji objímal, jemně s ní pohupoval ze strany na stranu a sem tam do jejich vlasů vtiskl polibek. Jeho vánoční přání šlo stranou. Najednou už odletět do ciziny nepotřeboval. Důvod, kvůli němuž ono přání vzniklo, si rýpavé tiskl k sobě a to bylo to jediné, co jej momentálně zajímalo.

_______________________________________

Do komentářů mi napište, které přání se vám zatím líbilo nejvíce 😁♥️

🔟

💋🤗💖