Vidět jeho úsměv.

Při pohledu na fotografii, jíž jí zaslal její nejmladší synovec, se neubránila širokému úsměvu. Bylo jí jej tak moc líto, když jí volal s trápením, jež pramenilo z nedorozumění, kvůli kterému se pohádal se svým nejlepším kamarádem. Alespoň tehdy to byl jeho nejlepší kamarád. Nyní mu náleželo spíše oslovení přítel, ačkoli nejlepším kamarádem zůstával nepochybně i nadále. Stela byla na svého synovce nesmírně pyšná. Nepochybovala, že jej stalo mnoho odvahy vyznat svému kamarádovi své city. Svěřit se mu s tím, že něco je jinak než dřív. Tak trochu mu i záviděla. Záviděla mu, že dokázal něco, co ona ne. Vymanit se z označení nejlepší přátelé a posunout se dál. Nechat to za sebou, aniž by zahodil něco, na čem s Brunem společnými silami dlouhé roky pracovali. Z přátelství udělal něco víc. Něco, co Stele od odjezdu z domova chybělo.

Od svého odjezdu si přišla tak trochu jako poradna. Její příbuzní jí volaly s nejrůznějšími trápení. Nyní se k nim přidala i Margaret, jež to Stele nijak neusnadňovala. Neustále mluvila o svém starším bratrovi, od nějž se mladá žena rozhodla odpoutat. Už totiž nemohla dál pokračovat v jejich vztahu tak, jak vypadal doteď. Chtěla víc. Už nějakou dobu. Ono uvědomění totiž nepřišlo ze dne na den. Nebylo to ze vteřiny na vteřinu. Postupně se to stupňovala až to dosáhlo úrovně, kvůli níž to Stela nebyla schopna dále ignorovat, ačkoli se snažila. Svému srdci však pomoci nemohla.

Sourozenci Wattsovi byli dlouhé roky ti nejbližší přátelé, jaké kdy Stela měla. Poměrně rychle začala sama od sebe Margaret titulovat jako svou nejlepší kamarádku, zatímco u Tobyho to nějaký ten čas trvalo. Ono oslovení mu bylo přiřknuto až tehdy, když si začala všímat všech těch věcí, jež pro ni dělal, a které jí dříve přišly jako samozřejmost, ale nebyly jí. Když se něco úžasného stalo, byl tím prvním, komu volala. Když se s někým vídala a všichni kolem si mysleli, že pro ni nebyl dost dobrý, on byl tím jediným, kdo se jí to nebál říct. Pokud potřebovala rameno, na němž by se mohla vyplakat, byl tu pro ni. Když se věci pokazily, volala jemu, protože měla jistotu, že jí to vezme. Nezáleželo na tom, kolikrát pronesla, že je v pohodě, on věděl, že není. Byly chvíle, kdy se jejich společní přátelé zajímali, proč ještě nejsou spolu. Kdy si uvědomovala, že je perfektní naprosto ve všem a chová se k ní tak, jak si zasloužila. Šlo o ty momenty, kdy se cítila v jeho náruči v bezpečí, cenná v jeho přítomnosti, milovaná díky jeho pohledu, ale také doma po jeho boku. Zasloužil si to i díky jeho nepřijatým hovorům a zprávám, jež nalezla ráno hned poté, co se vzbudila po noci strávené s přáteli v klubu bez něj. Díky tomu, že jí vždy dal přednost před ostatními, že jí plně důvěřoval, věřil v její loajalitu k němu, aniž by ji za něco soudil nebo se jí na něco zbytečně vyptával. Že se k jejím rodičům choval s úctou a respektem a staral se o ně, jako kdyby byli jeho vlastní. Že ji nikdy neopustil, ani když měla tu nejhorší náladu a za každé situace ji dokázal rozesmát. Že byl šťastný s ní, sdílel její úspěch a užíval si každý moment, kdy mohl být s ní. A nakonec si to také zasloužil za to, jakým trpělivým posluchačem dokázal být, za velkou podporu a za žádné plané slibování, ale důkazy jeho vlastních slov.

Při zpětném ohlédnutí si nebyla jistá, jestli vše nebylo tak, jak si přála a ona to jen nestihla zaregistrovat. Zkusila si představit, co by řekla Arianě, kdyby jí takovouto zkušenost s někým vyprávěla. Jsi slepá, zlatíčko? Byla první slova, jež jí prolétla hlavou. Ne vždy jsou věci takové, jaké se na první pohled zdají a ne vždy jim říkáme těmi správnými jmény. Bylo to tak. Mnohdy jsme některým věcem říkali jinak ze strachu ze změny, jež stejně nastala. Abychom kvůli ní ovšem tolik nepanikařili, pojmenovali jsme si danou věc tak, jak nám vyhovovalo. Výmluvu omluvou, žárlivost starostí, vztek hrůzou a lásku přátelstvím. Právě ten poslední příklad seděl na situaci, v níž se Stela nacházela.

Nepochybně nebyla jiná, kdo si namlouval, že to, co mezi sebou s druhou osobou měli, bylo pouhé přátelství, ačkoli tomu tak nebylo. Milovala Tobyho. Ne poslední měsíc, ne poslední rok, ale už v době, kdy ze země, v níž vyrostla, odlétala. Už při nástupu do letadla začínala svého rozhodnutí litovat. Jakmile z něj však vystoupila a dostala se do bytu, jež měl být jejím novým domovem, padlo to na ní plnou vahou. Tehdy si namlouvala, že jí Toby chyběl proto, že s ním poslední měsíc před odjezdem strávila téměř každý den. Nyní si však už dál lhát nehodlala. Odemkla svůj mobilní telefon s úmyslem najít jednu konkrétní fotografii. Potřebovala si totiž připomenout jeho úsměv. Úsměv, jež jí vždycky dodal sílu, odvahu, energii, a také víru v sama sebe. Sílu, jež při balení potřebných věcí do poněkud malého kufříku potřebovala. Musela to totiž zvládnout co nejrychleji. Letadlo, do nějž zakoupila jednu z posledních letenek, odlétala za necelých šest hodin a oni neměla připravené vůbec nic. To ovšem odpovídalo její nespoutané povaze. Zbrklá, nepromyšlená rozhodnutí na základě momentálního popudu. Tentokrát se však jednalo o víc, než jen o ovlivnění oním momentem. Tentokrát to totiž dělala proto, že se konečně rozhodla řídit se radami, jež dávala ostatním. Rozhodla se následovat příkladu Huga, ale také Georgie. Rozhodla se dát šanci lásce, ačkoli to mohlo znamenat, že přijde o vše, co v posledních letech dávala pracně dohromady. Důležité však bylo jen to, že jí za to Toby stál.

_______________________________________

Tak jsme za polovinou 😌♥️

1️⃣1️⃣

💋🤗💖