Nejkrásnější Vánoce.

Vodní vír zmizel, voda se uklidnila. Mladinká dívka, jež onoho roku dosáhla osmnácti let, se namáhavě zvedla na nohy. Vyčerpaně se opřela o umyvadlo, opláchla si tvář, vykloktala ústa a vyčistila si zuby. Následoval pohled do zrcadla na tvář, jíž postupně přestávala poznávat. Přísahala by, že žilky na očních víčkách byly každým dnem víc viditelné, stejně jako kruhy pod očima. Tváře měla propadlé, rty popraskané. Přesto se však na sebe pousmála. Ať už vypadala jakkoli, nelitovala se. Cítila lítost, to ano. Ale ne vůči sobě. Více než o sebe samu se strachovala o své blízké. Netušila, co s nimi bude, jaké budou jejich životy za pár let nebo to, jak je ovlivní to, co se nevyhnutelně blížilo.

Ani se nenamáhala vracet do postele. Sice nebyly ani čtyři hodiny ráno, ale ona věděla, že by stejně neusla. Postavila proto konvici na čaj, připravila dva hrnky a jeden talíř, na nějž později přichystala dva tousty s marmeládou. "Jsi vzhůru brzy," ozval se rozespalý hlas kousek od dívky. Ta se na svou kamarádku obrátila s úsměvem na rtech. "To ty taky," oplatila černovlásce, jež přikývla. V její tváři se zračila starost. "Vzbudila jsem tě," pochopila dívka. Z jejích úst vyšel povzdech. "Promiň mi," zaprosila, ačkoli se neměla za co omlouvat. Nebyla to její vina. Tohle si nevybrala. Nemohla to nijak ovlivnit. Černovláska nad tím zavrtěla hlavou, přistupujíc k ní. Alice dobře věděla, co přijde a a ni zdaleka na to nebyla připravená.

"Jak je ti?" Se zazměním oné otázky se ke své kamarádce a spolubydlící v jednom obrátila zády. "Nechci ti lhát," dostala ze sebe opatrně. Tohle bylo citlivé téma. "To po tobě ani nechci," objala ji dívka kolem pasu, hlavu si opírajíc o její rameno. "Co bys dneska chtěla dělat?" "Chtěla bych dělat spoustu věcí, Thery. Ale nemyslím si, že bych při nich zvládla neomdlít," ušklíbla se. "Kdyby si omdlela, chytila bych tě," šeptla jí Theresa do ucha, což dívku rozesmálo. Jednu svou ruku položila na ty dívčiny, jež byly propletené na jejím bříšku, zatímco druhou se chopila konvice, aby zalila sáčky s čajem připraveným ve dvou hrnkách. "Dneska se ti neklepou ruce," konstatovala pozitivně Thery, když od své kamarádky podstoupila, aby se Alice mohla natáhnout do jedné z poliček pro cukřenku. Nejraději by to udělala za ní, ale věděla, jak moc to Alice nesnášela. Od dne, kdy lékaři přišli na to, že je závažně nemocná a šance na vyléčení jsou minimální, snažili se všichni dělat všechno za ní. Samozřejmě, že to bylo myšleno dobře. Jen jí chtěli pomoci. V mladé dívce to však vyvolávalo pocit, že je naprosto neschopná a potřebuje neustálý dohled a kontrolu.

Bydlení s Theresou bylo něčím, s čím její sourozenci, jež se o ní od smrti rodičů starali, absolutně nesouhlasili. Oba ji chtěli mít pod dohledem. Chtěli si být jistí, že kdyby se jí přitížilo, nebude na to sama. Alice si však nakonec prosadila své. Chtěla být alespoň částečně samostatná. Okusit život dospělých dokud to jen šlo. Její čas na život ubíhal neskutečnou rychlostí, a když na to nikdo z jejich blízkých nechtěl myslet, blížil se ke konci.

Vůně svařeného vína, skořice, sladkého pečiva, ale i klobás, se nesla náměstím a útočila čichové buňky návštěvníků zdejšího trhu, mezi nimiž byly i dvě mladé studentky posledního ročníku střední školy. "Nemůžu uvěřit, že si mě k tomu přemluvila," vydechla Alice, jež právě obdivovala překrásný, majestátní strom, který stál uprostřed náměstí. "Chtěla si zažít ty nejkrásnější Vánoce," pokrčila černovláska rameny, "tak ti je chci dopřát." V jejím hlase byl smutný podtón, který přiměl Alice ji obejmout. "Nerada o tom přemýšlím jako o posledních Vánocích, během nichž můžu být z tebou," odkašlala si. "Tak o tom tak nepřemýšlej," pohladila ji o něco málo mladší dívka po tváři. "Vím, že je to těžké, ale já si také každé ráno neříkám, že tohle je jeden z posledních dní, které mám." Černovláska jí pozorně naslouchala, ačkoli to nebylo téma, jež se k oné chvíli hodilo. Lidé kolem nich se smáli, z dálky k nim doléhal smích a vánoční atmosféra, jež na celých trzích vládla je obklopovala a snažila se je přimět také se bavit. "Kdybych to tak brala, zůstanu až dokonce zavřená v bytě a budu se utápět v depresích. To ale nedělám," připomněla jí. "Pojďme si to prostě užít," navrhla. "Ty si dáš svařák, já čaj, sníme něco dobrého, zazpíváme si koledy a budeme spolu. O tom Vánoce přeci jsou," usmála, čímž Theresu nakazila. "Pojďme si vytvořit tolik krásných vzpomínek, kolik jen můžeme."

Jak řekla, tak také udělaly. Obě si zakoupily horký nápoj, vychutnaly si nezdravé, ale vynikající jídlo, po němž jim oběma bylo těžko, zazpívaly si se sborem, jež stál nedaleko stomku koledy a pořídily několik fotografií, které Alice plánovala nechat vytisknout a následně je vložit do alba, jež chystala pro Theresu k Vánocům. Chtěla, aby dívka měla na co vzpomínat, až tu nebude moct být s ní. Doufala, že si Teresa bude schopna najít brzy jinou kamarádku, jež k ní bude mít jednou stejně blízko, jako měla ona už několik let. Nenamlouvala si, že to bude hned, ani že na jí dívka zapomene. To po ní ani nechtěla. Přála si, aby vzpomínala jen na to dobré, co spolu zažily a ty šílenosti a mnohdy až příliš náročný průběh dívčiny nemoci ustoupily stranou. Aby to zlé a nepříjemné zaniklo ve srovnání s tím krásným, příjemným a naplňujícím. Aby jednou, až Theresiiny děti ono album objeví, se černovláska pousmála i přes slzy, jež by ji štípaly v očích a pronesla větu, jež z jejích úst Alice slýchávala téměř od jejich seznámení. Blázen, který z můj život naplnil barvami.

_______________________________________

🖤

9️⃣

💋🤗💖