Tmavovláska s očima plnýma slz svírala v třepajících se rukou tužku. Při psaní posledních vět její mysl vypovídala službu a duše se rozpadala na střípky.

Hlavou jí řádil pořádný hurikán myšlenek, na Tikky, Kocoura...

Na to, jak slibovala, že bude silná. Celý den jakoby se jí mihl před očima neuvěřitelně pomalu. A to už na ni bylo příliš.

Rychlostí samotného blesku zaklapla deník i s tužkou a hlavu si ukryla do dlaní. Tichý vzlykot mladé dívenky, ale nejspíše nikoho nezajímal, okolní lidé si tiše pošeptáváli svůj vlastní názor a vyhýbali se problému obloukem.

Lidé ji míjeli jako mravenci míjí stébla trávy. Její já úplně zapomnělo na přítomnost Lišaje, na tu pomyslnou šanci zakumování, která každým dnem narůstala.

Nejhůře na tom bylo její svědomí. Stále viděla zoufalý pohled Tikky, která se ze všech sil snažila tmavovlásku z celé situace vymotat, snažila se situaci zachránit dřív, než udeří akuma a vše zničí.

Už hned druhý den Tikkyn hlas utichl. Dívenka vysílená okolním světem v rozladěnosti, smutku a vzteku náušnice schovala zpět do kouzelné bedny a zřekla se jich....

~

Rána, zmatek a křik.
Celý park, ve kterém se tmavovláska schovávala se svým bezradenstvím se změnil v shluk zoufalých lidí. 

Zvedla své uslzené oči, aby vzhlédla přímo do očí padoucha.

Dva safíry ji probodly skrz na skrz, ruka, která byla napřažená s královskou holí přímo na ni se ale náhle sklonila.

Zaražená se vyšvihla na nohy a popadnutím kabelky se dala na zběsilý útěk. Slyšíc za sebou několik nadávek, nejspíše soucit?

Země lehce duněla jak dívenka klopýtala za brány parku. Jen krátký pohled vzad jí stačil k tomu, aby viděla tmavě zbarveného může s královským rouchem stojícímu proti Černému kocourovi, který v momentální chvíli tvrdě zastavil o černý kovový plot.

Nemohla, neměla odvahu na to mu takovou informaci sdělit osobně.
Slepě zírala na boj, který měla přímo před nosem.

Oči se zalévaly slzami a ona pomale klopýtla dozadu. Přihlíží tu na boj přestože by mohla pomoci.

Sledujíc jak dostává jednu ránu za druhou, jak opakovaně padá na kolena a volá její jméno...

A pak, s třepajícím se hlasem a otočená zády k nim tiše zamumlala ona slova.

,,Promiň mi to, Kocoure''