Celý udýchaný proběhl chodbou a rozrazil vchodové dveře školy. Ihned jako hurikán zamířil do klučičích šaten a otevirajíc svou skříňku zvedl telefon, který mezitím začal zvonit. ,,Adrien Agreste...'' Zahlásil prostě a za pomoci levé nohy cestovní brašnu nacpal do skříňky a ihned ji zabouchl. ,,Jasně, Nino.... Jsem v šatnách, hned tam budu...'' típl hovor a otočil se k odchodu, jenže to by mu nesmělo dojít, že brašnu s učením zabouchl do kovového 'trezoru' společně s cestovní brašnou. Tiše si povzdechl a znovu ji otevřel.

~

Dnes netrpělivě čekal na poslední zvonění. Pohrával si se stříbrnou propiskou a veškerá jeho pozornost šla do háje. Kdyby do něj Nino v posledních vteřinách nedloubl, ani by nezaznamenal, že ho učitelka oslovila. Jen se lehce překvapeně otočil jejím směrem a zopakoval odpověď, kterou mu spolužák tiše poradil.

Poděkoval Ninovi a se zvoněním si sbalil věci. ,,Počkám venku, brácho.'' Prohodil k němu a Adrien jen kývl na souhlas. ,,Alyo?'' Otočil se ihned jakmile schoval poslední sešit. Hnědovláska se zarazila uprostřed kroku, ale jen nad tím kmitla rameny a vyrazila k němu. ,,Copak Adriene?'' Nadhodila s úsměvem.

,,Potřebuju tvou pomoc.'' A bez dalších slov jí do ruky vrazil štos papírů. Byly to ofocené stránky deníku. ,,Co to?'' Překvapeně se začetla. ,,Kdes to vzal? Čí je to?'' Adrien ze sebe nestihl vydat jedinou hlásku, protože dívka ihned pokračovala. ,,Co se tady děje, Adriene?''

~

,,Našel sem ho v parku při útoku padoucha. Alyo, já bych v životě nic takového nečetl. Chtěl jsem jen zjistit komu patří, ale nenašel jsem žádné jméno tak... Tak sem...''
,,Se začetl.''  Doplnila ho hnědovláska a pomíchala si ofocené stránky znovu. Její tvář se každou chvílí měnila, chvíli vypadala překvapeně, pak dojatě a nakonec vystrašeně a ustaraně. Když zavítala na poslední list nezabránila slzám.

Můj malý deníčku,
už nemám nikoho. Všichni přátelé se mi do jednoho vzdalují. I nejlepší kamarádka téměř mizí v oblaku mlhy. Už je to pár dní co jsem nevytáhla paty z domu, ale rozhodně toho nelituji. O přátele jsem sice přišla, ale také jsem přišla o tu nejtěžší část vysvětlování. Nesnesu pomyšlení na jejich otázky. Vím, že když se vrátím do školy a uvidíme mě... nebudu moct nikdy spát. Hlava mi třeští, mám kruhy pod očima a srdce mi shořelo na prach stejně jako Notre-Dame. Duši mám zlomenou a rachot v hlavě. Myslím, že se něco pokazilo, cítím se jako uragán v sopce. Nevím kudy kam, kdy a jak. Jenže teď se musím uklidnit. Potřebuji se psychicky připravit na své nejhorší rozhodnutí v životě. Promiň mi deníčku, že to zmiňuji stále dokola. Neustále opakuji jak mi celá situace trhá srdce, ale přitom nemohu jen najít správná slova. Opravdu bych si přála být v jeho obětí. V obětí Pána noci.

Můj milý deníčku, doprovázej ho v časech, kdy já nebudu moci.

,,Alyo?'' Uběhlo pár desítek minut a blonďák začínal být lehce vystrašený. Jeho kamarádka totiž propalovala papír skrz na skrz a ani si neutírala slzy, které jí tekly po tváři. Zvedla pohled, aby ze sebe vykoktala těch pár slov. ,,O-ona se trápí, Adriene.''

,,Trpí za svou lásku.''