Blonďák byl po včerejšku stále na vážkách. Pomale se blíží Štědrý den a on s pátráním nijak nepostoupil. Zůstal na mrtvém bodě. Smutné texty mu neustále hlodaly myšlenky a nenechávaly ho v klidu spát.

Ošil se neklidně už poněkolikáté a deku si přitáhl blíž k sobě. Tiše si povzdechl a pohled upřel na spícího kwamiho kousek od něj. V tuhle chvíli měl chuť sám na sebe použít kočaklyzma. Jenže to by se ze zadu z myšlenek ozvat to pomyslné ,nepůjde to', a on tuhle myšlenku zavrhl. Necítil se dobře, a nemohla za to jen tma okolo a deník, stále myslel na včerejší scénu. Jak se do něj Marinette ostře opřela a utekla.

Nechtěl být špatným přítelem, ale vypadalo to, že v téhle situaci je až po uši. Netušil jaké gesto by měl udělat. Zkusil se omluvit, ale Mari ho s velkou radostí poslala někam. A tak s bludnými myšlenkami vstal a natáhl se na stůl. Ve tmě nahmatal kožený obal deníku a přitáhl si ho k sobě stejně jako baterku.

Deku si přehodil přes hlavu a ke kwamimu se otočil zády. Rozsvítil a prsty pomale přeskakoval přečtené stránky. A ve chvíli se zarazil. Jedna z nich byla vytržená. Zběsile listoval celou knihou, aby stránku objevil a lehce se mu ulevilo, když pomačkanou stránku objevil potrhanou na konci deníčku přilepenou lepicí páskou. Trhal opatrně, aby nepoškodil papír, který už teď snesl hodně. Narozdíl od ostatních stránek se lišila svou čistotou. Nebyla mokrá od slz jako ty ostatní, ne, jen jedna kaňka na konci celého textu mluvila jasně. Adrien stránku opatrně uchopil a deníček zaklapl.

Milý deníčku,
přemýšlela jsem nad teorií motýlých křídel. Motýl je přeci tak lehký tvor, tak barevný a vznešený. Jak může být Lišaj taková zrůda? A pak mi to došlo. Všechny tyhle starosti by mohly pominout, kdybych přišla o svoji mysl. Přemýšlela jsem, zda-li bych si dokázala vzít život. Zabořit ostrý kuchyňský nůž do svých žeber, do svého srdce. Vnímat jak okolní svět pomale utichá. Ovšem, bojím se milý deníčku, že bych vykřikla, přivolala bych rodiče nebo lidi z ulice a já o asistenci nestojím. Nebo si jednoduše žiletkou proříznout žíly na rukou? Nebylo by to moc morbidní a nefér vůči mámě? Kdo by krev uklízel? Přemýšlela jsem i nad jinými možnostmi... Uvažovala jsem i nad smrtí po boku miracula. Proměnit se krátce před ranou nepřítele. Bojím se ovšem, že by schopnost Berušky vše vrátila do pořádku a já bych jen žila s vědomím, že nedokážu ani vzít život. A pak je tu jedno tajemství deníčku. Ty ho nepovíš, věřím ti. Neustále musím myslet na to, že už nikdy nebudu ona.

Nikdy nebudu ona.

Adrienovi se v tu chvíli samým překvapením zastaviko srdce. Trhlo v něm a jen neustále četl poslední větu. Nedokázal si představit jak to daná osoba myslí. Jak, že nebude ona? Měla to snad za následek nějaká nemoc? Rozhodl se, že musí pátrání urychlit Každý den, každá hodina mohla rozhodnout o jednom pařížském životě...

Už nikdy neuvidím své přátele. Nebudu bojovat po boku svého přítele, nebudu na něj moci dávat pozor. Jenže jednou mě to čeká, budu se muset ukázat. Budu mu muset říct pravdu. Bude naštvaný, a já tak moc chci aby nebyl. Přála bych si, aby byl semnou. Aby byl po mém boku a pomohl mi se rozhodnout.

Vyřiď mu, že jsem to nechtěla udělat a že mě to moc mrzí milý deníčku.

Adrien jen tiše zašeptal souhlas. ,,Najdu tě, a povím mu to z očí do očí. To ti slibuju, breberko.''

______________________________________

M: Z mé strany obrovská omluva, ale dnešní kapitoly dorazí odhadem tak za deset-dvacet minut. A já du spát takže všechno srovnám zítra. A ano, Ráv si mě pěkně podala, ale jsem jí vděčný, že i ona chápe, že jsem zde ze své svobodné vůle (ehm.. 'svobodné')