Byl naštvaný sám na sebe. Pořád před sebou viděl onu tvář, tedy, aby jste správně pochopili... Spíše pouze oči. Byla tma a světlo baterky ho oslepovalo, proklínal se za to. Mohl přijít na to, kdo je majitlka onoho deníku. A místo toho před sebou stále viděl jen pár pomněnkových očí.

Prsty přejel po koženém obalu a poklepal na něj. ,,Zkazil sem to, Plaggu.'' Povzdechl si blonďák a potlačil tak neuvěřitelnou chuť něco nakopnout. ,,Moc destrukce, není divu.'' Jen po něm ublíženě loup očima. Kwami rychle spolkl poslední kousek sýra a obkroužil ho. ,,Není třeba ten protáhlý obličej, bylo to legrace. Co bys kazil? Jen sis to trochu okořenil, stejně jako já občas kousek camemberu.'' Vyložil mu kwami s úsměvem, potěšilo ho, když se Adrien taky pousmál.

,,Máš pravdu. Přijdu na to, jen musím číst dál. Přeci někde musí oslovit někoho ze svých přátel, ne?'' Konstatoval a nalistoval čtvrtou kapitolu.

Milý deníčku,
byla jsem hloupá, když jsem uposlechla své srdce. Dala jsem na rady kamarádek a darovala dlouho sháněný dárek... Deníčku nevím kde se stala chyba, všechno mělo dopadnout dobře, ale svět jakoby se vzbouřil. Štěstí si vzalo dovolenou a nalepila se na mne bída. Ptáš se proč? Smetanu totiž slízl někdo jiný, nechtěla jsem mu kazit radost. Ani bych to nedokázala, protože on opravdu šťastný byl.

Ani návrat domů mi nezlepšil můj den. Táta i máma se až zoufale pokoušeli zjistit co mě trápí. Křičela jsem na ně, deníčku. Strašně... Strašně mě to mrzí. Řekla jsem to, co bych si nikdy nedovolila říct a to, co se nedá vzít jen tak lehce zpátky. Vnímala jsem Kocoura jako oporu, ale teď je pryč. Už se nevrátí, už nikdy neuslyším žádný jeho špatný vtip ani dodatek. Už nikdy se společně nezasmějeme nad kornoutem zmrzliny.

Opustila jsem ho, můj deníčku.
Zradila jsem ho.

Byl vskutku zaražený. Za poslední čtyři dny (nepočítaje dnešek) zjistil více novinek než byl schopen přijmout. Hlodalo ho to tam někde uvnitř. Pomněnka, ta jež předpověděla odchod jeho dámy a ta, která znala kocoura. Uvažoval jestli myslí jedním nebo druhým způsobem, a také jestli v něm někdo měl oporu. Ne, nikdo včetně Berušky je neměl.

Tak kdo byla ta záhadná? Kdo ho tu motak špatnými vodítky a držel ho v bludném kruhu. Co mu unikalo? Množství textu přeci muselo skrývat nespočet informací a faktů a vodítek, které by ho dovedly k jeho cíly. Byla tu odpověď, stačilo jen číst dál.

Nechtěl to vzdát. Sledoval kaňku posledního slova, které zničila uroněná slza. Proč nepsala přesně co cítí? Je to tak reakce vyjádřit své emoce obzvláště, když jsou takhle hluboké a komplikované? Nejspíše ne, a nebo by sem mělo všechno ukázat až časem...? Zaryl do něj nechty.

,,Já tě najdu, princezno.''