Zamýšleně prošel velkou černou branou a až když se ozvalo cvaknutí, jak obě kovové části zapadly na své místo cukl sebou. Stále byl ještě vyvedený z míry.

Dnešní školní den mu přišel vskutku zvláštní. Značná část třídy chyběla a nikdo neznal sebemenší důvod, ale to nebylo to hlavní. Celou třídu totiž ovládl ten ohavně páchnoucí puch pýchy a odtažitosti.

Možná za to mohla zrovna Chloe, která se ten den s radostí pustila do každého až na něj samozřejmě.

Za tu krátkou dobu ponořen ve svých myšlenkách už automaticky otevíral dveře svého pokoje, vešel a opět je zavřel. ,,Miluju klid! Jen pak mám čas se ti věnovat.'' Zaškebetal kwami v jedné z polic.

Adrien jen pobaveně vrtíc hlavou popadl do ruky opět deník. Už z první kapitoly byl zmatený, zpočátku se mu zdála poklidná, ale měnila se v utrápenou a nepřišel na to jen díky slovům. Krátkým a letmým prolistováním totiž zjistil, že každá stránka deníku je skrz na skrz promočená slzami. Autorka (jak usoudil podle stylu psaní) byla nejspíše křehká duše a nebo velmi duševně vyspělá....

Můj milý deníčku,
všechno se jen a jen zhoršuje. Pociťuji zvláštní pocit nechuti ke všemu co se na mě byť jen usměje. Rodiče už tuší, že je něco špatně, vidím to na jejich chování. Nechci jim povědět onen problém, nemůžu ani kdybych chtěla. Ani nevíš jak moc mě to tíží...
Ale ještě víc mě bolí, že musím lhát jemu. Bolí mě myšlenka, že až zjistí, že Beruška už se nikdy nevrátí, bolí mě jen to pomyšlení, že mu to zlomí srdce...

Adrien prudce zaklapl knihu. Zrychleně dýchal, mohlo za to zjištění, že někdo... Někdo věděl, že jeho Lady odejde? Nebo to, že ji někdo znal líp? Zahleděl se do obrovských oken. Jak je to možné? Svráštil čelo a pevně stiskl víčka k sobě. Jak může někdo  předpovědět odchod tak záhadné osoby? Zná se s Beruškou? Jedině... Prudce oči otevřel. ,,Plaggu?'' Zamumlal, jen aby se kwami do pár vteřin zjevil před jeho obličejem a krátkým gestem naznačil ať pokračuje. ,,Ještě dnes se vydáme do parku, musím zjistit kdo to napsal. Nikdo přeci nemůže být takhle na dně o Vánocích, ne?'' Kwami by rád namítl něco o teplu domova a chutném camemberu, který by sám létal do pusy, ale neopovážil se. Obzvlášť, když se to svým způsobem týkalo i jeho a Tikky. ,,Tak dobře Adriene.'' Přizvučil kočičí kwami a věnoval mu ještě jeden dlouhý varovný pohled. S psychikou se nesmí hrát, stačí jedno špatné slovo a život se může z lana svézt po provázku až k oprátce. A on to věděl, ten deník nevěstil nic dobrého. A k tomu všemu ho tlačil čas, už teď mu zbývalo jen pár minut než mu začne další hodina.

Byl, ale ochotný se vzdát večeře a vymluvit se, aby mohl obhlédnout park. Majitelka deníku se tam jistě vrátí. Ať už dnes nebo později.

Ani jedna z nás nechce, aby se mu něco stalo. Protože tohle bych si nikdy neodpustila... A čím blíže je ten den, tím víc se bojím. Co když mu to nedokážu říct z očí do očí?

On by si věděl rady, můj deníčku.