Adrien z čiré nervozity okusoval gumový konec tužky. Test, který se rozprostíral na lavici před ním měl již hotový, a tak se myšlenkami ubíral jinam. Přesněji řečeno se jeho myšlenkové pochody neustále točily kolem deníku. Toho malého pekelného předmětu hnědavé barvy.

Tak malá věc a přesto tak obsáhlá. Těch několik stránek, kapitol obsadilo celou jeho podstatu a nedaly mu spát. Ne, když neustále přemýšlel o tom, že má v rukou možná něčí život. Předevčírem se navíc přistihl jak uvažuje, že deník dá na policii. Jenže pak by ho nemohl svírat v rukou, a taky by si nemohl být jistý, že se tím policie bude zabývat. A taky, co kdyby to celé byla jen pitomost? Nechtěl si z něj někdo jen vystřelit?

Tiše si povzdechl a rukou si zajel do blonďatých kadeří. Cítil narůstající pocit zoufalství právě z oné nevědomosti. ,,Brácho?'' Až šťouchnutí do ramene ho donutilo opustit svoji mysl a pozornost věnovat hlasu. ,,Mmm?'' Zamumlal  a vysvobodil onu tužku. (Nutno podotknout, že její konec tužku nepřipomínal ani z daleka) ,,Byl si nějak dlouho mimo. Děje se něco?'' Jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a hmátl do lavice pro další várku učebnic. ,,A mimochodem.'' Ozval se znovu Nino. Když k němu zvedl pohled tak jen zmateně mrkl, před obličejem měl bílý úhledně složený papírek, který mu kamarád vroucně nutil. ,,Od Alyi.'' Vysvětlil při nechápavém výraze, který Adriena očividně nehodlal opustit.

~

Můj milý deníčku,

život jde prý dál. Už mi nezbývá ani týden. Už jen tak krátkou dobu si budu moci užívat jeho úsměv. Letos jsem dlouze bloumala nad Štědrým dnem. Mám ráda svoji rodinu, ale jeho možná vidím naposledy. Pak už mi bude zabývat jen sledovat z povzdálí jak se po střechách prohání s Beruškou. Rozhodla jsem se strávit s ním celé dopoledne. Jenže je tu problém deníčku. Mám strach, že si to vezme osobně. Že opět raním jeho city a nebo co hůř, že ho zmatu. Přeci jen jsem ho odmítla. Řekla jsem, že miluji jiného. Už jen při myšlence na události, které se staly, když přišel na to, kdo jsem mám strach.

Bojím se, že ho znovu zlomím můj malý deníčku.

Blonďák s frustrovaným povzdechem zaklapl deník a strčil ho do tašky. ,,Že ho znovu zlomím..''' Ta slova se mu neustále dokola opakovala před očima. ,,Co tím myslela?'' Byl by schopný přemýšlet nad tím dobré minuty, než by ho z transu vyrušil budík upozorňující na začátek hodiny šermu nebo jeho malý černý kočičí přítel. Ten měl ovšem momentálně dost práce ohledně laškování s camembertem, a tak veškerou pozornost věnoval pouze sýru, nikoliv svému majiteli.

,,Vzchop se, Adriene.'' Hnědovláska dosedla na lavičku vedle svého spolužáka a poklepala mu na rameno. Přihnala se jako divoká voda..
,,Poslední dobou vypadáš jako chodící mrtvola. Ještě hůř než Mari.'' Neuniklo jí jak sebou při tom jméně cukl, ale zakryl to plachým uchechtnutím. ,,Jen mě to nutí přemýšlet, nic víc ani nic míň.'' Objasnil a tiše vydechl, aby se zbavil nervozity. Jenže pro ni byl nehorázně čitelný, ale nebylo se čemu divit. Posledních pár dní byl opravdu mimo.

Dívka jen zavrtěla hlavou a ze svého batohu vytáhla mapu. ,,Na něco jsem přišla.'' Mrmlala při tom a do rukou si vzala modrý fix. ,,Četla jsem některé stránky a přišla jsem na to, že....'' krátce se odmlčela a začala na mapce kroužkovat různá místa. ,,Ta dívka ve svém deníku píše o těchto místech. Musí být tedy z-'' sáhla pro další fix, ale zarazila se, když to Adrien dokončil za ni. ,,tohohle okolí.''

Na tváři se mu objevil obrovský úsměv. ,,To je geniální! Jak tě to napadlo?'' Ta radost a neskrývané nadšení dívenku potěšily. Jen se usmála a zazubila se. ,,Instinkt Adriene. Ženský instinkt.''

A pak jen tiše s úsměvem dodala.

,,A taky kupa detektivek.''