,,Copak drobku?''
Adrien se s milým úsměvem nakláněl nad malé karamelové štěně.
,,Proč jsem tu s tebou Adriene?''
Dívčin hlas proťal to nádherné ticho jako nůž máslo. Blonďák si jen povzdechl a kmitl rameny. ,,Nechtěl jsem jet sám. Vadí ti to?'' Rukou znovu přejel po té hebké psí srsti a podrbal Ayla za uchem. To bylo vskutku zvláštní jméno pro psa.
,,Nevadí.'' Zašeptala mu v odpověď. Překvapeně zamrkal, čekal, že se bude černovláska... vztekat? Ne, to by na ni nesedělo. Čekal toho hodně, nějaké urážky jako tehdy, ale rozhodně nepředpovídal, že by to skončilo takhle klidně. ,,Mám ráda psy.'' Ozvala se znovu a přidřepla si po jeho boku. Její modré oči se usmívaly, když drbala malého psíka na zádech a za ušima. Ten blaženě zavíral očka a sděloval jí svojí radost lízáním rukou a tváří. Začala se tiše smát a Adrien se v té situaci rozpomněl na poslední čtenou stránku z deníku.

Běžela jsem po střechách a nechávala si vítr pohrávat s mými vlasy. Skryta pod maskou jsem se snažila roztáhnout křídla, abych mohla vzlétnout, abych mohla vyskočit a dotknout se těch modrých nebes. Byla jsem šílená, ale mé druhé já mi tu možnost prostě nabízelo.

V tu chvíli si vzpomněl jak se mu zarazilo srdce. Jak zběsile začal přehrabovat stránky deníku. Cítil své divoké bušící srdce až v krku. Tyhle vzkazy, všechny tyhle krátké zážitky měli totiž něco společného. Ach, takový pitomec byl! Proč ho to nenapadlo dřív!? Vyjekl, když se jeho teorie potvrdila. Alespoň z části. Ano, všude tu byly známky o ní, o ní jakožto Berušce. Ta dívka byla Beruška... Jeho Lady, ta kterou miloval.

...Bolí mě myšlenka, že až zjistí, že Beruška už se nikdy nevrátí, bolí mě jen to pomyšlení, že mu to zlomí srdce...

...Vnímala jsem Kocoura jako oporu, ale teď je pryč. Už se nevrátí, už nikdy neuslyším žádný jeho špatný vtip ani dodatek. Už nikdy se společně nezasmějeme nad kornoutem zmrzliny...

...Stal se ze mě druhý Černý kocour...

...pak je tu jedno tajemství deníčku. Ty ho nepovíš, věřím ti. Neustále musím myslet na to, že už nikdy nebudu ona...

...Stejně jako pomyšlení na to, že už mě dělí jen pár dní od zrady člověka na kterém mi nejvíce záleží...

...Opravdu bych si přála být v jeho obětí. V obětí Pána noci...

...Bude dokonalou osobou. Vím to, stejně jako to kdysi věděl můj mistr...

Vydechl. Je na stopě něčeho mnohem většího. Nemusí to trvat ani pár dní než objeví pravou majitelku deníku. Pravou Berušku. Jeho Berušku. Marinette se tiše chychotala. Seděla na studené zemi mezitím co jí po klíně pobíhalo štěně. Veselo štěkalo, vrčelo a tulilo se k ní. Milovalo ji, a to ji neznalo ani pár hodin. ,,Se zvířaty to umíš.'' Prohodil a posunul se blíže k ní. ,,Miluju psy, kočky, ale hlavně křečky.'' Povídala mu stále s úsměvem na tváři. ,,Miluju všechno co má duši.''

Měla jsem duši můj deníčku. Ale tu společně s mým já odnesl vítr, zapomnění. Smířila jsem se s tím, že už mu nikdy nepovím co se stalo. Nenašla jsem tu sílu. Nedokázala bych se dívat do těch jarně zelených očí plných nevinnosti. V tu chvíli bych padla na kolena, podlomila by se mi jako dívce před klukem, kterého zbožňuje. Ale bylo tohle ono? Byl to ten správný pojem?

Takhle zmatená jsem nikdy nebyla můj malý deníčku, ani když jsem zjistila, že zemřu.