Tiše zasyčel a v pokrčení se jednou rukou opřel o zem. Padouch, který stál před ním právě mizel, když Beruška polapila jeho akumu a následně zvolala ,kouzelná beruška.'

Všechno se dalo do pořádku a i jemu se přívalem kouzelné energie udělalo líp. Vyšvihl se na nohy pohled stále upřený na Berušku a nic neříkající výraz ve tváři.

Nepřiznal by to, ale něco bylo špatně. Hodně špatně. Přeci jen, stála před ním naprosto cizí osoba. Někde tam hluboko v mysli si vzpomínal na podobnou událost ve svém snu. Při té vzpomínce se nechutí oklepal a sykl.

Proto, když k němu nová parťačka zamířila změřil si ji jen prázdným pohledem. ,,Pecka?'' hnědovlasá superhrdinka s blonďatým melírem se usmála od ucha k uchu. Rázně zavrtěl hlavou jakoby se snažil vymanit z nějakého magického tranzu. ,,Co jsi zač?'' Pár kaštanových očí prvně rychle zamrkal v překvapeném gestu, ale rázem se sklidnil. Tahle otázka byla zcela na místě...

~

,,... a tak mám teď naušnice já.'' Hnědovláska dokončila svůj poněkud zdánlivě dlouhý monolog a podívala se na kocourův prsten. Adrien ani skrytý pod maskou nenacházel slova. Je pryč, ta šance, že někdy právoplatnou nositelku beruščiných naušnic uvidí je rovna nule. Ozval se svist drátu, když se Beruška s krátkým rozloučením za pomoci joja hnala pryč dříve než na povrch vyplave její tajná identita.

Postavil se, jeho nohy rázem ztěžkly. Srdce ho bolelo a mozek nevěděl co dělat. Byl v koncích. Nenapadalo ho žádné východisko, žádné řešení. Žádné pozitivum. Jen tam stěží stál a upíral zraky do země.

Takhle by tam dokázal stát až do své proměny, kdyby pohledem nezavadil o kožený obal knihy. Povalovala se jen tak na zemi, společně s tužkou, která se nacházela jen pár centimetrů od ní.

Pomalým krokem se rozešel jeho směrem, jen aby se následně skrčil a obě věci sebral.

Hlasité pípnutí prstenu a zmizení předposledního polštářku ho vrátilo zpět do reality. Deník pevně uchopil a za pomoci týče se dostal na pařížské střechy, kde už se s jasným úmyslem rozběhl k obrovské vile.

V tu chvíli to vypadalo jakoby ho hnal sám vítr. Zlaté kadeře mu čechral právě onen poryv větru, a když už v polovině proměny zpět dopadl na známou podlahu svého pokoje zamířil rovnou k masivnímu šedému stolu.

Dle hodin usoudil, že zbývá nejméně patnáct minut než začne několikatisícá hodina čínštiny.

Se zafuněním se svalil na židli, deník položil na stůl a pohled zabodl do poletujícího kwamiho. Ten jen zamrkal svýma tmavýma očima a sedl si na deník očekávájíc nějaký ten chutný kousek camemberu.

,,Nevzpomínám si.''
Zamumlal tiše Adrien, když už jeho černý přítelíček přežvykoval zbytky sýra. ,,Na co?'' Zamumlal ještě s plnou pusou. ,,Kdo držel v parku tenhle deník.'' Odpověděl stručně blonďák a s povzdechem deník opět uchopil a otevřel. ,,Žádné jméno ani adresa...''
Co jiného zbývá? S lehkou zvědavostí i nechutí otočil na první list. První kapitolu a jeho oči se ihned ponořily do čtení.

Milý deníčku,
pomale začínám chápat svůj výcvik. Začíná mi docházet jak těžké je skrývat svou pravou tvář, tu pocitovou. Všichni okolo se tváří velmi šťastně, lidé mě vítají a vesele mi vypráví včerejší příhody. A já vždy nasadím svůj úsměv a se zájmem poslouchám. Mezitím co tím zbylým kouskem své duše přemýšlím nad svými chybami. A po včerejšku už nevím jestli najdu tuto sílu. A tušíš proč? Celý můj svět se propadl po jeho odchodu, všechno s ním šlo do kopru. Slíbil, že nás nikdy neopustí... A já jsem teď na všechno sama, jenže já nejsem připravená. Nemám na to, abych dělala tak těžká rozhodnutí. Obzvlášť, když to tak moc bolí a nerozhoduji jen za sebe, ale za všechny. Nikdy jsem po tom netoužila, chtěla jsem jen klidný život a nějakou tu menší radost. Chtěla jsem tehdy tak moc, že mi život seslal toto?

Už nemůžu můj milý deníčku.

______________________________________

Tak, pro dnešek začneme takto.
Jaký je Váš první dojem? 😊