4:03

Byla to jejich nejlepší šance.

Odvedl Jungkooka na hlavní náměstí. Procházeli se prázdnou hlavní ulicí, všem na očích. Jestli existuje místo, kde po nich V stoprocentně nebude pátrat, bylo to právě tam.

Jungkook v půlce cesty nakrátko přišel k sobě. S pistolí stále v ruce zastavil uprostřed chodníku. „Chci jít sám," oznámil prostě. Nohy se mu třásly, když se vymanil z Namjoonova sevření a odstoupil na stranu.

Nechal ho jít. Zažil to už mockrát; když člověk na hranici kolapsu popadne ještě jeden dech, kdy tělo zaplaví finální vlna energie. Nemělo smysl se hádat.

Dal chlapci náskok několik desítek metrů; právě tolik, aby se cítil svobodný, ale ne tolik, aby k němu v případě potřeby nestihl včas doběhnout.

Pomalým krokem se šoural za klopýtajícím Jungkookem. Ten právě vcházel z uličky na náměstí a Namjoon se odhodlal dopřát si luxus v podobě kontroly hodinek.

Odbila čtvrtá. Brzy bude po všem.

Z vedlejší uličky zaslechl někoho pokřikovat. Běž pryč, přál si. Sám pomalu padal únavou. Neměl náladu ani energii dohadovat se s místními pobudy.

Byl to reflex, který donutil Jungkooka k útěku. Namjoon nechápavě sledoval, jak se chlapec dává do pohybu a potácí se skrz rozpadlé kameny na náměstí.

A pak ho uviděl.

Vpravo, sto metrů od nich, se proti noční obloze tyčil V. Pohledem sledoval chlapcův nemotorný pokus o útěk, než se sám rozběhl vpřed.

Nemělo smysl zjišťovat, jak.

Našel je.

Namjoon udělal jedinou věc, na kterou se v tu chvíli zmohl. Udýchaně vběhl na náměstí v předstíraném pronásledování.

Tři minuty.

„V!" zakřičel z plných plic. Rukama máchal nad hlavou, aby na sebe strhl agentovu pozornost. „Má zbraň!"

Ale V nezpomaloval. Nevšímaje si jeho varování proběhl kolem Namjoona a zmizel za jedním balvanem pouhých několik kroků od něj.

Výstřely z pistole protnuly noční ticho. Slyšel kulky skřípat o kámen i chlapcův přidušený výkřik.

Dvě minuty.

Vrhnul se směrem, kde naposledy viděl druhého agenta. Nedošel tak daleko, aby selhal v poslední chvíli. Slíbil to. Kookovi. Sobě.

Další kulky odlétly do noci. Jungkook opětoval střelbu, zahlédl rozcuchané vlasy vykukovat zpoza zborcené zídky. A když si všiml on...

Jedna minuta.

„Dolů!" zakřičel z plných plic, doufaje, že chlapec pochopí. Souběžně s tím skočil po druhém agentovi a strhl ho k zemi.

Jungkookova kulka minula hruď a trefila agenta do ramene. Namjoon mu právě zachránil život.

Váha cizího těla odstrčila druhého agenta k zemi, kde se uhodil o tvrdou zem. Před očima se mu zatmělo a s vyraženým dechem zůstal ležet.

Nekontroloval hodinky.

Nechal nehybné tělo válet se na zemi. „Jungkooku!" zařval do noci. Po čtyřech pospíchal k místu, kde ho zahlédl naposled.

Stál k němu zády, s rukama svěšenýma podél pasu. Zbraň se válela pohozená o kus dál.

Omámeně se vyškrábal na nohy. Dokázali to.

„Dvacet čtyři hodin," vydechl.

Bylo po všem.

Otočil se k němu. Pomalu, jako ve snu natáhl ruku Namjoonovým směrem. Klouby na prstech měl rozedřené do krve. Uchopil jeho dlaň do té své. Jejich pohledy o sebe nakrátko zavadily.

Usmál se. „Já vím," odpověděl prostě, než jiskra v tmavých, unavených očích pohasla.

Jeon Jungkook se naposledy toho dne skácel k zemi.

Už se nezvedl.

/ two more chapters