17:36

Vysoký agent seděl naproti němu, kolena přitažená k hrudi, hlavu mimoděk zakloněnou, když vyprávěl o svém životě. Odmítal mu prozradit své jméno, ale pověděl mu, že se narodil a vyrostl v Seoulu, a díky vysokému postavení rodičů životem snadno proplouval.

„Neměl jsem zrovna hodně kamarádů, ale to nevadí," mávl nad tím rukou. „Jsem radši sám. Když jsem měl chvíli volna, četl jsem si. Chodil jsem do městské knihovny – je malá, ale alespoň nějakou máme."

Chápal, o čem mluví. V Busanu sice žádnou oficiální knihovnu neměli, ale Jungkook znal pár uzamčených sklípků, které za bytelnými dveřmi ukrývají papírové poklady. Sám se do několika takových vloupal.

Knihy mu přinášely jakousi zvláštní útěchu; pozůstatky minulé doby, střípky historie, symbol věčnosti – ano, to všechno s sebou nesly, ale pro něj znamenaly hlavně povyražení. Tlusté bichle jej fascinovaly, ale neměl s nimi trpělivost; Hoseok však jednou odcizil několik tenkých sešitů plných obrázků.

„Myslím, že se jim kdysi říkalo komiksy?" drbal se zamyšleně na hlavě, když mu je předával. Četl je tolikrát, že obálky se dávno oddělily od zbytku, ale přesto je střežil jako oko v hlavě.

Z nějakého neznámého důvodu cítil potřebu to tomu cizinci říct. Přiznával se ke zločinům vládnímu pracovníkovi, pomyslel si nevesele. Kam se to jen dopracoval?

Měl by se snad vyzpovídat ze svých hříchů?

Stačí mu na to vůbec jedna noc?

Bolest z jeho zranění na chvíli ustoupila. Chladný vzduch opuštěné místnosti mu dělal dobře, ačkoliv by nejradši vylezl ven a dýchal ten čerstvý. Na druhou stranu, byl naživu.

Agent poslouchal jeho povídání o komiksových knížkách s nepředstíraným zájmem. Z toho, co mu řekl, se s ničím podobným ještě nikdy nesetkal. „Musí to být vzácnost," přemýšlel nahlas.

Jungkook nad tím pokrčil rameny a hned toho zalitoval, když se ne zcela uzavřená rána přihlásila o slovo.

Cizinec po něm vrhl ostrý pohled. „Bolí to?" chtěl vědět.

„Příšerně," přiznal.

Teď, když ustoupil prvotní šok, dostavil se kromě neutuchající agonie i důvěrně známý pocit, který zažíval pokaždé, když se potlučení vraceli s Hoseokem z nějaké neúspěšné noční výpravy.

„Vyrůstal jsem na okraji města," řekl při vzpomínce na svého kamaráda. „Byl jsi tam někdy?"

Agent zavrtěl hlavou.

„No, není to to nejpěknější místo na světě. Centrum ještě ujde, seženeš tam jídlo, oblečení a potřebný materiál – když máš peníze, samozřejmě. Ale na kraji jsi rád, když máš místo na spaní. Není moc způsobů, jak si vydělat. Když s Hoseokem potřebujeme peníze, nabízíme za ně vše možné. Je to harampádí, krámy, co už nikdo nechtěl nebo nejsou tak významné, aby je někdo postrádal, ale tady nemáš moc na výběr."

„Ty věci kradete?"

Přikývl na souhlas. „Většinou zmizíme bez povšimnutí. Umím běžet docela rychle, za normálních okolností. Ale někdy nás chytnou. Patří to k tomu," zakončil lhostejně.

V té chvíli mu vlastní vzpomínky připadaly cizí. Vážně je to jen pár hodin? Minulou noc bylo všechno tak jednoduché; jen další plot, který musí přelézt. Další budova, do které se vplíží. Hoseok, kamarád po jeho boku. Navždy a napořád, tak to říkával.

„Co? Tys nikdy nic neukradl?" nadhodil žertovným tónem, když si všiml, jaký výraz se tomu druhému usadil na tváři.

Na chvíli váhal, jako by si nebyl jistý, jestli může říct to, co chce. Nakonec ze sebe ale tiše vypravil: „Kdysi. Knihu," svěřil se zahanbeně. „Líbila se mi. Nechtěl jsem, aby ji četl někdo další. "

Jungkook se posměvačně ušklíbl. „Škoda, že mě musíš zabít. Mohl bych ses ode mě lecčemu přiučit."

Odpověď přišla až po dlouhé pauze.

„Škoda."