10:10

Jakmile se probudil, do nosu ho okamžitě uhodil železitý pach zaschlé krve. Rudá kaluž, ve které spal, mu promáčela tričko, a látka se mu nepříjemně lepila k tělu.

Se zasténáním se posadil a odhrnul si zpocené vlasy z čela. Cítil se tak mizerně jako ještě nikdy.

Co se s ním stalo?

Oči si pomalu zvykaly na tmu. Nacházel se v malé, zaprášené místnosti. Kde...?

Vloupali se do opuštěné továrny. V noci. Hoseok říkal, že je to dobrý nápad.

Kde je Hoseok?

V hlavě mu tepalo, malé jehličky se mu zabodávaly do mozku a znemožňovaly mu se soustředit.

Musel do něčeho narazit. Do zdi? Ne, do zdi ne; něco prasklo, hluk, světlo, kroky. A pak už jen bolest, příšerná neustávající bolest.

Když si vše spojil dohromady...

S hrůzou mu došlo, co v noci provedl. Třesoucí rukou se konečky prstů opatrně dotkl místa, kde by správně měl být vyražený jeho kód.

Místo toho nahmatal obnaženou bolavou kůži.

Jak dlouho byl mimo? Pruh matného světla pode dveřmi mu naznačoval, že minimálně několik hodin.

Musí okamžitě pryč. Už po něm určitě pátrají. Jestli ho najdou, tak ho...

Nechtěl na to ani slovo pomyslet.

Strach ho vyburcoval k akci. S vypětím všech sil se vyškrábal na nohy. Hlava se mu zatočila, když nahmatal kliku a opřel se do dveří.

Kousek od něj se válela rozbitá skříň, podlahu pokrývaly třísky, drobné střepy a barevné potůčky jedovatých chemikálií.

Kůže ho pálila jako hořící oheň, ale nutil se jít dál.

Nohy se vzpíraly, nechtěly nést tu příšernou váhu, příliš slabé. Ramenem se opíral o stěnu chodby a pokračoval vpřed, krok za krokem, s námahou klopýtal ven.

Musí odtud pryč.