01:29

Vystupoval jako vzorný zaměstnanec celé dva týdny. Seděl ve své kanceláři, odpovídal vedení na pochvalné e-maily, podepisoval se pod papíry s prohlášením, do práce i z práce chodil na minutu přesně.

Nedal na sobě nic znát.

V úterý ráno vyjel výtahem do šestého patra a přivítal se se sekretářkou, která zrovna sloužila ranní směnu.

V úterý v poledne zdvořile odmítl pozvání na oběd. Nepřísluší to jeho vysokému postavení.

V úterý odpoledne zalil květinu ve své kanceláři a ještě jednou srovnal stoh papírů, které teprve čekaly na vyřešení.

V úterý večer sbalil do tašky jen to nejnutnější; náhradní oblečení, lahev s vodou, firemní zbraň, a dlouhý, pečlivě naostřený nůž.

Ve středu nad ránem se pod rouškou tmy procházel ulicemi Busanu.

Postupoval vpřed rázným krokem, s jistotou člověka, který nepochybuje o tom, kam směřuje. Neohlížel se přes rameno, nezastavoval, aby popustil uzdu svým úvahám, ignoroval zvuky spícího města. Nůž sevřený v dlani vysílal do tmy zbloudilé odlesky, když na něj dopadlo matné světlo zašlého pouličního osvětlení.

V zaprášeném skladišti mu Jeon Jungkook povídal o mnohých věcech. O svém každodenním životě, který mu byl přiřazen systémem. Tím samým systémem, který vyzdvihl takové, jako byli Namjoon nebo V na vrchol.

Pověděl mu o komiksových knihách, které tak rád četl, o krabici instantních nudlí, pro jejichž krádež jednou málem skončil ve spárech místní policie, o kamarádovi, o kterého se bál víc, než o vlastní život.

Pověděl mu i o místě, které se stalo jejich domovem. A tam ho objevil. Shrbená postava soustřeďovala všechnu svou pozornost na staré papíry rozložené před sebou a zcela jí unikla přítomnost nezvaného hosta.

Odkašlal si. Reakce se dostavila okamžitě – chlapec před ním nadskočil do vzduchu a v panice vystřelil na nohy.

Namjoon si dal záležet, aby se nepohnul ani o píď. „Jung Hoseok?" otázal se klidným hlasem, přestože chlapce okamžitě rozpoznal.

„Ne," vyhrkl automaticky. Chtěl se dát na útěk, ale pak si uvědomil, kdo před ním stojí a zamrzl v pohybu. „Počkat, tebe znám!" vytřeštil oči hrůzou. „Ty jsi ten, co z..."

„Zkusil zachránit Jungkookovi život. To jsi chtěl říct, předpokládám?" zdviženým obočím jej vybízel k nesouhlasu. Sdělení bylo jasné – neodporuj, a všechno půjde hladce.

Hoseok neoplýval nadpřirozenou inteligencí, ale bezpečně pochopil, co se po něm chce. Prkenně se k němu otočil čelem. I v přítmí viděl, jak se chlapcovo tělo třese. Pohledem fixoval nůž v Namjoonově ruce.

Bez obalu přešel k věci: „Podívej, je mi to líto. Ostatně proto tu jsem. Přemýšlel jsem..." odmlčel se. Ještě má šanci odejít.

Mýlil se.

Rozhodl se před čtrnácti dny v tmavém skladišti, s krvácejícím, vyděšeným klukem naproti sobě.

„Mám toho dost. Tuhle práci už dělat nebudu. Končím."

Obočí se mu svraštila zmatením, jako by se ptal: proč to říkáš zrovna mě? „Tak to... hm, gratuluju," podařilo se mu ze sebe vykoktat.

„Státní agenti nemohou jen tak skončit, Hoseoku. Víme toho příliš mnoho."

A přece nevíme nic.

„Potřebuji tvou pomoc."

Chlapec mimoděk ustoupil o krok vzad. Představa, že by měl pomáhat jednomu z těch, kteří zabili jeho kamaráda, se mu viditelně příčila.

„Dlužíš mi laskavost," připomněl mu jemně. Hněv, který agenta spaloval, když se prvně potkali, byl tatam. Všechno, čemu věřil, se bortilo jako domeček z karet – až na to, že on zůstával uvnitř. Potřeboval někoho, kdo by mu otevřel zadní vrátka. A vybral si přítele Jeona Jungkooka.

Instinkty přesto Hoseokovi radily nedůvěřovat cizím lidem, a už vůbec ne ozbrojeným mužům zákona. Nepřestával si ho podezíravě přeměřovat. „Co ode mě chceš?"

„Nenech mě umřít," odpověděl prostě.

„Co?"

Teprve teď Hoseokovi došlo, že agentův nůž nebyl určen pro něj. „Počkej, ne!" vykřikl, ale bylo příliš pozdě.

Namjoon švihl nožem a přesně mířenou ranou rozťal kód mezi svým krkem a ramenem vejpůl.

Kolena pod ním poklesla, když bolest po počátečním šoku udeřila naplno. Krev se řinula z rány, stékala mu po ramenou, vpíjela se do košile a bavila látku na rudo.

S obličejem zkrouceným bolestí vzhlédl k Hoseokově vyděšené tváři. „Mám čtyřiadvacet hodin," procedil mezi zuby.

„Spoléhám na tebe."

KONEC...?