19:14

Na chvíli zůstal stát jako opařený. Vysílačka mu málem vypadla z ruky, ale naštěstí ji stihl chytit dřív, než dopadla na zem.

„Jsi tam?" dožadoval se V odpovědi.

Namjoon si odkašlal. „Jsi si jistý?" reagoval na první větu.

„Naprosto," potvrdil V. „Dostal jsem se ke spolehlivé stopě. Kde jsi ty? Posledně, když jsem se koukal, mi mapa ukazovala, že jsi v nějaké chudé čtvrti..."

„Myslel jsem si... " začal, ale došlo mu, že neví, co si vlastně myslel. Zarazil se v půlce věty, aby si ujasnil, co chce vlastně říct. Pevnějším hlasem pak pokračoval: „Myslel jsem, že jsem taky narazil na slibné vodítko, ale zatím nic," odpověděl nakonec.

„Hm. Vlastně možná nejsi tak daleko, jak si myslíš," pronesl tajemně V. „Nejspíš se brzo uvidíme."

„Výborně," odtušil s hraným nezájmem.

„A teď mě omluv. Mám tu nějakou práci."

„Rozumím, končím," odříkal naučenou frázi a zavěsil. Ruce mu ovládal třas, když schovával vysílačku. Co tím chtěl V říct? Narážel na to, že ví, že Namjoon porušil zákon a dopustil se vlastizrady? Opravdu míří sem?

Nejsi tak daleko, jak si myslíš.

Jak si to má vysvětlit?

Otočil se na podpatku a několika dlouhými kroky překonal vzdálenost, která jej dělila od chlapce ležícího na zemi.

Jungkook měl zavřené oči a hlava mu padala na rameno. „Hej," jemně s ním zatřásl, aby jej probudil. „Kooku. Hej. Musíme odsud vypadnout."

Neochotně otevřel oči. „Pití?" žádal zmateně.

Vrazil mu do rukou svou vlastní lahev. Chlapec ji pevně obemkl nejistými prsty a dopřál si několik doušků.

„Musíme pryč," vysvětloval mu tiše, zatímco Jungkook nepřítomně koukal před sebe, lahev nebezpečně nakloněnou, až hrozilo, že se z ní zbylá voda vyleje. „Hej, slyšíš mě?"

Chlapec s námahou přikývl. Znepokojovalo ho, jak rychle se jeho stav zhoršuje. Původně doufal, že by ho podepřel a pomohl mu odejít pryč, ale nebylo pochyb, že Jungkook po svých rozhodně neodejde.

Sebral mu vodu, rychle zašrouboval víčko a schoval ji do batohu. Pak se sehnul k němu. „Odnesu tě pryč, jo?" vysvětloval mu, ale nebyl si jistý, jestli jen neplýtvá dechem.

„Fajn," zabručel sám pro sebe a zvedl Jungkooka do náručí tak opatrně, jak jen dokázal. Chlapec přesto pod jeho dotykem tiše zasténal.

Proč to vůbec dělá, ptal se sám sebe, když s námahou nesl zesláblého Jungkooka tmavými uličkami. Noc pomalu klesala nad město a zavalila je závojem tmy a husté mlhy.

Nech ho tady. Jako by se nikdy nic nestalo.

Zmiz.

Škobrtl o zbloudilou dlaždici a málem se i se zraněným chlapcem zřítil k zemi. Ten sice nevyklouzl z jeho náručí, ale z úst se mu vydralo bolestné zaskučení.

Kolik lidí je slyší? Je V skutečně nablízku? Plíží se za nimi jako kočka za myší a jen čeká na vhodnou chvíli, kdy vyskočí a polapí bezmocnou kořist?

No tak, na co ještě čekáš? Nech toho nového, ať ho vyřídí. V bude rád, že má za sebou úspěšnou misi, ty dostaneš pochvalu za týmovou hru a vrátíš se domů. Konec příběhu.

Všechny tyhle myšlenky mu vířily hlavou, ale neustoupil jim. Krok za krokem odnášel naříkajícího Jungkooka hlouběji do labyrintu ulic, pryč od smrti, pryč od dalšího agenta, pryč od spravedlnosti...

Pryč.