12:08

Nemusel pátrat dlouho, aby objevil opuštěné skladiště, které vyhovovalo jeho záměru. Odnesl chlapce dovnitř a opřel ho o zeď. Sám se posadil naproti němu.

Pohrával si se zbraní ve své ruce. Oběť mu spadla přímo do náruče. Mohl ho vyřídit teď a tady. Stačí jen stisknout spoušť. Jungkook zemře bez povšimnutí okolí, jeho tělo vyzvednou příslušné orgány, a Namjoon bude za pár hodin doma odpočívat ve své měkké posteli.

Bylo to tak snadné.

Vyhrabal se na nohy a odjistil zbraň. Zamířil na srdce. Tak to bude nejrychlejší.

Chlapec před ním se zavrtěl, ale neprobudil. „Hoseoku," zašeptal naléhavě, otočil hlavu na druhou stranu, a spal dál.

Zhluboka se nadechl. Dlaně se mu potily, ačkoliv nedělal nic špatného. Tohle je jeho práce. Není v tom nic osobního. On stojí na jedné straně barikády, na správné straně. Jungkook měl tu smůlu, že se ocitl na té druhé.

Ruka se zbraní se mu začala třást. Podepřel ji druhou a prsty nahmatal spoušť. Tak na tři.

Raz.

Dva.

Tři.

Žádný výstřel se neozval.

Namjoon frustrovaně zastrčil zbraň do pouzdra za opaskem a klesl na kolena. Nedokáže to. Nemůže to děcko zabít, dokud před ním jen bezmocně leží, krvácí a volá Hoseoka, ať už to byl kdokoliv.

Znovu zaujal své místo naproti cizímu klukovi. Zkontroloval hodinky na zápěstí. Má ještě spoustu času. Vyřídí ho, až se vzbudí. Až bude prosit o svůj bídný život, až se bude plazit a chytat ho za nohy, tahat za kalhoty a žadonit, aby jej nechal žít.

Teprve potom ho zabije. Teď jen musí počkat, až ta chvíle nastane.

A tak čekal.