Za deset minut se sejdeme u hangáru.

Deset minut. Jak se mám asi nachystat za deset minut a ještě se dostat přes celý helicarrier až k hangáru s quinjety? Budu muset Steva poučit i o jiných věcech, co se týče ženského připravování. Při běhu do svého malého pokoje jsem nechtěně vrazila do pár agentů, takže jsem se co chvíli zastavila a omlouvala se jim. Taky jsem si každých deset vteřin kontrolovala na hodinkách čas. Nechtěla jsem zmeškat jediný odlet do... vlastně ani nevím, kam to poletíme. Nechám se překvapit.

Rozrazila jsem dveře do pokoje a přeběhla jsem ke skříni. Vytáhla jsem další z mnoha uniforem a chystala si ji obléknout. Pak jsem si však všimla středně velkého kufříku na mé ustlané posteli.

Snad jsem se trefil to tvého vkusu. Táta

Odložila jsem kartičku stranou a otevřela kufr. Uvnitř byla úhledně poskládaná uniforma. Velmi podobná té, kterou nosívám v SHIELDU. Vzala jsem ji do ruky a uviděla ji celou, byla protkaná jakýmisi oranžově zářícími proužky. Budu se ho na ni muset zeptat, ale bez váhání jsem si ji oblékla. Pod ni jsem ještě navlékla černé triko s dlouhým rukávem. Uniforma mi padla perfektně. Nebyla přilehlá, spodní část byla volnější, všude byla spousta kapes a nebylo v ní příliš horko. Na zádech jsem měla přidělanou kapsu na svoji hůl. Vážně myslel na všechno. Ještě jsem si vlasy stáhla do vysokého culíku a vyrazila. Měla jsem dvě minuty na to, dorazit do hangáru. Nataša, Clint i Steve, oblečený jako Kapitán Amerika, už byli na místě. Dorazila jsem poslední, ale měla jsem k dobru ještě dvanáct vteřin. Nemohli mi nic vyčítat. Procházeli jsme hangárem, až jsme přišli k jednomu z otevřených quinjetů.

"Sem je nepovolaným vstup zakázán," řekl zmateně jeden mladý agent.

"Hochu ustup." Nehodlal se s ním přít Kapitán. Jeho rázný hlas zapůsobil a agent nás nechal odletět. Předním oknem jsem zahlédla oblek Iron Mana, jak letí napřed. Oblek byl sice pořád poškozený z boje s Thorem, a následném přepadení, ale stále se s ním dalo létat. Nejspíš letí do Stark Toweru pro nový. Jako první věc si tam nastěhoval své obleky. Teď jsem si vlastně uvědomila, že pořád nevím, kam letíme. A dost by mě to zajímalo.

"Takže, jaký je náš cíl?"

"Do New Yorku," odpověděl mi Kapitán.

"Do Stark Tower. To je hajzl." Schytala jsem od Kapitána káravý pohled. Nijak jsem ale nereagovala. Hned jsem si dala dvě a dvě dohromady. Potřeboval vysoko-napájecí zdroj, a co jiného je lepší než samostatný obloukový reaktor?

"Clinte, nemůžeš s tím jetem trochu pohnout? Tolik času nemáme. Ta brána už je pravděpodobně otevřená." Pochodovala jsem po quinjetu a bubnovala prsty o svůj loket.

"Jestli sis nevšimla, právě jsem se probral z hypnózy. Tak na mě ber trochu ohledu. A navíc už tam jsme." Nataša dala tátovi vědět, kde jsme. To by nebyl on, kdyby si neodpustil alespoň jednu sarkastickou poznámku.

"To jste byli ještě na obědě?"

"Si o sobě myslí, jak je vtipný," zamumlala jsem si pro sebe. Teda alespoň jsem si to myslela.

"Uvědomuješ si doufám, že tě slyším." Jejda. Chybička se vloudila. Zakřenila jsem se. Kapitán se pro sebe usmál. Nejspíš si užíval naše rodinné pošťuchování.

"Proleťte Park Avenue, přivedu je tam." Letěli jsme přes tu ulici, když se před námi objevily nějaké mimozemské přístroje. Nat s Clintem po nich začali střílet. Sledovali jsme je, až k Toweru, kde jsme spatřili Lokiho, jak se pere s Thorem. Takže přežil ten pád z helicarrieru. Parádní zpráva. Pozorovali jsme je odsud z vrchu. Dva bohy obdařené silou a magií. Kdyby mi tohle někdo řekl před pár dny, měla bych ho za blázna. Loki se k nám otočil a neváhal a vystřelil z žezla modrý paprsek. Zasáhl nám motor a my se řítili k zemi. Quinjet se otřásal. Clint a Nataša se ho snažili udržet tak, abychom se nezřítili nějak nešikovně. Já s Kapitánem jsme se zachytili nejbližší věci a drželi se. Dvakrát jsem se praštila o stěnu do hlavy, než jsme konečně dosedli a mé ruce byly celé červené.

"Gratulace za perfektní přistání Clinte. Lepší jsem snad nezažila."

Otočil se na mě s káravým pohledem. Takhle bych se svým velícím mluvit neměla. Vím to já i on, ale nemohla jsem si v tuto chvíli pomoct. "Prosím tě. Stalo se ti snad něco?"

"Jo! Praštila jsem se do hlavy." Mnula jsem si bolavé místo na temeni.

"Chudinko," pronesl s posměškem.

"Dost vy dva. Musíme zpátky nahoru." Rozeběhl se Kapitán pryč, ale hned po několika krocích se zase zastavil. Následovali jsme ho na rozbořenou ulici. Zaklonila jsem hlavu, abych se podívala, co ho tak zarazila. Neměla jsem se koukat. Na nebi, nad Stark Toweru byla opravdu otevřená brána a právě se z ní vynořila obří létající kovová velryba. Tak nějak bych ji nazvala.

"No to si děláš srandu," řekla jsem, když zároveň z ní začali vyskakovat další vojáci Chitauri. Byli ještě děsivější, než z mé vize.

"Starku, vidíš to?"

"Vidím, ale moc tomu zatím nevěřím. Už se ukázal Banner?"

"Banner?" zeptal se ho Steve zmateně.

"Dejte pak vědět."

V ulicích propukal chaos. Lidé utíkali z budov nebo zpátky dovnitř. Panikařili, kryli si hlavy a báli se. To já taky, musím se přiznat. Ve sci-fi filmech mimozemská invaze vypadá jinak. Jenže tohle není film, ale realita. A je mnohem děsivější, než jsem si kdy myslela.

"Musíme pomoct těm lidem!" promluvil Clint. Nad námi se objevilo pár Chitaurů společně s Lokim. Zřejmě utekl Thorovi. Začali ničit všechno, co měli před sebou.

"Musí zmizet z těch ulic."

"Běžte se o to postarat," Řekla Nataša.

"Budete mě krýt?" Zeptal se Clinta, který měl v rukách už nachystaný svůj luk a šípy.

"Kapitáne, s největším potěšením." Odpověděl a začal střílet šípy. Mezitím Steve někam zmizel. Nataša se zapojila se svými pistolemi a já jsem vyzkoušela své schopnosti. Především zemi. Ničila jsem vojáky Chitauri rozmáčknutím, popřípadě jsem je utopila vodou. Teď by se mi ale nejvíce hodil oheň. Ten nejničivější živel. Zkusila jsem ho vyvolat, ale bála jsem se, že se spálím nebo že, když se moc rozohním, spálím na popel všechno okolo. A všechny. Soustředila jsem se tedy na zbylé dva živly. Vítr mi byl k užitku jen tehdy, když se ke mně Chitauri přiřítili moc rychle. Jednoduše jsem je nechala odvát pryč.

Najednou se k nám přiřítili Kapitán a Thor, který svými blesky dorazil zbytek Chitauri vojáků, kteří na nás útočili.

"Thore, co je tam na té střeše?" optala jsem se našeho boha hromu a blesku.

"Tu kostku chrání neprostupná síla."

"Bezva, takže jsme v loji."

"Jdi někam s tím svým negativismem. Musíme tu armádu jednoduše zničit," ozval se mi do ucha táta.

"Jen to vidím realisticky. Jak to jako chcete zvládnout?"

"Jako tým." pronesl Kapitán sebejistě. Možná mu to i uvěřím, až bude konec. A jestli vyhrajeme.

"Mám s Lokim nevyřízený spor," sdělil nám Thor informaci, kterou jsme už dávno věděli.

"Tak to nejste sám." Teď jsem si uvědomila že Hawkeye a Thor se ještě nepotkali. Z mého konstatování mě vyrušil Kapitán.

"Počkejte. Loki soustředí jejich útok na nás a bez něj by mohli zdivočet. Stark je nahoře, ale..." Kapitánův plán přerušil zvuk velmi staré a velmi neudržované babety. Ani jsem se nemusela otáčet, abych to poznala. Když s tátou prohrabujeme jeho auta, leccos mě to naučilo. Co jsem ale nevěděla, bylo, kdo na babetě přijel. Všichni jsme se otočili. Stál tam doktor Banner. Živý doktor Banner. Teď se mi opravdu ulevilo.

"No, vypadá to tu hrozně." Další realista.

"Vy jste byl horší." Pravda Nat. Máš pravdu, pomyslela jsem si. "Ale teď se nám to šikne."

"Tati, je tady."

"Banner?" Kývla jsem, i když mě nemohl vidět. "Tak ať se připraví. Vedu vám menší zábavu." Už jen ta věta se mi nelíbila. Budova na konci ulice před námi se rozbila. Táta vyletěl jako první a hned za ním jedna z těch kovových velryb s velkými ostrými zuby. Viděla jsem je až sem.

"Pomátl ses, že ano..."

"Tohle mi nepřijde jako zábava." Nataša polkla. Táta v obleku se snížil k silnici. Velryba jej následovala a letěla nyní přímo na cestě. Za ní už nebyla žádná. Takhle dopadne New York a celý svět, jestli dnes selžeme.

"Doktore, teď by se hodilo, abyste se naštval," přiblížil se k doktorovi. Banner odtrhl pohled od příšery, blížící se k nám.

"Jsem naštvaný pořád. V tom je ten můj fígl," dořekl a vzápětí před námi nestál vědec ale samotný Hulk. Tu hromadu kovu zastavil jediným pohybem pěstí. Táta ještě vystřelil střelu do odhaleného krunýře a velryba vybouchla. Postavila jsem si před sebou kamennou zeď, aby mě nezasáhly její trosky. Chitaurům se to moc nelíbilo a začali na nás řvát. Nás sedm tam uprostřed stálo v kolečku jako tým.

Jako Avengers.