Jessica si vzala k srdci, co jí táta řekl. První den svého vyloučení ze školy sice strávila u sebe v pokoji, kde se soustředila sama na sebe, nebo to alespoň zkoušela, avšak zbytek týdne se pohybovala všude možně po Avengers Tower. Společnost jí dělal Tony, který ji zatáhl na dva dny do laboratoře. Společně probíraly jeho nové obleky a nové návrhy, které s radostí a nečekaným zápalem Jessica házela jeden za druhým. Pepper Jessice vyprávěla o jejích cestách po USA jako ředitelka Stark Industries. Jessica se s Pepper moc nevídá, tak ji na den "ukradla" tátovi, aby si mohla popovídat s někým normálním. Jeden večer se všichni přítomní Avengers - Tony, Jess, Bruce a Steve - sešli na obědě. Povídali si, užívali si přítomnost těch ostatních. I Jess se bavila víc než obvykle a postupně si uvědomovala, že být normální není úplně to, co hledá.

Někdy v polovině týdne se jí začal zdát sen. Tedy, to si alespoň myslela. Od toho dne se jí začal zdát opakovaně. Nebyl děsivý, to vůbec. Nepodobal se ani snu s fialovým mužem. Pokaždé se objevila na palouku, který obklopovaly stromy. Pokaždé si ten pohled užívala. Stromy kolem ní odrážely sluneční svit do takové míry, že listy připomínaly smaragdy. Keře plné překrásných květin a bobulí okupovala zvířata, která nikdy předtím neviděla. A nakonec ten kluk. Nebo muž? Vypadal mladě, ale když se na ni otočil, spatřila v jeho tmavších, nejspíš olivových očích dost moudrosti a znalostí. Ta tvář se jí vtiskla do paměti, takže když se ráno probudila, okamžitě si jeho tvář načrtla na papír. Takhle pokračovala tři dny, dokud jeho tvář nedovedla k dokonalosti.

Seděla u svého pracovního stolu a prohlížela si neznámého muže. Když se podívala na jeho oči, na kterých pracovala nejdéle a nejvíc si na nich dávala záležet, musela se usmát. Vždy, když pozná někoho nového, podívala se dotyčnému do očí. Každý člověk má v očích něco jiného, napsaný jinou emoci a tudíž i jedinečný příběh.

Jessica byla tak zabraná do své kresby, že ani neslyšela klepání na dveře ani, když dotyčný vstoupil dovnitř a postavil se jí za zády.

"Kdo to je?" Jessica se otočila. Za jejími zády stál Steve a zíral přes její rameno na papír s obličejem muže z jejího snu. Když si Jessica uvědomila, na co Steve tak upřeně zírá, rychle kresbu otočila na druhou stranu.

"Nikdo." Cítila, jak se jí tvář barví do červena. Steve mlčel, ale Jess na sobě cítila jeho spalující pohled. Povzdechla si. Před tátou a před Stevem prostě neměla žádná tajemství. Vždycky je z ní nějak dokázali vymámit. "Nemám tušení, kdo to je." Otočila kresbu zpět, aby se na ni mohla znovu podívat.

"Zdá se být dost skutečný, myslím na tom papíře."

"Viděla jsem ho ve snu, a prostě jsem tu tvář potřebovala dostat na papír." Steve mlčel. Jen si v tichosti prohlížel Jessičinu kresbu. Nemohl namítat, že kreslit umí skvěle, a že ten muž nebo spíš mladý dospělý, jak by ho nazval on, byl velmi pohledný. Ale proto za ní nepřišel.

"Jsi tady zavřená už pár dní. Nechceš si jít vybít přebytečnou energii?"

"Proč? Ty nějakou máš?"

"Vlastně ano. A ptát se Bruce nebo Tonyho by nedopadlo úspěšně."

"Jo. Z Bruce by byla zelená hora a táta by byl knokautovaný po minutě." Steve souhlasně přikývl. Nehodlal riskovat, že na něj Tony pošle své obleky nebo že by Bruce zničil kus Avengers Toweru. Jessica pokrčila nos.

"Fajn zmrzlino, podíváme se, co máš v rukávu." Steve nevěřícně zakýval hlavou. S Jessicou se dalo normálně mluvit, ale když přišla na světlo její soutěživé Já, mohla by se předhánět s Tonym.

************

V Avengers Tower nechal Tony zařídit celé jedno patro jako obří tělocvičnu. Patro bylo rozděleno do několika místností, každá zaměřená na trochu jiný styl boje nebo jen čistě na posilování. Do jedné z tělocvičen se zašili Jess a Steve. A jak se ukázalo, oba dva mají dost energie na vypuštění. A v případě Jess, i nějaké ty démony.

Začali jednoduše, boxem. Následovalo menší opakování základních bojových stylů. Steve ji dokonce pár nových pohybů naučil. Poté přešli na něco trochu složitějšího.

Díky tréninku s Natašou a Clintem měla velmi dobrý základ v tai chi a kung fu, takže Stevovi v bojovém ohledu stačila. Byl tu však jeden problém, a tím je rozdíl mezi horou svalů a o hlavu a půl nižší sedmnáctiletou holkou. Ne že by Jessica neměla svaly, posilovala kdykoli měla možnost, ale Steve ji díky séru, které mu kolovalo v žilách, dalece převyšoval sílou i výdrží.

Když Jessica rychle udělala salto, aby se vyhnula Stevově výkopu, dopadla na chodidla už tak vyčerpaná, že se jí málem podlomila kolena. Snažila se nenechat to na sobě znát. Moc jí to nevyšlo.

"Mám zpomalit, nebo zatím dobrý?"

"Ne, jsem v pohodě. Držím se."

Steve se uchechtnul. "Držíš se tak tak."

"Křupane," odfrkla si pro sebe Jess. Steve ji bohužel slyšel.

"Mluv slušně." Jess jen protočila očima. Steve měl ale pravdu. Už byla vyšťavená. Nohy se jí lehce třásly, necítila se tak lehce jako, když začínali. Je pravda, že trénují intenzivně už něco přes hodinu. Pramínky vlasů, které vypadly z vysokého culíku, se jí lepily na čelo pokryté kapkami potu. Ruce držela u obličeje v pozici krytí, ale i ty se jí začínaly třást.

"Jestli potřebuješ pauzu, tak..."

"Ale prdlajs. Žádnou pauzu nechci. Pokračujeme." Steve nic nenamítal. Počkal, než se Jessica nachystá do pozoru a vyrazil proti ní. I když byl Steve supervoják, Jessica ho nepřestávala překvapovat. Co slyšel od Nat, tak ji s Clintem při tréninku vůbec nešetřili. I on sám s ní měl několik lekcí, ale od posledně se neskutečně zlepšila.

Jessica se dokázala vyhnout všem jeho útokům. Kryla se před jeho pěstmi a výborně dokázala využít svoji velikost proti němu. Jejich trénink skončil remízou. Jessica byla konečně dost vyčerpaná, aby si řekla, že pro dnešek jí to stačilo.

Jessica se posadila na lavičku k jednomu z prosklených zdí a vypila naráz celou flašku vodu. Steve jakoby se ani nezadýchal, si přisedl.

"Co máš v plánu na zbytek dne?"

"Nic, asi. Ty snad něco máš?" nevěřícně povytáhla obočí. Že by i samotný Kapitán Amerika měl, co dělat? Většinou to byl právě on, kdo zůstával ve svém bytě celé dny, když neměl nějakou misi.

"Překvapuje tě to snad tolik?" Nepotřeboval od Jess odpověď. Stačil mu její výraz. "Chtěl jsem dnes zajít za Peggy."

"Myslíš jako za tou Peggy? Jako za agentkou Carterovou? Ona ještě žije?"

"Hele... Ano, žije. Říkal jsem si, jestli bys nechtěla jít taky."

"A nebude to divný?"

"Myslím, že ráda konečně pozná vnučku Howarda Starka, o které jsem jí vyprávěl," pokrčil rameny. Jessica na něj nevěřícně zírala.

"Ty jsi jí o mně vyprávěl? A co?" zhrozila se.

"Neboj se, jen to nejlepší."

************

Jessica společně se Stevem vkročili do seniorského domu. Jedna ze sester je odvedla přes celý dům až do pokoje Peggy Carterové. Jess se cítila nervózní. Přeci jen je to Peggy Carterová, koho jdou navštívit. Jedna ze zakladatelů SHIELDU. Nervozita ji naštěstí přešla hned, jakmile vešli dovnitř.

Na posteli, uprostřed pokoje, ležela stará žena s dlouhými šedými vlasy a bledou kůží. Její tvář se rozzářila hned, co spatřila Steva. Steve si ihned přisedl na křeslo vedle její postele a vzal ji za ruku. Jessica je tiše sledovala před zavřenými dveřmi. Nemohla si nevšimnout jak oběma září oči, když na sebe pohlédnou.

Steve Jessice o Peggy mnohokrát vyprávěl, vždy s takovou vášní a láskou, která nevymizela ani po sedmdesáti letech.

Steve byl tak zabraný do hovoru s Peggy, že si až po několika minutách uvědomil, že v místnosti je s nimi i Jessica.

"Peggy, rád bych ti někoho představil." Natáhl se po Jess a přitáhl ji k nim blíž. "Tohle je Jessica, Howardova vnučka." Peggy se trhavě nadechla. Naklonila se dopředu a pozorně si nově příchozí děvče prohlížela svýma starýma očima. Jess jen zkoprněla na místě. Neměla ponětí, co čekat. Peggy si ji tiše prohlížela, Steve nadzvedl obočí a čekal, co se bude dít.

"Něco ze Starků má v sobě. To poznám na první pohled," pousmála se na ni a Jessice jakoby spadl obrovský balvan ze srdce. Nejspíš ho tam měla celou cestu sem. Na tváři jí ta skutečnost vykouzlila malý úsměv. Peggy jí pokynula, aby si přisedla na druhou stranu její postele. Jessica tak bez váhání učinila a tiše se posadila. "Ale víc toho má po té druhé straně, nemám pravdu?" Mluvila ke Stevovi, ale při konci se otočila na Jess. Ta lehce přikývla. "Tvoji matku jsem nikdy nepoznala, ale párkrát jsem ji zahlédla, když jsem navštívila tvého otce." Steve i Jess se na Peggy dívali, jako kdyby právě přiletěla z nějaké jiné planety.

"Vy se znáte s mým tátou?"

"Neřekla bych znát, spíš jsem s ním párkrát mluvila. V televizi se o něm i několikrát zmiňovali, ale před tím, jsem ho viděla. Už je to pár let. Jsi podobná spíš na ni, ale oči máš Starkovy." Jessičin úsměv se prohloubil. Když už někdo mluvil o její mámě, vždy to bylo se soucitem v hlase nebo se soustrastí v obličeji. Ona se s tím však už dávno smířila. I když na ni nikdy nezapomněla. Každý rok ji byli s tátou dát na hřbitov květiny a zapálili tři svíčky. Jednu za Jess, pak za tátu na nakonec za mámu. Jako vzpomínku, která nikdy nevyhasne.

Jessica se Peggy zamlouvala. Vyzařovala z ní pozitivní a příjemná energie. Její úsměv by dokázal rozzářit svět nebo přimět nejsmutnějšího člověka na světě se usmívat s ní. Těžko uvěřit, že má v sobě krev Starků. Ale i Peggy si všimla, že dnes není ve své kůži. Pod očima měla tmavé kruhy z nedostatku spánku, a jiskra v očích, kterou Steve tak často zmiňoval, chyběla.

"Steve, mohl bys nám donést něco k jídlu? Jsem si jistá, že máte hlad. Řekni sestře, že jsem tě poslala." Steve jemně přikývl a odešel. Jessica tak osaměla s Peggy. Jess si byla jistá, že měla něco za lubem. Že s ní chtěla být sama. To se jí také vzápětí potvrdilo.

"Co tě trápí děvče?" zeptala se hlasem až moc podobnému mateřství. Jessica chtěla namítat, že je všechno v pořádku, ale neměla ni to sílu.

"Je to tak vidět?" opřela se do křesla a pohlédla na Peggy.

"Jsi jako otevřená kniha. Jen si přiznej, kolik lidí se zajímalo, jestli jsi v pořádku?"

"Máte pravdu," povzdechla Jess poraženě. "Táta i Steve to na mě poznali. V Toweru se mě ptali všichni. Na jednu stranu mě to neuvěřitelně vytáčí, ale na druhou... S tátou jsme to měli těžké, složitý vztah otce a dcery. Však si to dokážete představit. Ale poslední roky se to zlepšilo, stal se z něj skvělý táta." Jess netušila jak, ale dokázala se Peggy otevřít. Našla v sobě odvahu se svěřit. Nejspíš jí opravdu chyběla v životě ta žena, se kterou by si mohla o všem promluvit. I když má Pepper, ta je v jednom kuse mimo Avengers Tower.

"Ale od jednoho člověka, od nějž jsem doufala, že se zeptá, jsem se nedočkala. Jen se ke mně otočil zády," nadechla se a zavřela oči. Konečně si to přiznala. Peter už se k ní nepřiblíží. Ve škole ani nikde jinde.

"Přítel?" Peggyina slova ji překvapila. O Peterovi nesmýšlela v romantickém smyslu. Možná se jí na začátku jejich přátelství líbil, ale ten pocit se postupem času vytratil.

"Ne, jen kamarád. Steve vám o mě říkal, je to tak?" Peggy přikývla. "Tak potom víte, co dokážu." Peggy znovu přikývla na souhlas. "Tak přesně kvůli tomu se všechno kazí. Lidi ve škole se mě bojí, straní. I když jsem zachránila desítky lidí v budově před smrtí rozmačkáním helicarrierem," rozmáchla se Jessica rukama. „Lidi dokážou být tak zlí."

"Ano, to máš pravdu. Dokáží nám ublížit pouhými slovy, když chtějí. Důležité je však jim ukázat, že vytrváme, že jsme lepší než oni. Nemáme potřebu ubližovat druhým jen ze strachu."

"Kéž by to tak viděli i ostatní."

"Dám ti radu malý Starku." Jessica se pousmála nad tou přezdívkou, ale zůstávala pozorná. Peggy ji chytila za ruku a pevně ji stiskla. "Zkus jim ukázat, kdo skutečně jsi. A pokud to nepřijmou, otoč se, nech minulost za sebou a pokračuj ve své cestě s lidmi, kteří ti rozumí."

************

Jessica se konečně mohla vrátit do školy. I když z toho nebyla dvakrát nadšená. Táta se jí snažil domluvit, aby nechodila. Aby ho nechala se domluvit s ředitelem, že by ji poslali zpět do její normální školy. Jess ale odmítla a rozhodla se všemu čelit přímo.

Ráno do školy nakročila se vztyčenou hlavou. Okolo ní se dělo přesně to, co očekávala. Studenti, kolem kterých prošla, se na ni povýšenecky dívali, ignorovali ji nebo si mezi sebou šuškali. Ale Jess je nevnímala. Celý den se chovala, jakoby se nic z toho nedělo. Ale i ten krátký klid, který ji dopřáli, skončí.

Jessica se během obědové pauzy rozhodla sednout si ven, na místo, kde ji nikdo nebude rušit od oběda. A přesně tak se i stalo. Nikdo za ní nepřišel. Nikdo vlastně ani nebyl slyšet. Uprostřed jídla se zarazila. Tohle byla střední škola plná teenagerů. Vždycky byl někdo slyšet. Zamračila se. Sbalila si zbytek oběda do batohu a pomalu se rozešla ke školní budově. Instinkt jí velel jít co nejtišeji a pokud možno ve stínech. Když se přiblížila dost blízko k budově, ticho proťal křik. Něco bylo rozhodně špatně.

Pak je spatřila. Muže v černém všude kolem. Ve vnějších chodbách se skříňkami, uprostřed menšího školního parku a nejspíš i uvnitř školy. V rukou drželi zbraně všech možných velikostí a typů. Pár jich zahlédla i na střeše. Rychle proto přeběhla za zeď, kde by ji neměli spatřit.

Z batohu si vytáhla telefon, ale nešel zapnout. Museli tu mít nějakou rušičku. Nemohla nikomu dát vědět, co se tu děje.

Musela se dostat dovnitř budovy. Jen tak zjistí, co se uvnitř děje s ostatními. Pár kroků od její pozice bylo okno. Bez jediného zvuku se jí podařilo ho otevřít a skočit do místnosti, k níž patří. Ocitla se v dějepisné třídě. Všude samé mapy, jména prvních prezidentů USA a několik replik starých předmětů. Uvnitř kromě Jess nikdo nebyl. Přes dveře na chodbě slyšela těžké kroky. Musela se nějak dostat za ostatními. Pokud možno neviděna.

Z přemýšlení ji vytrhl školní rozhlas.

"Zdravím všechny. Jmenuji se John Marlow. Doufám, že máte všichni pohodlí, alespoň prozatím." Jessica strnule poslouchala. Z hlasu toho muže zněl chlad a krutost. A taky trochu posměchu. Snažila se nedýchat moc hlasitě. Muž po malé leč dost kruté pauze pokračoval.

"Nikoho nezabijeme, pokud s námi budete spolupracovat. Neklaďte odpor a všechny vás, až tady skončíme, necháme jít."

Tomu tak budu věřit, prolétlo Jess hlavou. Muž pokračoval.

"Chceme jen jedno. Na této škole se schovává jeden výjimečný člověk. Pokud nerozumíte slovu výjimečný, mám na mysli, že má neobvyklé schopnosti." I když muži Jess neviděla do tváře, poznala, že se určitě usmívá. "A vím, že daná osoba určitě poslouchá. Takže pokud ano a dobrovolně se mi vydá nebo někdo z rukojmí ví, kde se nachází, neváhejte tuto informaci poskytnout."

Jessica polkla. Oni si přišli pro ni. Chtějí ji dostat do svých spárů, bůhví proč. Ale rozhodně se jim nehodlala vzdát. Muž za rozhlasem však pokračoval.

"Protože já nebudu váhat vás po jednom zbavit vašeho krátkého života. Máte třicet minut, než zabijeme všechny v první místnosti."

Tohle je noční můra.

Další vydaná kapitola je na světě a na další se už pracuje. Co říkáte na situaci, ve které se celá škola ocitla? A co byste na místě Jess udělali? Doufám, že se na další kapitolu těšíte, protože já už se nemůžu dočkat.