Kolem půl páté ráno Jessicu probudilo ze snění klepání na dveře. Něco zamumlala, odhodila peřinu a šla dotyčnému otevřít a povědět mu, aby šel k čertu. Za dveřmi stál Steve Rogers. Ihned spolkla všechny nadávky. Nedovolila by si Stevovi nadávat. Ani kdyby jí šlo o život.

"Steve, víš kolik je hodin?" promnula si unavené oči. Steve oproti ní vypadal, že má až příliš mnoho energie.

"Taky ti přeji dobré ráno." Zkřížil si ruce na prsou a opřel se o rám dveří.

"Kdy jsi přijel?" zeptala se svého přítele Jess. Ještě včera v Avengers Tower byli jen ona, Tony, Pepper a Bruce. Neuvědomovala si, že by ho viděla, když se vracela ze školy.

"Včera večer, akorát na večeři. Bohužel vařil Tony, takže jídlo nebylo nic moc." Až teď si Jess uvědomila, jak velký má hlad. Zřejmě včera musela usnout hodně brzo. Návštěva školy ji fyzicky i emočně vyčerpává, takže víkend klidu je to nejlepší, co za celý týden zažívá. Většinou oba dva dny prospí, pak se v neděli večer učí a dodělává úkoly až do rána a následuje cesta do školy.

"Aha, a proč jsi mě vzbudil takhle brzo?"

"Říkal jsem si, že když už jsem tady, splním ti to tvé přání a půjdeme běhat. Co ty na to?"

"Jasně. Stejně jsem neměla dneska nic v plánu. Dej mi půl hodiny a pak se sejdeme dole," odehnala Jess Steva ze dveří a zavřela je. Za půl hodiny se stihla umýt, vyčistit zuby, obléknout do volných tepláků a modrého trika a ještě si osm minut lehnout do postele.

Steve na ni čekal v přízemí přímo u hlavního vchodu. Jakmile byli připravení a vybavení na běh, vyrazili. V tuhle ranní dobu nikoho nepotkali. Výjimečně nějakého jiného běžce. Běhali po ulicích a mířili k Central Parku, kde si dali několik koleček. Steve byl na Jessicu mírný a udržoval s ní tempo. Ani jeden nepromluvil. Co se Jessica naučila za svůj trénink je, že při běhání se víc soustředí na své kroky a správné dýchání. A ne na své problémy. Zastavili se až v sedm hodin, kdy měli oba dva žízeň a tak trochu i hlad. Stavili se v malé pekárně, kde si koupili láhev vody a dva zapečené rohlíky. Cesta k Avengers Tower už proběhla chůzí. A tehdy se Steve začal, bohužel pro Jess, ptát na otázky, které ho vrtaly hlavou.

"Poslední dobou nevypadáš moc dobře. Děje se něco?" Jess protočila oči.

"Chtěl po tobě táta, aby ses zeptal?"

"Tony ne, ale má o tebe taky starosti. Vlastně všichni."

"Nic mi není. Jsem v pohodě. Jako vždycky. Není o čem se bavit." Jessica přidala do kroku, aby už byla co nejdřív doma. Neměla náladu na řeči typu, že se musí svěřit s problémy a tak dále. Pokračovala rychlým krokem. Steve se ji pokusil zastavit.

"Jestli máš nějaké problémy, je lepší se svěřit. A ne to v sobě dusit!" Jessica se zastavila a otočila se zpět na Steva. Ve tváři měla kamenný výraz.

"Tohle si musím vyřešit sama. Tak se do toho laskavě nepleť." Nechala Steva stát uprostřed chodníku. Všechno si pořádně promyslela. Prostě poslední tři týdny, které musí strávit na Midtownské střední, zvládne. Jen musí všechny ostatní ignorovat a soustředit se na učení.

Nastalo pondělí. Jessica prováděla každodenní rutinu, než se vydala do školy. Úspěšně se vyhýbala všem přítomným v budově a nakonec se nezpozorována dostala ven a do školy.

Měla plán, jak se všem pokud možno vyhnout. Během přestávek bude nosit sluchátka v uších a poslouchat písničky. Sundá si je, až když začne hodina. Nic těžkého. Na oběd si zajde ven, někam, kde je co nejmíň lidí. Tři dny to fungovalo. Další den měla oběd stejně jako Peter, tak se k němu vydala.

"Ahoj, Petere. Nevadí, že si přisednu?" Peter se nervózně ošil a rozhlédl se po kantýně. Když pohlédl zpátky na Jess, slabě pokývl. Jessica na něj chvíli koukala, ale posadila se. Jedli v tichosti. Ani jeden z nich nepromluvil. Jess opravdu zajímalo, co se mu honí hlavou.

"Děje se něco, Petere?" nakrčila obočí. Peter jen zavrtěl hlavou. Jessica ho pozorovala. Něco se jí na dnešku nezdálo. Ve vzduchu bylo něco nepříjemného. Z jejího přemýšlení ji vytrhlo Peterův rychlý odchod od stolu. Beze slova si vzal všechny věci, talíř s jídlem a odešel. Jessica ho sledovala, dokud nezmizel z kantýny,bez jediného pohledu zpět na ni. Zarazilo ji to. Než se za ním však stihla vydat,díky hodinám v kantýně zjistila, že za deset minut jí začíná hodina. Tak odnesla zbytek svého jídla, na které už stejně neměla chuť a odešla ke své skříňce. Většinu sešitů a učebnic si nosí celý den sebou, ale před obědovou pauzou si všechno nechává uvnitř.

Jessica odemkla svou skříňku a hledala ty správné učebnice, kdežto v tom jí někdo skříňku zavřel. Obě ruce stihla včas vytáhnout, než je dvířka stihla přiskřípnout. Kluk, který ji zabouchnul, se jmenuje Nick. A je to pěkný idiot. Chodí do maturitního ročníku a je to ten typický bad boy. Hezký vlasy, super úsměv, namakaná postava a holky balí na jedno mrknutí. Jenže když srovnáte jeho druhou stránku třeba s Flashem, Nick je mnohem horší. Jessica se mu zatím úspěšně vyhýbala, ale evidentně to skončilo.

"Ale, ale. Koho to tu máme? Naše výjimečná studentka..." Slovo výjimečná ze svých úst skoro vyplivl. Na tváři měl nehezký úšklebek. Jessica nahlas polkla. Tohle neskončí dobře. Rozhodla se jej ale ignorovat. To ho ale neodehnalo.

"Co myslíte, kluci?" uchechtl se a otočil se na svoje kamarády. Jessica toho využila, rychle se zabalila a rozešla se do třídy. Cestu jí však zastoupil jeden z Nickových kamarádů. Když se otočila, zjistila, že kolem ní stojí šest kluků. Všichni z Nickovy party. Rozhlédla se, jestli kromě nich, v chodbě někdo jde, ale všichni už odešli do svých tříd. Nick se postavil přímo před ni.

"Škoda, že někdo takový jako ona může být tak atraktivní." Jessica se zamračila. Žmoulala v prstech lem svého tenkého bílého svetru. Chtěla pryč, ale nemohla noc dělat. Použít proti nim své schopnosti by bylo proti jejímu stylu a probít se pryč pěstmi se zdálo ještě horší nápad, a tak jen stála. Nick k ní přistoupil a chytil ji za pramínek hnědých vlasů, který jí koukal zpod čepice.

"Kdo by si myslel, že samotný Tony Stark mohl na svět přivést takovou stvůru." Zase to slovo. Po zádech jí přeběhl mráz.

"Stvůra..."

"Stvůra!"

Všichni to slovo začali opakovat, až se Jessice začal ozývat v hlavě jako hlasitá ozvěna. O kousek ucouvla. Parta kluků k ní znovu přistoupila blíž. Chtěla ustoupit znovu, ale tentokrát ji zastavila zeď skříněk.

"Myslí si, že může cokoliv, že ano. Třeba jak před měsícem zničila celou budovu díky třem létajícím lodím, naprosto bez důvodu. Víš, kolik lidí jsi při tom zabila?" Jessicu polil studený pot. Ona nikoho nezabila. To HYDRA!

"Takhle to nebylo," špitla. Jindy silný hlas ji teď zradil. Všichni se začali hlasitě smát. Nick se na ni zamračil.

"Jistěže. Co jiného by taky monstrum jako ty mohla říct na svou obranu." Znovu začali opakovat ta slova. Stvůra. Monstrum. Jessica nedokázala pořádně myslet. Jen si zakryla uši a zavřela oči. Ale slyšela je dál. Zavrtěla hlavou.

"Dost," zašeptala, ale oni ji neposlouchali. Jen na ni dál pokřikovali. Stvůra! Jessica svraštila čelo. „Přestaňte..." Do očí se jí tlačily slzy. Předtím s Michelle je dokázala zadržet, ale tohle bylo jiné. Tentokrát už měla cel tváře od slaných slz.

"Kluci, chce, abychom přestali. Ha!" zasmál se škodolibě jeden z kluků. Jessica už to nevydržela. Nemohla všechny pocity udržet uvnitř. Zatnula dlaně v pěsti a vykřikla na ně.

"A DOST!" Rozmáchla se a v tu chvíli všech šest posměváčků odletělo po větru od Jess. Dva dopadli daleko do chodby a tři z nich skončili s vyraženým dechem. Nickovi z nosu tekla krev a jeho ruka vypadala ošklivě. Dostal nejsilnější zásah poryvem. Nejspíš ji měl vykloubenou i dokonce možná i zlomenou, to teď však Jessicu nezajímalo. Po zádech se svezla na zem a jen tam tak seděla s mokrými tvářemi a prázdným pohledem, dokud je nenašel ředitel. Když spatřil celou tu scénu, tak si dal dvě a dvě dohromady. Bohužel pro Jess, byla ve znevýhodněné pozici.

"Zavoláme vašim rodičům."

************

Všechny kluky zvládla ošetřit školní lékařka, včetně Nicka, který má teď ruku v dlaze. Teď oba dva seděli v ředitelově kanceláři a čekali. Nickovi rodiče už tu byli, jen Tony chyběl. Jessica nepřítomně seděla a dívala se z okna ven na Queens. Uvnitř místnosti bylo ticho, dokud jej nepřerušilo klepání. Dovnitř konečně vstoupil Tony Stark.

"Pane Starku, jsem rád, že jste se mohl dostavit." Ředitel se postavil a potřásl si s Tonym rukou. Tony mu věnoval jeden pohled, než se otočil na svou dceru. Tam mu pohled neopětovala. Byla uzavřená ve své vlastní hlavě a chtěla tuhle situaci mít co nejrychleji za sebou.

"Prosím, posaďte se."

"Raději postojím," pronesl Tony chladně. Také se mu celá tahle situace nezamlouvala.

"Dobře," řekl pomalu ředitel. Znovu se posadil, upravil si kravatu a začal o celém incidentu mluvit. "Pane Starku, jistě víte, proč jste tady."

"Ne," řekl krátce. Jessice se zvedl koutek úst. Protože ho znala víc, než ostatní v místnosti, věděla, že si z něj dělá trochu legraci. "Vlastně bych byl vděčný, kdybyste mi všechno vysvětlil."

"Jistě. Dnes po poledni jsme našli vaši dceru společně s dalšími šesti studenty na chodbě během vyučování." Tony nadzvedl obočí. Ředitel pokračoval. "Všech šest studentů leželo na zemi a jeden má dokonce vykloubené rameno. Snažíme se zjistit, co vaši dceru vedlo k..."

"Zaútočila na mého syna a jeho přátele!" vykřikla matka Nicka a přistoupila blíž k ředitelovu stolu. "Naprosto bezdůvodně! Chci, abyste ji řádně potrestali," opřela si ruce o boky a propichovala ředitele pohledem. Jessica nic neřekla, jen zatnula pěsti. Tony si toho všiml, a rozhodně to nechtěl nechat jen tak.

"Tak pozor. Rád bych přesně věděl, co se v tu chvíli dělo. Moje dcera není typ člověka, co jen tak útočí na lidi, ještě k tomu neozbrojené." Nickova matka se na Tonyho ošklivě podívala. Tony hned poznal, že je jedna z těch, kdo hrdiny, SHIELD a Avengers odsuzují za to, co všechno se za poslední dobu událo. Ještě, když se provalilo, že Jessica je vlastně obdařená schopnostmi, které nikdo nikdy neviděl. Bojí se.

"To jistě," odfrkla si posměšně Nickova matka. Ředitel pohlédl na Jessicu, která se koukala do svého klína.

"Jessico? Řekneš nám, co se stalo?" Jessica se narovnala a dívala se řediteli přímo do očí.

"Mluvil o věcech, kterým nerozumí," řekla všem na rovinu. Nick se uchechtl. Tony po něm střelil pohledem. Evidentně se tu stalo něco, o čem jeho dcera nechce mluvit. Jessica ztuhla. Tony jí položil dlaň na rameno, aby věděla, že je tu s ní a na její straně.

"To jsou jen výmluvy. Chci, abyste ji potrestal, pane řediteli. Zaslouží si to. Mohla mému synovi a těm ostatním vážně ublížit. Navíc, někdo takový jako ona, tu nemá co dělat. Kdyby chtěla, může celou školu vyhodit do vzduchu, kdyby se jí zachtělo! Copak nevidíte, jakou hrozbu pro všechny představuje?!"

"To by stačilo!" vykřikl Tony. „Tohle nehodlám poslouchat. Jess je schopna se plně ovládat. Jak jsem řekl, nikomu by neublížila."

"PROSÍM!" křikl na rodiče ředitel. Oba ztichli a vrátili se na své místo. Ředitel se nadechl a pronesl, co měl na srdci. "Jelikož jsme viděli, co jsme viděli, nemám na výběr. Jessico, na týden jsi podmínečně vyloučená ze školy."

************

Cesta autem, byla z celého dne nejnepříjemnější. Uvnitř bylo takové dusno, ani jeden z nich nepromluvil. Tony křečovitě svíral volant, zatímco Jessica vedle něj pozorovala jedoucí auta. Cítila se mizerně. Jakoby tohle všechno byla její vina. A byla? Neustále se sama sebe ptala, kdyby se navracela do školy a nesnažila se být normální, všechno by bylo lepší. Ale ona se chtěla cítit normálně. Prožívat situace v životě, jako normální teenager. Chtěla toho tak moc?

Hned, jak auto zastavilo před Avengers Tower, Jessica si vzala svou tašku a bez jediného slova odešla dovnitř. Tony si povzdechl. Od toho momentu, kdy zjistili, že jeho dcera má superschopnost, se bál reakce veřejnosti. Doufal, že když veřejnost přijme Avengers jako takové, Jessica nebude mít problémy, ale po úniku všech informací ze SHIELDU se nemohl divit reakci těch naprosto hloupých a nevzdělaných lidí.

Vystoupil z auta a vyrazil za Jessicou. Musel si s ní o tom všem promluvit. Výtahem přijel do jednoho z obytných pater, kde měl s Pepper ložnici a Jessica svůj pokoj. Dorazil před světle hnědé dveře a třikrát zaklepal. Nikdo mu neotevřel. Zkusil to ještě jednou, ale výsledek byl stejný. To ho však neodradilo, v tichosti zmáčkl kliku a vstoupil dovnitř pokoje. Dveře pak za sebou zavřel a otočil se. Uvnitř byla tma, tedy skoro. Okna byla zatažená žaluziemi a navíc zatemněná přikrývkou z postele. Světla byla vypnutá. Jediný zdroj světla byly čtyři svíčky. Každá z nich měla jinou barvu. Jedna měla barvu slunce, další jako oceán, třetí zelená jako stromy v Central Parku a poslední bělošedá, jako vítr pročesávajíc vlasy. Byly rozestavěny do oblouku před okny a před nimi seděla postava v tureckém sedu. Jessica. Tony ji takhle nikdy neviděl. Chtěl se zeptat, co dělá, ale než se k tomu uchýlil, Jessica ho předběhla.

"Věděl si, že meditace pomáhá k uklidnění mysli?" Tony polkl. Její hlas zněl jinak. Téměř bez emocí, lehce nakřáplý. Plakala. Tony přistoupil blíž.

"To jsem netušil." Přistoupil na dva kroky za její záda. Neodvažoval se však posadit se. Ještě ne.

Jessica se nadechla a spolu s jejím dechem se plamínky svíček zvětšily a lehce povyrostly. S výdechem se znovu zmenšily. Tony si často neuvědomoval, jak málo stačí, aby ovládla jediný element. Stačí se jen nadechnout. Emoce jsou silný spojenec, někdy však i nebezpečný nepřítel. Z myšlenek ho vytrhl její hlas.

"Proč jsi tady? Nemáš něco na práci?"

"Ano to mám," posadil se vedle své dcery. Když se k ní otočil, zjistil, že měla celou dobu zavřené oči. Na tváři měla lesklé krůpěje slz, které jí tekly z očí. Z toho pohledu mu pukalo srdce. "Jsem tu pro svoji dceru. To je dost důležitá práce, nemyslíš?" Jessica neodpověděla, jen se trhaně nadechla. "Neřekneš mi, co se dneska ve škole stalo? Ale popravdě." Plameny svíček se začaly nehezky vlnit.

"Co na tom záleží. Stejně to nic nezmění."

"Změní to to, co si myslíš sama o sobě." Jessica poprvé otevřela oči. Když se do nich Tony zahleděl, její oči byly rudé. Stále se snažila dýchat klidně a pravidelně, moc se jí to však nedařilo. Otočila se od Tonyho a zahleděla se do rudého plamene.

Oheň se jí odrážel v očích. Věděla přesně, co chce říct. Její rty však odmítaly spolupracovat. Zatnula pěsti. Z očí jí vytryskla další vlna slz, ale tentokrát se vzdala síly je zadržet. Skryla obličej do dlaní a plakala. Celé její tělo se otřásalo při každém vzlyku. Nedokázala to zastavit, ale uvědomila si, že ani nechce. Kolem ramen ucítila dotek, a následně se ocitla v objetí člověka, na kterém jí záleželo nejvíc.

"Jen to pusť ven. To je v pořádku." Tonymu to zlomilo srdce. Ale teď musel být ten silný a neochvějný. Chvíli takhle seděli, než se Jess přestala třást a odhodlala se promluvit.

"Jak se ti žije, když máš z dcery stvůru?" Tony ztuhl.

"Cože?"

"Tak to řekli...Stvůra. Proto jsem se přestala ovládat a vybuchla. Nechtěla jsem to udělat, ale něco uvnitř mě se rozhodlo jednat. Prostě jsem se neovládla...A mají pravdu. Jsem stvůra."

"Jestli si to myslí o tobě pak jsou hlupáci. A pokud si to myslíš i ty, tak stvůra jsem i já." Jessica se posadila a podívala se Tonymu do očí. "Co? Překvapuje tě to snad?"

"Jo...Jsi obyčejný člověk, já jsem holka se superschopnostmi, které neumím pořádně ovládat."

"Já jsem vymyslel a postavil oblek, který nikdo jiný na světě nedokáže okopírovat. Moje mysl ze mě dělá stvůru, ale já to neberu jako špatnou věc. Používám ji svoji výhodu. A přesně to bys měla udělat i ty. Kašli na ostatní a co si o tobě říkají. Vždycky se najdou pitomci, jako ta skupinka těch kluků ze školy. Svou osobností je všechny převažuješ. A to, že máš tyhle schopnosti, tě dělá jen víc unikátní. I bez nich bys byla v mnoha věcech úžasnější, než ostatní." Jess slabě kývla. Tohle je začátek a její táta ji bude provázet až na konec její cesty.

"Podívej, jsi moje dcera a jsi to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat. Ať už se schopnostmi nebo bez nich."

TADÁ! Je tu další kapitola. A hádejte co. Blížíme se i ke konci druhé knihy Avengers! Už se tak těším, až ji dopíšu. Mám pro tenhle konec spoustu plánů, tak se máte na co těšit.