"Za jak dlouho se vzbudí?"

"Bude v pořádku?"

"Neměla by být ve stavu ohrožení života. Uklidněte se prosím, pane."

"Neměla by? Co tím chcete říct?!"

"STEVE! Klid..."

Steve nervózně přecházel v místnosti z místa na místo. Nataša seděla na židli vedle jediné postele uvnitř a tiskla si omotané rameno. S nimi tam byl i jeden doktor. Měl krátké hnědé, lehce prošedivělé vlasy, snědou pleť a brýle na modrých očích. Byl to jediný doktor ve skrýši.

"Steve, jen klid. Jessica je silná. Zvládne to."

"Doufám. Jinak mě Tony rozcupuje na kusy," prohrábl si Steve své krátce zastřižené vlasy. Spustil ruce k pasu a otočil se k bílému lůžku. Na něm ležela Jessica. Její kůže byla bledá skoro jako sníh. Na některých částech byly rudě až fialově zbarvené fleky. To, že je naživu věděli díky pípání stroje vedle lůžka a jejího mělkého dýchání.

Steve se posadil na židli vedle nehybného těla dcery svého přítele. Musí se z toho dostat. Doktor sice tvrdil, že se z toho dostane, ale Steve si jeho tvrzení nebyl tak jistý. Vypadala zničeně. Jako panenka, bezmocná. Ještě s těmi modřinami navíc.

Nataše se Jessičina situace nelíbila o nic víc. Měli na ni dávat větší pozor. Je přeci jen stále teenager. I když je velmi silná. Jednou bude možná silnější než my všichni dohromady, problesklo Nataši hlavou.

Sam za nimi přišel, a když uviděl, jak skleslí jsou dva příslušníci Avengerů, zhoupl se mu žaludek. Přisedl si k nim. Nikdo z nich nepromluvil, jen seděli a hlídali nejmladší členku Avengers.

"Myslíte, že to zvládne?"

"Zvládne. Musí..."

"Určitě ano. Je silnější, než si vůbec umíš představit."

"Neměl jsem ji do toho zatahovat..."

Jessica si promnula oči. Nadechla se, a následně se posadila. Někdo by mohl říct, že se nehezky hrbí. Třeba její táta, ale ten tu nebyl. Vlastně, kolem sebe neviděla nikoho. Jen cítila bolest po celém těle. To je dobré znamení, uvědomila si. Znamená to, že je pořád živá. Rozhlédla se kolem sebe. Nic, jen šero. Nebyla to úplná tma jako v noci při novu. Jen šero, jako tmavší kouř usazený u země.

Podařilo se jí postavit se. Nohy měla zesláblé. Dvakrát se jí dokonce podlomila kolena, ale nevzdala to a teď konečně stála. Pohlédla na své ruce. Byly bez poskvrnky, přesto ji bolely. Nehodlala se nad tím zamýšlet. Rozhodla se rozejít se přímo za nosem. Tak jí to radil táta. Když nevíš kam dál, jdi za nosem. A tak šla. Cestou nic nespatřila, jen ten šedý kouř.

Za pár minut nebo hodin nebo jen pouhých sekund, to Jessica netušila, se jí znovu podlomila kolena. Tentokrát už však zůstala sedět. Byla příliš unavená. Nejradši by si lehla a spala. Ale podvědomí jí radilo, aby tak neučinila.

"Co mám dělat? Co se vlastně stalo? A vážně by mě zajímalo, jak se odsud mám dostat ven?" Poslední větu už zakřičela. Další momenty byly jako hodiny. Jessica už toho měla dost. Postavila se a rozeběhla se do kouře. Snažila se z něj dostat pryč. Máchala kolem sebe rukama. Nakonec se chytila za hlavu a klesla na kolena.

"Už dost..." Přivřela silně víčka a seděla. Vlasy ji najednou čechral příjemný vánek. Jakoby ji utěšoval, hladila ji na týlu hlavy. Nedalo jí to a otevřela oči. Doslova je třeštila na pohled před sebou. Zelené vysoké stromy. Malý kruhovitý rybníček. Kořeny vyrůstající ze země. Ptáci na větvích. Ale to, na co upírala zrak, nebyla rostlina ani zvíře.

Byla to lidská postava ve žlutohnědé kápi. Obličej měla skrytý, ale na chvíli se otočil. Jen na malou chvilku. I přesto poznala, že je to muž. Jeho pokožka byla zřejmě snědá a jeho oči byly zelené s nádechem jiné barvy. Nejspíš zlaté? Nebyla si jistá, jeho obličej byl celý rozmazaný, kromě očí. Když se otočil zpět od Jessicy, znovu ji ovál vánek, než se rozešel pryč.

"Ne! Počkej! Neodcházej!" Chtěla se za ní rozeběhnout, ale něco ji zastavilo. Nebo spíš někdo. Hlas.

"STŮJ!"

Otočila se a spatřila jiného člověka. Strnula. Pak se odklonila a následně si ho celého prohlédla.

Jednalo se o muže staršího věku. Vypadal hodně starý. Měl dlouhé bílé vlasy a plnovous sahající těsně pod bradu. Vlasy měl na hlavě stažené do culíku, zbytek mu vlál na týlu hlavy. Obličej mu rýsovalo spoustu vrásek a velká jizva, která se mu táhla přes levou tvář. Jeho oči byly podobné těm mým. Tmavě hnědé a kůži měl opálenější než já. Oblečený byl do zbroje. Něco na způsob, co nosí Thor, ale mnohem starší, bez tolik pozlátka. Co je spojovalo, byl rudý plášť. Ale Ódin to nebyl. Jelikož toho poznám, díky našemu setkání. Na zádech měl přes bandalír připevněn velký dlouhý meč. Je to bojovník.

"Proč za ním nesmím?" ukázala Jessica za sebe.

"Ještě nepřišel jeho čas," promluvil bojovník medovým hlasem. Když promluvil, Jessice se uvnitř těla cosi pohnulo. Nahnula hlavu na stranu. Muž se na ni usmál. Měl vřelý a milý úsměv. Něco ji donutilo jej opětovat.

"A vysvětlíte mi proč, pane?" zvedla větu do otázky, jelikož neznala bojovníkovo jméno.

"Na tom teď nezáleží. To zjistíš, až nastane ten správný čas."

"Dobrá tedy. A vaše jméno?" nadzvedla tázavě obočí.

"Jak jsem řekl. Na tom nyní nezáleží." Bez jakéhokoli varování se v jejím břiše něco zakroutilo. Chytla se za něj a tlačila si na něj. Bolest ale neustávala.

"Doktore!"

"Něco se děje!"

"Ustupte pánové. Musím ji prohlédnout."

"Udělejte něco!"

"Ztrácíme ji. Ztrácíme..."

"Co se to děje?" upřela pohled na muže před sebou. Muž k ní přistoupil a pomohl jí na kolena.

"Musíš se vrátit. Ve tvém momentálním stavu je nebezpečné tu být." Muž si kleknul před ní a položil jí ruce na ramena. V tu chvíli bolest, jakoby se utlumila. Stále tam někde je, ale Jessica ji necítila.

Bojovník byl, oproti ní samotné, obrovský. Ale nepůsobil strašlivě. Právě naopak. Dokázala by se k němu schoulit a bez potíží mu usnout v náručí.

"Co myslíte mým stavem?" zamračila se Jessica nechápavě. Bojovník před ní se zhluboka nadechl, a když Jessice znovu pohlédl do očí, uklidnila se.

"Všechno bude tak jak má být."

Než stihl cokoliv udělat, Jessica na něj vyhrkla ještě poslední dotaz. "Uvidíme se ještě?" Muž se na ni usmál.

"Kdykoli budeš potřebovat." Muž položil své velké dlaně na Jessičino čelo a levou část nad klíční kostí. Jessica jakoby věděla, co má dělat, zavřela ve stejnou chvíli jako muž před ní oči. Co už ale nespatřila, bylo, jak muži před ní začaly modře zářit oči. Kolem nich se rozzářilo modrobílé světlo a pohltilo celé jejich okolí a celou jeskyni.

"Něco se děje! Co je to?!"

"Přes to světlo nic nevidím!"

Celá místnost se najednou rozzářila. Steve, Sam, Nataša i doktor rychle odstoupili od lůžka, kde stále ležela bezvládná Jessica a od místa, kde se objevilo to zářivé modrobílé světlo. Přikryli si oči. Světlo bylo tak intenzivní, že se dostalo do většiny části úkrytu. Najednou už světlo nebylo tak intenzivní, až úplně zmizelo. Všichni se vrhli k Jessice. Stále vypadala stejně.

Všichni se vyděsili, když zničehonic otevřela své oči a rychle se posadila do vzpřímené polohy.

"Jessico!" vykřikl Steve z části s úlevou s části vyděšený. Ostatní zůstali zticha. "Jsi v pořádku? Jak se cítíš?" Jessica se rozhlížela po místnosti. Byla až nepříjemně podobná té jeskyni, o níž se jí zdálo. Zdálo? Byl to sen? Jestli ano, tak byl zvláštně živý a skutečný.

"Co se stalo?" Podívala se ze Steva na Nat a Sama.

"To bys nám mohla vysvětlit ty, Jess? Těsně předtím, než ses probrala, z tebe doslova vytryskl žár světla!" Jessica se na Sama otočila.

"Vážně?" zeptala se s údivem.

"Ano," promluvila konečně Nataša. Stále ji pozorovala, od vrchu až po část těla nekrytou pokrývkou. Najednou u Nataši Jessica spatřila výraz, jaký u ní ještě neviděla. Nataša se beze slova přemístila přímo k ní a odhrnula jí rukávy. Na všechny svítila modrobílá záře z jejích rukou. Znovu se objevila její tetování. A znovu bylo o kus delší.

"Tohle nám taky vysvětlíš," ukázal na hřbet jejích rukou Steve. Jess se na všechny zářivě usmála. Měla radost. Jen tak.

"To vám poví později. Teď ji především musím vyšetřit," ozval se doktor za jejich zády. Ostatní nechali Jess a doktora samotné. Jeho prohlídka byla překvapivě rychlá. Nenašel na Jessice žádné známky poranění. Jen se cítila trochu zesláblá, ale nic co by nespravil hrnek kávy. Udivený doktor ji nechal, sice v doprovodu Nataši, odejít. Nataša ji vedla temnými chodbami po jejich úkrytu. Jessica se na nic neptala a jen ji následovala.

Jak dlouho tu jsou? Nemohli tu být déle než těch šestnáct hodin. Což ji přivedlo na otázku... Jak dlouho byla mimo? A co projekt INSIDE?!

Než na Natašu stačila vychrlit jen jedinou z jejích otázek, zastavily se. Uprostřed místnosti kopulovitého tvaru byly rozestavěné obrazovky, počítače, displeje a uprostřed stál kulatý stůl. Na pravé straně stáli Steve a Sam. Naproti nim teď už seděla Maria a hned vedle ní seděl Fury.

"Jděte s tím oživováním už do háje," byla první slova, která jí vyletěla ze rtů, když ho spatřila.

"To samé bych mohl říct já o vás, agentko. Posaďte se," pokynul k židli naproti něj. Beze slov se posadila. Nespouštěla však ze svého šéfa oči.

"Řekli nám, že jste po smrti," zamračila se Jessica. Celá tahle situace se jí vůbec nezamlouvala.

"Nebyl jsem mrtvý. Jen jsme to předstírali. Díky doktoru Bannerovi a jeho látce na snížení stresu," pokrčil rameny. „Muselo to vypadat tak, že ten atentát vyšel a proto jsme teď tady." Steve si odfrkl. Jessica si Furyho měřila přísným pohledem. Když se na ni Fury podíval, něco v něm, jakoby se pohnulo. Možná svědomí nebo vzpomínka.

"Takže," protrhl tíživé tich znovu Fury. "Vrátíme se tam, kde jsme skončili, než jste nás, agentko přerušila." Fury otevřel malý černý kufřík, položený před ním na stole.

"Co to je?" promluvil konečně i Sam.

"Jakmile helicarriery INSIDE vystoupají na tisíc metrů výšky, napojí se na své satelity a tím aktivují všechny zbraně, co mají," začala vysvětlovat Maria.

"Tohle," ukázal Fury na čipy v kufříku, "jsou zaměřovací čipy. Je třeba je vyměnit za ty, které mají v každém jednotlivém helicarrieru. Je potřeba je vyměnit všechny."

"Pokud jen jediná z těch lodí zůstane funkční, až vše začne, zemře velmi mnoho lidí," poznamenala Maria s povzdechem. Všichni ostatní mlčeli. Jessica se podívala na každého ze svých přátel. Každému se ve tváři zračil jiný výraz. Ale jeden měli stejný. Zoufalství.

"Počítáme s tím, že všechen personál na nich je s HYDROU. Musíme je přemoct a vyměnit ty čipy. Odstavíme helicarriery a potom možná zkusíme obnovit..."

"NIC obnovovat nebudeme. Nedostavíme jen ty helicarriery ale i celý SHIELD!" vyštěkl Steve. Jess sebou škubla. Nebyla zvyklá na to, že by Steve kdy na někoho křičel.

"SHIELD s tím nemá co dělat!" opanoval Fury.

"Tohle je má mise. Svěřil jste mi ji. HYDRA vám rostla pod nosem a nikdo si toho nevšiml!" Steve se nehodlal jen tak vzdát.

"Proč myslíte, že tu teď jsme? Já si toho všiml. Díky svému kontaktu jsem byl schopen tohle všechno zjistit a..." zarazil se. Zřejmě nechtěl, aby o tom nikdo z nich nevěděl. Jessica se naklonila přes stůl.

"A kde je ten kontakt teď?" promluvila jemným hlasem. Nezajímalo ji, kdo přesně to byl, ale jestli je naživu. Mohl by nám pomoct nebo oni jemu. Fury si povzdechl a promnul si čelo.

"Poslední komunikace proběhla před dvěma týdny. Nevím nic. Ale o to tady nejde. Nemůžeme jen tak zrušit celou organizaci!" rychle stočil téma konverzace  jiným směrem.Steve na něj koukal s obviněním v čích. „Hele, nevěděl jsem o Barnesovi."

"A i kdyby ano? Řekl byste mi to nebo byste to zase utajit? Jako všechno ostatní? SHIELD, HYDRA, vše musí pryč."

"Má pravdu," promluvila Maria. Fury projel pohledem s otázkou a pomocí o podporu ostatní včetně Jess, ale nikdo mu nedal za pravdu. Všichni si mysleli to samé. Muselo to konečně skončit.

"No, zdá se, že tu teď velíte vy, Kapitáne."

************

Jessica procházela osvětlenými chodbami a hledala Steva. Našla ho asi za půl hodiny, jak seděl v jedné z temnějších místností. Seděl v tichosti u zdi. Jessica se vedle něj svezla po zdi. Chvíli mezi nimi bylo ticho.

"Jsi v pohodě?" zeptala se skoro šeptem. Steve se zamračil a otočil se na mě. Díval se, jako by jí ten pobyt na lůžku měl přeházet myšlenky.

"To bych se spíš měl ptát já, nemyslíš?" Jess se pousmála. Všichni se o ni báli. Všichni v jejím okolí se o ni starali a měli ji rádi. Ale především pro ně byla dcera. Nejen Tonyho Starka, ale všech. A především Steve se o ni zajímal nejvíc. Možná to je i trochu ze sentimentálních důvodů. Neviděl v ní jen Tonyho, ale i Howarda. Jsou si všichni tak moc podobní. A Jessica se přitom tak moc lišila. Stejně si Steve vyčítal, co se stalo a že jejím zraněním nedokázal zabránit.

"Vím, na co myslíš," prolomila ticho Jessica. Steve se probral z transu a pohlédl do jejích očí, které měli všichni tři tak moc podobné. "Že je to tvá vina. Že jsem zraněná kvůli tobě. Ale můžu si za to sama. Z části." Steve zavrtěl hlavou. Samozřejmě se to neobešlo bez nějakého toho popichování. Avšak Jess nebyla úplnou kopií Tonyho. Díky bohu, pomyslel si. Ještě v ní bylo něco jiného. A ta stránka se právě teď projevovala. Zodpovědnost samu za sebe. "Pochop," přesunula se naproti němu, "že byla moje volba jít za vámi a pomoct. Moje volba byla i to, že jsem šla proti Winteru Soldierovi. Za nic z toho neneseš odpovědnost." Pohlédla mu upřeně do očí a on pochopil, že nemá cenu odporovat. Měla pravdu.

"Dobrá nechám to být. Ale kdyby se ti něco stalo, Tony by mě usmažil tím svým oblekem." Jessica se hlasitě zasmála.

"To máš pravdu. Takže, kdy vyrážíme?"

"A kam?" udiveně se na ni zadíval.

"No zastavit HYDRU, kam asi?"

"Ale ty s námi nepůjdeš," řekl, jakoby to byla samozřejmost. Tentokrát to byla Jessica, kdo se tvářil jak vyoraná myš.

"A to proč?"

"Viděla jsi, jak jsi teď dopadla! Nehodlám znovu riskovat tvůj život."

"Budete mě potřebovat. Ty čipy jsou tři. Nataša ani Fury se nahou nedostanou. A pak jsi tu ty a Sam. Jste jen dva. Se třemi to bude rychlejší. Navíc se mé schopnosti budou určitě hodit." Předložila před Steva několik pádných důvodů, proč musí jít s nimi. Steve neměl jak argumentovat. Měla pravdu, už zase. Když neodpovídal, rozhodla se Jess vytáhnout další argument.

"Co že jsi to říkal? Že když se táta dozví, co se mi stalo, usmaží tě?" potutelně se usmála. "Když mě necháš jít s vámi, nikdy se nic z toho nedozví," pokrčila rameny. Steve zakroutil očima. Neměl bohužel na výběr a tak svolil. Jess se postavila na nohy a natáhla ke Kapitánovi ruku.

"Tak jdeme. Už nemáme čas tady sedět. Musíme do práce."

Steve přijal její ruku a postavil se taky. Když stáli takhle naproti sobě, byl Steve skoro o dvě hlavy větší než ona. Z dálky je to v celku vtipný pohled.

"Doufám, že nepůjdeš v tomhle," ukázal na její ošuntělé bílé tričko a špinavé kalhoty.

"Urážíš moji důstojnost, když si tohle myslíš. Ty taky nevypadáš dvakrát nejlíp. Navíc, moje uniforma už je na cestě," usmála se zářivým úsměvem. Rozešli se do hlavní místnosti.

"A to jak?"

"Musím dát tátovi někdy vědět, že ještě pořád žiju. Máme svoji tajnou linku, chápeš? Někdy tě možná zasvětím. A tak jsem ho požádala, aby mi přes dron poslal balíček s uniformou a mou holí." Steve se Jessicu ani nepokoušel přerušit. Někdy dokázala mluvit a mluvit. Pokračovali cestou v tichosti, než Jess něco napadlo.

"Ty Steve?"

"Hm?" pootočil na ni tvář.

"Až bude po všem, šel by sis se mnou zaběhat?" Odpovědí na to byl upřímný Stevům smích, který už dlouho neslyšela. Ale souhlasil.