"Nechápu, proč zrovna já musím trčet tady. Jsem agent proboha. Sitwella bych zvládla," mrmlala jsem si pod nosem. Ztrácela jsem čas v autě, když se kolem mě dělo tolik věcí.

"O tom jsme už mluvili. Tebe každý pozná. Kdežto Sam je neznámá tvář. Nikdo si ho s námi nespojí. Takže zůstaň na pozici."

"Kde ses vůbec naučila řídit?" To je vlastně celkem vtipná historka...

TÉMĚŘ PŘED ROKEM, CALIFORNIE

"Sakra Jessico, zpomal!"

Klouby na jeho rukách byly skoro bílé, jak je silou zatínal do sedadla spolujezdce v jeho vlastním autě. Které teď řídila jeho dcera. Všechny svaly na jeho těle byly napnuté k prasknutí a patou sešlapoval neexistující pedál na své straně.

"No jo, no jo," protočila oči mladá Starková a lehce zpomalila. Rozhodně neměla v plánu svému tátovi přivodit infarkt. Ale někdy je fajn ho trošku pozlobit. Na křižovatce sešlápla pedál a projela skrz. Pak zabočila doprava, na Tonyho vkus možná až moc ostře.

"Mám skvělý cit, že?" Tony zhluboka dýchal. Upřímně doufal, že Jess má opravdu cit pro řízení. Nechtěl by skončit někde ve zdi hned její při první oficiální jízdě s řidičákem. Jess znovu zatočila a než se nadála, měla zaparkované před jejich oblíbenou restaurací. Vypnula motor a otočila se na svého tátu.

"Jsi v pohodě?"

Tony hlasitě polknul. „Nazpátek řídím já, platí?"

"Chceš tím snad říct, že špatně řídím?" zkřížila na hrudi ruce.

"To ne. Jen bych ještě nějaký čas měl vlasy bez šedin, když dovolíš."

Jess se hlasitě zasmála. "Myslela jsem si, že tě jen tak něco nerozhodí," narážela tím na New York. "Ale moje řízení se ti evidentně dostalo pod kůži," na tváři jí zářil vysmátý úsměv, když vystupovala z tátovy černé Audi. Tony zavrtěl hlavou a následoval svou dceru do restaurace. Zpět domů určitě řídí on.

SOUČASNOST, WASHINGTON D. C.

"Jessico!" trhla jsem sebou, když mi v uchu zazněl Steve. Nejspíš jsem se moc zamyslela.

"Co se děje?"

"Sitwell a Sam jsou téměř u tebe. Máš nastavenou tu ulici, kde stojí ten dům, jak jsem ti řekl?"

Zakroutila jsem hlavou. "Jen klid. Všechno vyjde Steve. A ano mám nachystanou navigaci." V předním zrcátku, jsem spatřila blížícího se Sama a našeho agenta HYDRY. "Už jsou tady. Uvidíme se na místě." Domluvili jsme se, že se rozdělíme na dvě skupinky, kdyby se stalo něco nemilého a někdo z HYDRY nás našel. Sam otevřel dveře a vecpal dovnitř prvně Sitwella a pak si k němu přisedl, aby se o nic nepokusil. Taky jsem pro jistotu, měla svou zbraň už nabitou.

"Tohle vám jen tak neprojde!"

"Buď zticha," štěkl na Sitwella Sam. Teprve když jsem promluvila, se podíval, kdo vlastě sedí na sedadle řidiče.

"Dobrý den agente Sitwelle. Jak jste si užil oběd se senátorem?" ušklíbla jsem se při pohledu na jeho překvapený výraz. Nevím, co čekal. Že by mě dva obyčejní agenti mohli dostat. "Překvapený?" Chvíli na to, se jeho výraz změnil na kamenný. Teď z něj zřejmě nic nedostaneme, tak jsem nastartovala auto a vyjeli jsme k místu setkání.

Za celou cestu Sitwell opravdu nepromluvil. Když jsme přijeli k jedné vysoké budově, Sam, podle plánu, zůstal dole, a já Sitwella odvedla dovnitř, směrem ke střeše domu. Tam na nás už čekali Steve i Nataša. Potom následovala...ne úplně typická procedura vyslýchání. Od Steva na takové zacházení nejsem docela zvyklá, takže mě velmi překvapilo, když Sitwella jednoduše prohodil dveřmi. Nečekal, až se sám zvedne, vzal ho za límec a držel jej těsně na okraji střechy. Nataša stála v klidu vedle něj, já je sledovala za jejich zády. Během toho se od něj snažil získat jakékoli informace o projektu INSIDE a algoritmu od Zoly.

"To ve mně má tahle hra vzbudit strach, že mě shodíš dolů?" uchechtl se. "Tohle opravdu není tvůj styl Rogersi."

"Máš pravdu. Můj ne." Steve o kousek ustoupil. "Ale její ano." Ustoupil před Natašou, která mrknutím oka skopla Sitwella ze střechy. Poslední jsme viděli jeho vyděšený výraz a slyšeli jeho křik.

"A co třeba ta z recepční. Lilian nebo Loraine..."

"Počkej, počkej. Ty mu dohazuješ ženský?" přešla jsem k Nataši.

"Nemůže strávit zbytek života sám," pokrčila rameny.

"Já jsem pořád tady, vy dvě." Nataša se potutelně pousmála. Najednou se ze spodu střechy vynořil Sam. Držel Sitwella a při přistání jej hodil k zemi. Jeho zbroj byla masivní křídla. Můžu říct, až impozantní. Asi mi nedovolí se jím prohrabat v laboratoři. Postavili jsme se okolo stále třesoucího se Sitwella, který díky svému adrenalinovému zážitku začal mluvit.

"Zolův algoritmus je program, který vybírá cíle INSIDE," říkal se zadýchaným hlasem.

"Jaké cíle máš na mysli?" zamračila jsem se na něj. Všechny si nás prohlédl, a když viděl, že nemá na výběr, pokračoval.

"VÁS!" vykřikl. "Zpravodaje v Káhiře, náměstka ministra obrany, předsedu studentů v Iowa City, Bannera a Strange. Každého, kdo může ohrozit HYDRU. Teď nebo v budoucnu."

"V budoucnu? Jak to pozná?" Ani jednomu z nás se nelíbilo, co nám Sitwell vykládá. Jestli je to skutečně pravda, a počítám, že ano, máme veliký problém. HYDRA tímto způsobem může zabít lidi v několika státech najednou. Ztráty by byly masivní.

"Velmi snadno. Tohle století je jako digitální kniha a Zola HYDRU naučil, jak v ní číst." Když si prohlédl naše výrazy, vysvětloval dál. "Bankovní výpisy, lékařské záznamy, dotazníky, emaily, telefony, výsledky školních testů. Zolův algoritmus zanalyzuje vaši minulost a tím určí budoucnost." Jakoby se mi zastavilo srdce. Těžce se mi dýchalo, jako kdyby ve vzduchu nebylo dostatek kyslíku. Vrhla jsem se na Sitwella a popadla ho za límec saka.

"A co se stane pak?"

"Bože. Pierce mě nechá zabít," začal se třást. Já na to však nedbala.

"A CO PAK?!"

"Pak helicarriery INSIDE vybraný lidi vymažou. Rychle a po milionech." Pustila jsem ho a klopýtla dozadu. Steve mi položil ruku na rameno. Otočila jsem se na něj s bezradným výrazem.

"Musíme jít. Musíme to zastavit. Pojedeme do Triskelionu. Jessico, ty a Sam pojedete jedním autem a vezmete Sitwella sebou. Já pojedu s Natašou. Rozdělíme se, kdyby nás náhodou našli. Zbytek vám vysvětlím cestou." Díky bohu, že Steve má plán, nebo alespoň nějaký zárodek plánu. Já jsem v tuhle chvíli naprosto nepoužitelná.

Pod domem jsme se rozdělili do aut. Nechala jsem Sama řídit a sedla si se Sitwellem dozadu. Steve s Nat jeli před námi. Jakmile jsme byli na cestě, Steve začal s plánem. Mezitím jsme vyjeli na vyvýšenou silnici. Když na ní zůstaneme, dostaneme se za nějaký čas přímo k Triskelionu.

"Steve," přerušila jsem ho přes vysílačku.

"Jsi v pohodě Jessico?"

"Jo jasně jen," nadechla jsem se, "nemohl by nám pomoct táta? Měli bychom značnou výhodu."

"Ne. Tohle musíme vyřešit my. Tony není agentem SHIELDU. Kdyby se do toho zapojil, nemuselo by to skončit dobře."

"Dobrá," promnula jsem si obličej. Je pravda, že by z toho mohl mít táta problém. Tak je to na nás.

"Takže Sitwell nám pomůže projít skrz detektory až k helicarrierům. Máme na to asi šestnáct hodin." Sitwell, který náš plán slyšel, se zhrozil. Naklonil se dopředu ke komu.

"Zbláznili jste se? To je naprosto příšerný nápad!" vyštěkl na nás. Než stačil dál protestovat, proletěl bočním oknem na jeho straně. S vytřeštěnýma jsem koukala, jak dopadl pod auto na protisměru. Nebylo mi však dopřáno jej nijak litovat, protože na střeše našeho auta se ozývaly hlasité kroky. Těsně jsem se vyhnula střele, která mířila na opěradlo mého sedadla. Ta stejná střela málem dostala i Sama, kdybych ho nepraštila do hlavy a on tak neuhnul.

"BRZDI!" křikla jsem na Sama, který zatáhl ruční brzdu. Auto zastavilo a střelec přeletěl předek auta a dopadl pár metrů před námi. Oba dva jsme na střelce pohlédli a už z něj nespustili oči. Podle stavby těla je to určitě muž. Měl dlouhé hnědé vlasy a jeho tělo chránila kožená zbroj. Ani do obličeje jsme mu neviděli, protože ji měl skrytou pod maskou. Včetně očí. Ale nejvíc mě zarazila ta paže. Paže z lesklého kovu. Jediná věc na jeho těle, která nebyla ničím krytá.

"Same! Jessico! Slyšíte mě? Co se tam děje?" Jeli kus před námi, takže jsme byli první na ráně. A taky kvůli Sitwellovi. Natašin hlas jsem nevnímala. Nedokázala jsem se odtrhnout kovu. Měl tu ruku jen pokrytou kovem nebo ji nahradili protézou? Při té myšlence se mi pohnul ohryzek.

"Nat?" polkla jsem. "Máme problém."

"TO JE WINTER SOLDIER! ZMIZTE ODTAMTUD! HNED!" křičeli na nás oba dva. Ani jeden z nás se však nehnul. Oba dva i ten takzvaný Winter Soldier jsme jen stáli, dokud do našeho auta nenarazilo jiné. Ale nebylo to neúmyslně. HYDRA. Určitě. V tom zmatku jsem si rychle přesedla dopředu vedle Sama, který se snažil naše auto uřídit. Winter Soldier na nás znovu skočil na střechu. Snažila jsem se vytáhnout z kapsy pistoli, ale byla zaseknutá v pásku. Mezitím nám náš nájemný vrah doslova utrhl volant.

"SAKRA!" zaklel Sam. Auto teď bylo neřiditelné. Konečně jsem vytáhla pistoli a párkrát střelila do střechy. Winter Soldier seskočil na auto za námi, které do nás několikrát znovu vrazilo.

"Do háje. Jsme bez volantu! Musíme ven!" snažila jsem se dát vědět Stevovi a Nat v druhém autě.

"Je..me ..a v..ma!" moc jsem jim nerozuměla. Než se auto začalo převracet, vytáhla jsem ze své tašky svoji hůl a zmenšenou jsem si ji připevnila na hodinky. Vynález mě a táty.

"Drž se, Same." Chytili jsme se za paže a díky ovládání kovu se mi podařilo vytrhnout dveře na Samově straně z pantů. Auto se kutálelo dál po silnici, zatímco nás vezly dveře. Když se zastavily, vyskočili jsme na nohy a rozběhli se pryč, co nejdál od našich pronásledovatelů. Jejich auto se taky zastavilo a Winter Soldier seskočil s kapoty. Z jejich auta vystoupilo asi šest dalších lidí, kteří nevypadali zrovna přívětivě. Na nic nečekali a vytáhli zbraně.

Se Samem jsme se schovali za jedno z aut, ke kterému jsme se dostali, než na nás začali střílet samopaly.

"Vy dva! Utíkejte!" Naproti na druhé straně silnice stáli Steve a Nataša, schovaní za autem. Společně jsme se rozběhli k nim. Sam se k nim dostal jako první, jelikož byl schovaný blíž.

Přeskočila jsem kapotu auta. Adrenalin mi poháněl celé tělo. Slyšela jsem jak za mnou děraví plech aut. Nataša opětovala palbu. Už jsem byla skoro u nich, když střelba přestala. Ohlédla jsem se za rameno, když přede mne skočil Steve se štítem.

"BĚŽ!" řekl, tak jsem běžela za další auto. Když jsem se otočila, spatřila jsem, jak Steve padá dolů z mostu.

"Steve!" Nemohla jsem nic udělat, protože zase začali pálit. Sam běžel dál od střelců, já s Natašou jsme se chystaly přeběhnout na druhou stranu silnice. "Běž, budu tě krýt."

"Dobře." Vyběhla a já ji kryla. Dupla jsem do země. Ta se přímo před Natašou zvedla a díky vzpřímeným pažím se země posunovala stejně jako ona. Stejně jsem se přesunula i já. Dostaly jsme se na druhou stranu. Koutkem oka jsem uviděla, jak se Winter Soldier chystá použít granátomet, který by nás smetl z povrchu zemského.

"Nat! Skoč!" vzala jsem ji za ruku a skočily jsme dolů. Větrem jsem nám usnadnila přistání, takže se nám nic nestalo. "Rychle pryč." Běžely jsme dál. Schovaly jsme se za převrácený autobus a čekaly. Nataša stála přede mnou, takže jsem pořádně nic neviděla. Několikrát pak vystřelila směrem nahoru k mostu. Jako dárek nám dali několik desítek kulek.

"Nech mě něco vyzkoušet." V dlaních se mi nahromadily žhavé plameny. "Zabavíš je?" Odpověď mi bylo přikývnutí. Na nic jsem nečekala a přeběhla na druhou stranu autobusu. Všichni se zaměřili na stranu, kde je Nataša, takže jsem měla čistý výhled. Napřáhla jsem se a hodila kouli nahoru k nim. Nemělo je to zabít, protože nevím kde je Sam, zůstal nahoře. Oheň měl jen odlákat jejich pozornost. Docela se mi to podařilo. "Teď! Utíkej!" Zároveň jsme vyběhly od autobusu směrem pryč od mostu.

"Rozdělíme se!"

"A je to dobrý nápad?" Rozhodně si nemyslím, že bych chtěla sama stát proti Winter Soldierovi a už vůbec se mi nechce nechávat Natašu samotnou.

"Běž doprava, já jdu rovně!" nenechala mě protestovat. Odpojila jsem se a zamířila dál do ulice. Všude pobíhali vystrašení lidé. Ne že já bych nebyla strachy bez sebe, když po nás de vycvičený vrah s kovovou paží.

Schovala jsem se za přistavěnou dodávkou s pizzou. Natašu jsem ztratila z dohledu už dávno, teď však pozoruji Winter Soldiera, jak kráčí po ulici velmi sebevědomým a jistým krokem. Znovu si nabil granát do zbraně. Najednou zpomalil a já si uvědomila, že dýchám až moc nahlas. Srdce mi bušilo tak hlasitě, až jsem si myslela, že ho možná slyší. Rozhodla jsem se jednat dřív, než najde moji skrýš.

Dva až tři metry od něj, na opačné straně, než jsem já, stálo černé auto. Na takovou dálku je pro mě nebezpečné použít na něj ovládnutí nějakého živlu, aniž by mě neuviděl první, tak jsem díky zemi tím autem lehounce zakývala. Jak jsem předpokládala, zamířil přímo k němu. Já zase zamířila za ním.

Za dobu tréninku se zemí jsem se naučila takový malý užitečný trik. Pod nohama jsem si tvořila z asfaltu prášek, takže jsem nebyla slyšet. Díky tomu jsem se dostala na dostřel. Vytáhla jsem pistoli, zamířila a zmáčkla spoušť. Nic. Prázdný zásobník. Asi bych se měla naučit počítat si střely. Díky cvaknutí si mě bohužel všiml Winter Soldier. Otočil se a vystřelil mým směrem granát. Schovala jsem se za kamennou zeď. Než jsem ji pustila zpět, už stál přímo přede mnou s pistolí namířenou přímo na mé čelo. Reflex mi poručil a já odvála hlavici o něco výš, takže mě netrefil. Zemí jsem mu zbraň vyhodila z rukou. Pustil ji, protože jsem zasáhla jeho zápěstí velkou silou. To ho ale neodradilo a použil ruce. Byl tak rychlý, že jsem nedokázala použít žádné ovládání. Neměla jsem čas udělat jediný pohyb, tak jsem se jen stěží kryla. Jeho údery byly přesné a rychlé. Jakoby to ani nebyl člověk ale stroj. Nedokázala jsem se jeho ranám bránit.

Chytil mě za vlasy spletené do dlouhého copu a trhl jím tak silně, že mi křuply snad všechny krční obratle. Druhou paží, tou z kovu mi vykroutil levou ruku za záda, až mi ji vykloubil. Vyjekla jsem bolestí. Kolenem mě kopl do břicha, ale ani mi nedovolil zaskučet, protože to udělal znovu a znovu. Neodolávala jsem jeho úderům. Ani jednomu. Ale zkusila jsem protiúder. Nohou jsem ho kopla přímo do rozkroku. Trochu se zapotácel, ale ani to s ním nehnulo, ale alespoň pustil můj cop. Břicho mě bolelo neskutečně, ale snažila jsem se to ignorovat. Pravou rukou jsem ho praštila do tváře, která stále byla kryta maskou. Zřejmě jsem ho naštvala. Stiskl mi vykloubenou ruku a odhodil mě. Zády jsem vrazila do nejbližšího auta a svalila se na silnici. Tělo jsem měla pochroumané a odřené. Těžce jsem se zvedala na nohy. Winter Soldier se vrátil pro svou zbraň. Vůbec na nic nečekal a znovu na mě zamířil a tentokrát vystřelil.

Co jsem zjistila o sobě a svých schopnostech, je že když jednám impulzivně a silně projevuji emoce, jako například strach, ovládání mi jde úplně samo. Jako teď. Před obličej jsem zvedla paže. Tím jsem způsobila, že se přede mnou objevila zeď. Žádná z kulek jí neprošla, až na jednu, která mě trefila do stehna. Štiplavá bolest mi zaplavila celou nohu a začala z ní téct krev. Nevěděla jsem, co dělat. Můj problém za mě nakonec vyřešila Nataša.

Ze skrýše zaútočila na Winter Soldiera, ale stejně jako já, proti němu neměla moc šancí. Naštěstí odlákala jeho pozornost ode mne a já se mohla schovat pryč. Poslední, co jsem viděla, bylo, jak před ním utíká. Další průběh mi zatarasily vraky nabouraných aut. Od mostu jsem slyšela jen výstřely a tupé kovové rány.

Mé džíny už byly téměř celé od krve, třeštila mi hlava a břicho mě neskutečně bolelo. Nehýbala jsem se, jen jsem tam seděla, schovaná za tím autem. Nejspíš tady vykrvácím. V uších mi hučelo. Než jsem ale stihla vykrvácet, do ulice vjela spousta černých aut, ze kterých vystoupili agenti HYDRY.

"Ruce nad hlavu a na kolena!" pokřikovali na nás. Jediné na, co jsem se zmohla, byly ruce nad hlavu. Jeden z nich mě vzal za ruce a zvedli mě nahoru. Zaskučela jsem bolestí a zkřivila tvář. Nebrali na mě žádné ohledy. I přes mou vykloubenou ruku a kulku v noze, mě spoutali a spolu s ostatními nás naložili do auta. S námi uvnitř seděli ještě dva agenti, jejichž tváře byly skryty pod helmou. Nikdo z nás nemluvil. Hlavu jsem měla opřenou o stěnu za mnou a snažila se neupadnout do mdlob.

"Byl to on," promluvil vedle mě Steve. Otočila jsem se na něj.

"Kdo?"

"Winter Soldier je Bucky." Zmateně jsem pokrčila obočí. Bucky je přece mrtvý? Steve mi jednou vyprávěl o svém nejlepším příteli, který s ním bojoval ve válce. James Bucky Barnes. "Díval se na mě, jakoby mě neznal," mluvil dál, jako bez duše.

"Jak by to mohl být on? Je to už přes sedmdesát let," poznamenal Sam.

"Za to může Zola. Když Buckyho jednotku zajali během války, Zola na něm prováděl pokusy. Díky nim asi Bucky přežil ten pád. Museli ho potom najít a..." zajíkl se.

"Není to tvoje vina Steve," zašeptala přiškrceně Nataša. Z ramene jí vytékala spousta krve. Taky ji postřelil.

"Nemohl si," musela jsem se nadechnout, abych mohla dál mluvit. I když mi díky tomu zapíchalo v břiše. "Nic dělat."

Sam se otočil na dva agenty, kteří s námi jeli. "Potřebujeme pro ně doktora!" ukázal mým a Natašiným směrem. "Jestli jim ty rány někdo neošetří, vykrvácejí tady v autě." Jeden z nich vytáhl elektrický bič, aby Sama umlčel. Sice jsem byla už skoro úplně mimo, přišlo mi zvláštní, když ten bič zabodl do svého souseda, který díky dalšímu kopnutí do hlavy upadl do bezvědomí.

"Páni," promluvil ženský hlas. Pak si sundal nebo spíš sundala helmu a my spatřili Mariu Hillovou. "Už se mi v tom pekl mozek." Otupěle jsem se na ni usmála. Přišla nás zachránit. Takže snad ještě nezemřeme. Maria nás dostala ven z auta, když jsme jeli pomalejší rychlostí. Dostala nás do přistaveného auta. Cestu jsem vůbec nevnímala. Moje zranění a ztráta krve mi to nedovolila. Cítila jsem jen, jak mi Steve tlačí na ránu. Když auto zastavilo, už jsem pomalu nic neslyšela. Ani oči jsem nedokázala udržet otevřené. Steve mě vzal do náruče a někam se mnou šel.

"No tak Starková, ještě to nevzdávej. Musíš to vydržet. Tony mě jinak zabije a to doslova." Nevím, jestli to viděl, ale pousmála jsem se. TO byla poslední věc, co jsem zvládla udělat, než celý svět konečně zčernal.

A jsem tu zas s novou kapitolou. Konečně se začalo něco dít. Snad se vám líbila. Další kapitolu se pokusím napsat rychle. Tak snad se budete těšit dál.

3043 slov