SHIELD je rozlehlá organizace. Všechny základny, od těch menších až po ty největší, má rozprostřené po celém světě. Není překvapením, že některé z těch největších se nachází právě ve státech, jako například Triskelion ve Washingtonu D.C. Tato základna je jediná o které ví veřejnost. Všechny ostatní mají utajenou lokaci, včetně Hubu.

Z Hubu denně odcestují desítky agentů na všemožné akce a mise po celém světě. Právě z Hubu jsou řízeny a kontrolovány všechny mise, v případě nejvyšší nouze odsud posílají posily. Hlavně slouží jako sekundární ředitelství pro SHIELD. Je také velmi dobře vybavený. Jsou tu skvěle vybavené laboratoře a největší operační ze všech základen SHIELDU

Hlava Hubu je agentka Victoria Handová. Má stupeň osm, o jeden výš než Coulson. Nikdy jsem neměla tu čest se s ní setkat, ale podle mých důvěryhodných zdrojů je dost drsná a přísná. Proto se dopracovala tak vysoko. Podle některých agentů, se kterými jsem se seznámila na tréninkovém place v SHIELDU, je horká hlava. Dost nevypočitatelná. No, uvidíme co je na tom pravdy, jelikož za pár chvil nastoupí za námi do letadla.

Motory letadla se s hlukem zastavily a nákladová rampa se pomalu spouštěla k zemi. Společně s Coulsonem jsem čekala uvnitř. Měla by tu být každou chvíli. Dlaně jsem měla zatnuté v pěst a cítila jsem, jak se uvnitř potí. Byla jsem nervózní. Přeci jen jsem se měla seznámit s jednou z hlav SHIELDU.

Před rampou se objevilo pět postav. Agent Garrett s Agentem Tripletem. Ti dva nahlásili poslední útok Mika Petersona alias Deathlocka na jejich úkryt v Sydney.

Další, kdo nastoupil do Buzu byl Agent Sitwell. Jeho jsem poznala při závěrečných zkouškách Akademie SHIELDU. Byl na helicarrieru během bitvy o New Yorku a v komisi, která mě přezkušovala z techniky a komunikace.

Jako poslední nastoupili, pro mě, dvě nové tváře. Jeden z nich byl muž. Byl starší, měl už prošedivělé, avšak jeho svalnatější postava byla pod oblekem dobře vidět. Za opaskem měl svou pistoli a na obličeji měl tvrdý výraz, jako učitel na střední, který vás nachytá s tahákem.

Vedle něj šla rázným krokem, za klapotu vysokých podpatků, samotná Agentka Victoria Handová. Byla oblečená celá do černé, její dlouhé lokny byly černé s malým červeným pruhem. Hranaté černé brýle jí dodávaly na ostrosti a přísnosti v obličeji. Pouze svým zjevem si dokázala vybudit respekt ostatních.

Coulson vystoupil o krok vpřed k pětici agentů, zatímco já zůstala stát za jeho zády. Kromě Agenta Tripleta, jenž se pohybuje na stupni šest, jsou všichni ostatní vysoce postavení, většina z nich je na osmičce. To znamená, že budu muset spolknout svoji Starkovskou pýchu a poslouchat rozkazy.

"Agentko," z transu mě probral Coulsonův hlas. "Rád bych vám představil Agenta Blaka a Agentku Handovou, vedoucí oddělení Hubu," Agent Blake mým směrem kývl hlavou na pozdrav, který jsem opětovala. Zato Handová přišla blíž a natáhla ke mně ruku.
"Agentko Starková, jsem nesmírně potěšena, že vás konečně mohu poznat," přijala jsem její ruku.

"Nápodobně," potřásla si s ní a hned ji zase pustila. Vždycky, když se setkám s agentem vyššího stupně, nechávám si určitý odstup. Je to vlastní potřeba. Můžu si poté daného člověka pořádně prohlédnout. Například u Handové lze na první pohled poznat, že si nikoho nepouští do soukromí. Její život je SHIELD a věří hlavně sobě. Její postoj tomu nasvědčuje. A moje teorie o horké hlavě je v háji. Handová je studená jako led. Proto mě tolik udivilo, jak otevřeně ke mně promluvila.

"Vaše úspěchy za SHIELD jsou obdivuhodné a působivé. Obzvlášť ve vašem věku," nadzvedla koutek úst a odešla do zasedačky. Ostatní agenti ji následovali, až jsme v místnosti zůstali jen já a Coulson.

"Agentko, sežeňte May a Warda. Ať co nejdřív dorazí nahoru," bez dalších zbytečných slov taky odešel. Poprvé asi za půl hodiny jsem dokázala normálně dýchat. Po těle mi projel mrazivý dech větru, jenž vál zvenčí.

Své představení jsem zvládla překvapivě dobře. V mé mysli to probíhalo s mnohem horším scénářem, musím se přiznat. Dále jsem už na nic nečekala a vydala se hledat agenty stupně osm, Warda a May.

Najít Warda by nedělalo problém ani slepému. Potil se v tělocvičně a byl cítit o několik uliček dál. Nakráčela jsem do dveří a čekala opřená o rám vchodu. Stál ke mně zády a boxoval do mohutného černého pytle. Dokončil sadu ran a konečně se podíval přes rameno.

"Co chceš?" přešel ke stolu a napil se ze své černé lahve s logem SHIELDU. Vlastně všechno vybavení v letadle na sobě má logo s orlem.

"Od tebe? Nic," řekla jsem dost ležérně stále opřená o rám. "Coulson nás chce nahoře," chtěla jsem odejít, ale ještě jsem stihla dodat: "Hned," než jsem zašla za roh, periferně jsem zahlédla, jak protočil oči. A tohle má být vycvičený specialista. Nedokáže srovnat s mnohem mladším agentem. Už chápu, proč specialisti pracují sami.

Téměř neslyšně jsem kráčela skrz kovové chodby letadla. Všude kolem mě bylo zvláštní šero. Od kokpitu jsem byla asi dvě chodby. Normálně tu bývá teplejší vzduch, jenomže nyní prolétáme kousek od severního pólu kvůli Clairvoyantovi.

Konečně jsem spatřila další kovové dveře. Vykročila jsem k nim, ale podlomila se mi kolena. Skácela jsem se k zemi. V tu chvíli jsem nedokázala vnímat nic než chlad kovu a bodavá bolest na temeni hlavy. Ležela jsem opřená o lokty s dlaněmi na spáncích. Hlava se mi točila jako kolovrat a bolest také neustupovala. Oči jsem křečovitě svírala. Něco mě však nutilo je otevřít. Odolávala bych tomu pocitu déle, ale bolest mi nedovolovala odporovat, tak jsem je otevřela. Bolest ihned ustoupila a stejně tak i pocit malátnosti. Jakmile jsem se zorientovala, všimla jsem si, že nejsem v Buzu, nýbrž v malé tmavé místnosti bez jakéhokoliv interiéru či oken. Jediná věc, kterou jsem uviděla, byly vysoké, šedě zbarvené dveře s kovovou klikou. Vrhla jsem se k nim a zalomcovala s lesklou klikou. Jenže se nic nestalo. Odmítaly se otevřít. Přestalo mě to bavit, odstoupila jsem od nich tři kroky a vystřelila jsem do nich žhavý, rudo-zlatý paprsek, avšak namísto aby se dveře roztavily nebo rozletěly na milion kousků, ten paprsek pohltil. Chvíli jsem jen tak stála a zírala do místa, kam ten oheň zmizel. Asi se jim můj odpor nelíbil, jelikož přímo proti mně mířil stejný paprsek a odhodil mě na protější stěnu. Dopadla jsem a čelem se uhodila do chladného kovu. Už jsem se nenacházela v tmavé místnosti, nýbrž ve výslechové, kterou máme v Buzu. Uprostřed stál železný stůl a na něm ležela složka. Když jsem se postavila zpět na nohy, mohla jsem si ji prohlédnout zblízka. Na první pohled byla stará. Starší než normální složky, třeba moje nebo kohokoliv ze současných agentů. Když bych ji položila vedle té své, mohla by být tak třikrát tlustší. Na obalu byl natisknutý stupeň deset, takže pokud je skutečná, přístup k ní má pouze Fury.

Natáhla jsem k ní dlaň a čekala, jestli mě někdo nebo něco nezastaví. Naštěstí se nic nestalo.

Když jsem ji teda otevřela, čekal mě ještě obrovský šok. Ta složka byla o mojí mámě! To znamenalo, že když ještě byla naživu, pracovala pro SHIELD. Na další stránce byly základní informace, jako každý jiný agent. Na následujících asi dvanácti listech byly podrobně popsány všechny mise, kterých byla součástí. Zjistila jsem, že byla zapsána v Indexu, registraci lidí se zvláštními schopnostmi. Následně z něj byla vyřazena díky Furymu, aby ji nemohli vystopovat a případně ji zkoumat kvůli mně. Proč kvůli mně? Tato informace už byla začerněná. Zvláštní. Byl o tom dlouhý odstavec a celý černý. Další listy ve složce byly o věcech, které by někdo mohl označit za zbytečné. Například oblíbený bar v New Yorku, kam se chodila bavit, kam nakupovat. Úplně poslední papír uvnitř složky byl zarážející. Jeho nadpis zněl: Smrt a to mě dost zneklidnilo, jelikož celá stránka byla černá. Jediné slovo se nenacházelo pod černou páskou.

Začala jsem zběsile listovat celou složkou, jestli nenajdu něco víc o její smrti, ale nic víc jsem nenašla. V tom okamžiku se mi zase zatočila hlava a nemám tušení jak, ale objevila jsem se zpátky v Buzu, Seděla jsem opřená o chladnou stěnu a zpozorovala May, jak klečí naproti mně a luská mi u levého ucha. Byl to nepříjemný zvuk a její ruku jsem dala pryč.

"Dost, je to otravný," zamumlala jsem potichu.

"Konečně. Vnímáš mě?"

"Jo, teda myslím, že jo. Co se mi stalo?" zeptala jsem se a opatrně se zvedla na nohy. May se postavila vedle mě a odváděla mě pryč."

"To mi pověz ty. Ty jsi tu ležela na zemi, když jsem přišla," začala se ptát. Já sama netušila, co se stalo a tak jsem se rozhodla o tom prozatím mlčet. Šly jsme přes letadlo a došly až k mé posteli. Nechápavě jsem se na May podívala.

"Proč jsme tady? Coulson na nás už čeká."

"Tady zůstaneš tady a odpočineš si," ukázala na moje lůžko. "Na té akci s Lorelai sis vedla skvěle, ale byla jsi pořád ve stresu. Chápu, že jsi omdlela a právě proto si musíš odpočinout."

"May, oceňuju vaši starost, ale jsem Avenger. Bojovala jsem s teroristy a mimozemšťany. Absolvovala tréninky s Natašou a Clintem. Tohle je hračka. Jdu zpátky nahoru," rozešla jsem se ke dveřím, ale May mě včas zachytila.

"Jessico, máme za tebe zodpovědnost vůči Furymu a tvému otci. Víme, jak usilovně pracuješ a proto ti teď přikazuji, že z téhle místnosti nevystrčíš nos, dokud se nevyspíš." 

"Fajn," povzdechla jsem. "Ale jakmile se něco stane, chci o tom hned vědět," jen se pousmála, což je u May velmi vzácné a odešla. Když jsem se ohlédla k posteli, přepadla mě náhlá únava. Musím uznat, že v něčem měla pravdu. Už jsem pár dní nespala. Sice mi to vynahradily hrnky s kávou, ale ještě bych si jich pár dala a předávkuju se kofeinem.

Ani jsem se neobtěžovala s převlečením a usnula. Doufala jsem, že můj mozek mi dá konečně na chvíli pokoj, ale jak se říká, má svou vlastní hlavu. Celou dobu, a to zdůrazňuji, se mi zdálo o té zvláštní vizi. Což znamenalo, že jsem měla velmi neklidné spaní, zase.

Probudila jsem se pádem na podlahu. Ještě že je na ní koberec, alespoň jsem dopadla tak nějak do měkkého. Když jsem se podívala na hodinky na mé ruce, spočítala jsem, že jsem naspala dvě hodiny. Jelikož jsem tušila, že i kdybych chtěla, víc už nenaspím, rozhodla jsem se zjistit, co se děje u ostatních.

Přísahala bych, že projít celé letadlo a přitom na někoho narazit, by nemělo být tak složité. Přesto jsem nezahlédla živou duši, ani tu mrtvou...Poslední místnost, kam jsem zamířila, byla společenka. Tam kde vždycky někdo sedí a sleduje, jak probíhá mise. A právě tady jsem našla jediného člověka na palubě, Skye.

"Skye, co tu děláš?" upoutala jsem její pozornost od obrazovky.

"No, od té doby, co jste mě uzdravili, jsem vůbec ráda, že mě Jemma nechá se volně procházet po Buzu, takže teď trčím tady, zatímco ostatní jsou někde na misi," pronesla kysele.

"Na jaké misi? Proč mě nikdo nevzbudil?" byla jsem rozhořčená. Naštvaně jsem si přitáhla židli a posadila se vedle Skye.

"Jak to říct. Loví Clairvoyanta. Agent Garrett sestavil seznam možných podezření tak ho hledají. Mám puštěnou frekvenci, takže uslyšíme cokoliv, kdyby se náhodou něco pokazilo," a jako na potvoru se opravdu pokazilo.

"Všechny jednotky do akce. Máme nahlášeného raněného agenta."

"No, to bylo rychleji, než jsem čekala," protírala si Skye oči. Obě jsme jen zaraženě poslouchaly hlášení z Hubu. Deathlock unikl. Agent Blake skončil v kritickém stavu, právě díky němu. Prošlápl mu totiž hrudník. May, která s Blakem byla ve dvojici, skončila pouze s obvázaným zápěstím.

Než jsme se nadály, všichni se vrátili a strhla se obrovská hádka mezi Handovou, Coulsonem a Garrettem.

"Hej!" křikla jsem na ně z patra. Všichni tři ztichli a otočili se na mě. "To by stačilo. Nejdůležitější je, se teď soustředit na misi. Měli jsme štěstí a máme podezřelého a tím je Thomas Nash. Musíme ho najít. Agentko Handová, můžete nám sestavit tým? Až ho, respektive je najdeme, budeme potřebovat podporu. Už jsme se ne jednou přesvědčili, že jít na Deathlocka v malém počtu nemá smysl," konečně jsem měla jejich plnou pozornost. Tohle mě naučil Steve. Je důležité získat a udržet si respekt.

Nastalo ticho, které po chvíli protrhl Garrett slabším uchichtnutím. Coulson těkal očima ze mě na Handovou. Ta si mě měřila zkoumavým pohledem. Následně kývla.

"Dobrá tedy. Sestavím speciální pozemní tým. Jakmile budete mít pozici podezřelého, dejte vědět," otočila se na podpatku a odešla z letadla. Až tehdy jsem si oddechla a promnula kořen nosu. Nikdo na můj výstup nic neřekl, jediný Garrett se pochechtával. Když jeho ruka přistála na mém rameni, málem jsem vyletěla z kůže.

„Dobrej tah děvče," silně mi jej stiskl a následně pustil. Spolkla jsem nemístnou poznámku na jeho účet a odešla s Coulsonem v patách.

"Jessico," promluvil na mě po delší době Coulson. Odpovědí mu byl jen můj krátký tázavý pohled. "Chápu, že máš vrozenou tendenci nemít některé členy týmu příliš v lásce, ale" odmlčel se na chvíli. "Ale nemusíš to dávat tak okatě najevo, jako tvůj otec, víš."

"Coulsone, někdo vám prostě nesedne. Nemám vůči nim zaujatý postoj, jen," přemýšlela jsem, jak to dobře podat. "Jen je nemám ráda. Toť vše," pokrčila jsem rameny. Nic mi na to neodpověděl, jelikož jsme dorazili do menší místnosti, kde se nacházely May se Skye. Po zdech visely obrazovky s různými daty a čísly, uprostřed místnosti stál bílý delší stůl a na něm všechny věci od Agenta Blaka. To označovalo odznak, kapesní nůž a dvě pistole s vytaženými zásobníky.

"Skye, jak jsme na tom s Nashem. Našla jsi ho?" ptal se Coulson.

"Vůbec nic. Je jako duch. Podle informací, které jsem zvládla najít, byl Nash původně zapsaný v indexu, jelikož tvrdil, že má dar."

"Ano, ale SHIELD ho z něj vyřadil po jeho nehodě, která ho umístila do katatonického stavu a..." v ten moment jsem musela Coulsona přerušit.

"Moment. Takže je na vozíčku a nemůže mluvit?" odpovědí mi bylo pouze jejich kývnutí. "Tohle má být náš Clairvoyent? Ale no tak," ušklíbla jsem se, avšak jejich pohledy mě přesvědčily o opaku.

"Ty May," upoutal na sebe pozornost Coulson. Stál u stolu a prohlížel si zásobníky s Blakeových pistolí. "Kolikrát Blake vlastně vystřelil?"

"Celkem šestkrát. Proč?" obrátili jsme na něj všichni pohled.

"Protože v tomto zásobníku chybí jen pět nábojů a jeden v té druhé," ukázal na ně. Podal mi zásobník s jedním chybějícím nábojem. Mám pocit, že nám oběma došlo, co jsou zač.

"Tohle," podržela jsem jej ve výšce mé hlavy. "Tohle jsou Fitzovy sledovačky," které vymyslel teprve nedávno. "Což znamená-" chtěla jsem dokončit myšlenku, ale přerušila mě Skye.

"Že ho můžeme najít."

"Správně."

BUM!

A pro dnešek mám hotovo.

Jako dárek k dnešnímu vysvědčení jsem si pro vás připravila tuto kapitolu. Co na ni říkáte?
Pokud se vám líbila budu mooooooc moc vděčná za jakýkoliv hlas či komentář.

A protože začínají prázdniny, počítám s tím, že bych se na psaní mohla soustředit víc.

Tak čau všichni.