Další ráno jsem se probudila kolem desáté hodiny ráno. Dost mě to překvapilo, vzhledem k tomu, kdy jsem v noci usnula. I tak jsem ráda, že jsou prázdniny, protože kdybych měla ráno vstávat, tak to nezvládnu.

Když jsem si přišla do kuchyně pro snídani, zjistila jsem, že budeme muset jít nakoupit. Jsme totiž na suchu. Jedna z mála věcí, co se dalo sníst na snídani, byl jeden jogurt nebo něco ve sklenici. Radši jsem tu sklenici nezkoumala a vzala si poslední jogurt. Z chlebníku jsem si vzala jeden rohlík, udělala si kávu a šla se posadit do obývacího pokoje. Většinou snídáme všichni, tedy vlastně jen já a táta, právě tam. A na gauči jsem tátu taky našla, jak se dívá na program pro děti. Chvíli jsem scénu před sebou sledovala, ale pak jsem pokrčila rameny a šla se posadit za ním. Tiše mě pozdravil a pokračoval ve sledování televize. Já pomalu jedla svou snídani a pila svoje kafé.

„Tohle je velmi...vzdělávací program," našpulila jsem rty. Aniž bych se na tátu podívala, poznala jsem, že se usmívá. Chvíli jsme jen tak seděli a koukali na pohádky. Tyhle momenty jsem si nejraději ukládala mezi vzpomínky. Jen klid a pohoda. Přeci jen takových chvilek moc nemíváme.

Jednou, když mi bylo deset, si táta vzal najednou volno v práci a vytáhl mě na roadtrip. Byla jsem z toho tenkrát hodně překvapená. Přebilo to však radost a vzrušení z dlouhé cesty v autě, jen já s tátou a naší oblíbenou muzikou. Samozřejmě to nedopadlo, jak jsme čekali. Auto si po šesti hodinách uprostřed ničeho řeklo, že pro dnešek to stačilo a kleklo. A protože táta neměl u sebe žádné nářadí, šli jsme do nejbližšího města pěšky s batohy na zádech. Bolely nás nohy ještě další den, ale stálo to za to.

Je nutno podotknout, že máme velmi podobný smysl pro humor. I když jej táta umí lépe podávat. Proto, když obývákem prošla Pepper a uviděla nás dva, jak se smějeme jako šílenci nad pohádkou pro děti, jen protočila oči a šla si po svých. Teď měli opravdu klidové stádium, už dlouho na můj vkus.

Od útoku na New York se nic zajímavého nestalo. Nic, co by museli řešit Avengers. Dokud se v televizi neobjevil on. Mandarin. Terorista. Vůdce deseti kruhů. Těch kruhů, co unesli tátu. Říká si učitel, ale ve skutečnosti zabil tisíce lidí. V Americe díky němu vybuchly tři bomby. Nikdo ho zatím nedokázal najít a zastavit. Od té doby co dokázal ovládat vysílání, tak v televizi nejelo nic jiného, než zprávy o Mandarinovi. Jakmile odbylo poledne, začalo to. Ani jeden z nás neměl náladu to poslouchat, tak jsme se odebrali každý k sobě.

Když už máme ty prázdniny, mám teď spoustu času si tu tlustou knihu prostudovat. Hned jsem ji vytáhla zpod postele a vlekla ji k psacímu stolu. Když jsem ji zvedla, tak z ní vypadl kus papíru. Přísahala bych, že tam včera nebyl. Bylo na něm něco napsané. Vypadalo to jako vzkaz.

Dráha Jessico,

Doufám, že ti tato kniha pomůže zdokonalit své dovednosti a zjistit něco víc o svém původu.

Musím tě ale varovat. Nikomu neříkej o tom, kdo jsi. Ani Tonymu. Je to příliš nebezpečné. Ani můj otec to neví. Mohl by z toho být velký problém. Bohužel se o tobě dozvěděla má matka a Heimdall, náš strážce Bifrostu, ale slíbili, že nepoví slovo živé duši. Totéž se nedá říct o Lokim. On tě pravděpodobně poznal okamžitě, ale pochybuji, že něco řekne otci. To je vše. Snad prozatím všechno zvládneš sama.

Thor Odinson

Vzkaz jsem schovala zpět do knihy a začala trénovat. Poslední dobu trénuji hlavně s ohněm. Je na prd, že zvládám docela obstojně ostatní živly, ale s ohněm mám ten největší problém. Nalistovala jsem si stranu, kde byl zobrazen postup jak ovládnout oheň. Zapálila jsem si svíčku a postavila ji před sebe. Oheň je velmi nepoddajný a divoký živel, takže se s ním musí opatrně. Člověk s ním musí prvně splynout.

Chvíli jsem si s plamínkem jen prohrávala svými prsty a postupně ho zvětšovala a zmenšovala. Potom jsem ho zhasínala a pak snažila zase zapálit. Zatím jsem to zvládla, aniž bych zapálila svůj pokoj. Doufejme, že to tak i zůstane. Vzala jsem ten plamínek ze svíčky a pohrávala si s ním v ruce. Pak se mi rozprostřel po celé ruce, tak jsem ho schovala do dlaně, aby zhasl.

Rozhodla jsem se pro poslední krok. Vytvořit si vlastní oheň. Bylo to riskantní, mohla bych spálit celý dům, ale co by byl život bez risku, ne? Zavřela jsem oči a začala jsem se soustředit na svou dlaň. Chvíli se nic nedělo, ale pak jsem ucítila tu energii, jak mnou proudí od srdce až na dlaň. Cítila jsem tam teplo, ale nemohla jsem ho dostat ven. Vzpomněla jsem si na ten hlas v mé hlavě tenkrát v New Yorku. Řekl, ať si nahromadím energii v jednom bodě a vypustím ji ven. Tak jsem to udělala. Otevřela jsem oči a na mé dlani tancoval malý plamínek.

Usmála jsem se a zhasla oheň. Šla jsem uklidit tu knihu. Dneska toho bylo dost, a to je teprve dopoledne. Ještě než jsem to stihla udělat, vykoukl na mě ten vzkaz od Thora. Z druhé strany na něm bylo ještě něco napsané.

P. S. V zadní části knihy jsou informace, které se mohou týkat i tebe. Určitě si je přečti.

Dala jsem knihu na postel a listovala jsem celou knihou, ale nic jsem nenašla. Přečetla jsem si ti ještě několikrát. Pak mi to došlo. On napsal v zadní části knihy a ne na zadních stránkách. Podívala jsem se pod obal a našla, co jsem hledala, asi... Kus pergamenu a na něm něco načmárané.

Před samotným stvořením zde bylo šest singularit. A pak se zrodil Velkým Třeskem vesmír. A zbytky těchto systémů byly skuty v šest nepředstavitelně mocných artefaktů, známé spíše pod pojmem Kameny Nekonečna. Jsou to různě barevné kameny se silami, které jinde ve vesmíru neexistují a jsou po tisíciletí využívány rozličnými mimozemskými civilizacemi. Každý kámen v sobě nese rozdílnou schopnost. Kameny jsou kompletně nezničitelné a jejich energii mohou ovládnout pouze velmi silné bytosti.

Kámen prostoru (Teserakt)
- modrý
- Kámen prostoru má schopnost poskytnout přístup k jakékoliv lokaci ve vesmíru, fungujíc jako brána v prostoru. Dá se také využít jako téměř nevyčerpatelný zdroj energie.
- uložený na Asgardu

Kámen reality (Aether)
- rudý
- Kámen Reality, existující ve formě zdánlivě beztížné rudé kapaliny zvané Aether, má schopnost přeměňovat hmotu v temnou hmotu a naopak. Aether se chová jako symbiont, který splyne se svým "hostitelem" a daruje mu obrovskou fyzickou sílu.
- ztracený

Kámen mysli
- žlutý
- Kámen mysli má schopnost zlomit vůli a podmanit mysl bytostí. Podobně jako Kámen prostoru jej lze využít jako zdroj energie, má schopnost libovolně měnit hustotu a váhu hmoty a vytvářet syntetické materiály.
- ztracený

Kámen síly
- fialový
-Kámen síly je zdrojem ohromné moci a dokáže vytvořit dostatek energie pro zničení planety.
- ztracený

Kámen času
- zelený
- Kámen času má schopnost zastavit a přetočit čas dozadu, zrychlit proud času, vytvářet časové smyčky v malém i velkém měřítku.
- ztracený

Kámen duší
- oranžový
- Ten kdo má Kámen duší, vidí všechny bytosti, které chce, dokáže si pohrávat s duší živých i neživých bytostí.
- ztracený

To je všechno? Přetáčela jsem pergamen ze strany na stranu, ale nic víc. Čekala jsem něco trochu jiného. Je to sice zajímavé, ale jak to souvisí se mnou?

"Jess! Jdeme na ten oběd. Nezapomněla jsi ne?" zaklepal mi na dveře táta.

"Jo vím!" odpověděla jsem a schovala knihu pod postel. „Už jdu!" Kruci. Já zapomněla...

************

"To si děláš legraci. Iron Patriot? Promiň, ale je to směšný," smála jsem se mezitím, co na mě ti dva koukali. Rhodey se podíval na Tonyho s prosebným pohledem, ať si mně umlčí.

"Co je? Má pravdu. Jsem IRON PATRIOT!" předvedl robotím hlasem táta. Rhodey zakroutil hlavou.

"Poslouchejte vy dva. Testovacímu publiku se to líbilo. Víte, War Machine zní moc agresivně. Tohle na lidi působí jinak," pokoušel se obhájit ten příšerný název Rhodey.

"Jak myslíš. Rhodey na něco se tě zeptám a chci upřímnou odpověď. Co všechno víš o Mandarinovi?" Nehodlám chodit kolem horké kaše.

"Je to přísně tajné," naklonil se blíž k nám. „Už došlo k devíti explozím."

"Nebyly jen tři?" Že by se podařilo utajit šest výbuchů?

"Veřejnost ví jenom o třech. Ale nejdivnější na tom je, že nikdo neví, co je způsobilo."

"Žádný stopy po bombách?" ptal se táta.

"Ne."

"Mohl bych pomoct. Mám spoustu nový techniky..."

"Kdy ses naposledy pořádně vyspal? Děláme si o tebe všichni starost." Začali se hádat. Protočila jsem očima a prohlížela si malou restauraci, do které se šli najíst. Pár lidí kolem si je prohlíželo, ale jinak nepřitahovali skoro žádnou pozornost.

"Hej. Hej!" Drbla jsem do obou po chvilce. Když na mě pohlédli, kývla jsem hlavou na stranu. Vedle nás stáli malý kluk s holčičkou, která držela obrázek.

"Podepíšete mi obrázek?" zeptala se mile. Táta se na ně usmál.

"Pokud mi to můj kurátor dovolí?" Obrátila jsem oči vzhůru. Před dětmi byl jiný. Byl to Iron Man. Pro tyhle malé děti byl obrovský vzor a hrdina. Pro mě byl a vždycky bude hrdina i bez obleku. Na pár vteřin jsem se odvrátila, abych pak viděla tátu, jak běží ven z restaurace. Rozběhla jsem se za ním. Rhodey mi byl v patách. Našli jsme ho klečet venku v obleku obklopeného hromadou lidí.

"Tati," zaklepala jsem mu na masku. "Jsi v pořádku? No tak, sundej si ten oblek."

"Promiň, musím letět. Sejdeme se doma." A byl pryč.

Rhodey mě odvezl domů. Prošla jsem celý dům a našla tátu sedět samotného v laborce.

„Tati?" trochu sebou škubl, když jsem promluvila. Zvedl ke mně hlavu a povzdechl. „Co se ti tam stalo?"

"Měl jsem no...udělalo se mi blbě."

"Mně nemusíš lhát," řekla jsem na rovinu a zkřížila ruce na hrudi.

„Jak jsi přijela?" pokusil se změnit konverzaci.

„Nepokoušej se měnit téma. Moc dobře víš, že to z tebe vypáčím."

"Dostal jsem záchvat úzkosti. Ale jsem v pohodě," rychle se pokusil tu situaci zamluvit. Přisedla jsem si k němu a položila mu ruku na rameno.

"Určitě? Nemám tady radši zůstat?" Táta se na mě slabě usmál a zakroutil u toho hlavou.

„Ne, jen běž. Měla bys jít užívat, dokud můžeš."

************

S kamarádkami jsme se domluvily jít na pokračování V zajetí démonů. Když jsme se po filmu rozloučily, a já čekala na řidiče od táty, přemýšlela jsem, jestli dneska a dalších pár dní na to dokážu usnout v neosvětleném pokoji.

Stála jsem před kinem a koukala do mobilu, když mou pozornost přitáhlo tříštění skla. Otočila jsem se za tím zvukem a spatřila známou tvář.

„Happy!" Otočil se na mě a z jeho tváře vymizela veškerá barva. Těkal očima ze mě někam pár metrů vedle. Na lavičce seděl muž, který připomínal lávovou sochu.

"Jessico uteč!" křikl mým směrem Happy. Na vteřinu mě přemáhalo nutkání rozběhnout se za Happym, ale v jeho očích byla prosba, ať uteču co nejdál odsud. A tak jsem se rozběhla k silnici.

"KRYJTE SE!!" stihla jsem ještě křiknout na okolí, než za mými zády proběhla exploze. Síla toho výbuchu mě odmrštila směrem k silnici. Zády jsem narazila do něčeho kovového, udeřila se silně do hlavy a to bylo poslední, co jsem si z toho večera pamatovala.

Ahoj lidi
Asi si říkáte proč jsem tak dlouho nic nepřidala. Moc se za to omlouvám a nechci se vymlouvat. Dva týdny jsem byla na táboře a pak je tu brigáda, taky jsem nevěděla co napsat a taky moje lenost 😁😁😇😇 ale teď už jsem tady s novou kapitolou. Doufám že se líbila.
Čau 😉