New York a vlastně celý svět se pomalu srovnává s útokem mimozemšťanů. Všechny trosky po jejich strojích a tělech zmizely a budovy, včetně naší Stark Tower, se opravují. I já se snažila pomáhat se vším, co šlo. Táta létal jako Iron Man kolem Toweru a pomáhal dělníkům. Já zase dělala cokoliv, co se dalo, uvnitř. Po třech týdnech nepřetržitých oprav, se Stark Tower konečně blíží ke konci opravy.

Dnes večer odlétáme zpět na Malibu, odpočinout si od všeho. Doslova. Od lidí, velkého města a všech problémů. Hlavně těch v mé hlavě.

Dnes už nemám nic na práci a tak, než odjedeme, jsem se rozhodla zajít do Central Parku si odpočinout. Už od rána tu ležím na zeleném udržovaném trávníku, ignoruju všechny kolemjdoucí a především se snažím neusnout. I když zírání do ostrého slunce není zdravé, i přes brýle, je to jediný způsob jak se udržet alespoň v bdělém stavu.

Central Park je sám o sobě rozlehlý, tak se mi zdá, jakoby na místě, kde ležím, bylo nejvíce lidí. Na jednu stranu mi nevadí, že tu rodiny s dětmi mají piknik a nějací teenageři tu jezdí na skateboardu, ale na druhou stranu mě z nich bolí hlava. A i přesto vím, že mě po očku sledují. Kdo by nepoznal jednoho z lidí, kteří zachránili New York před zničením mimozemšťany. Avšak nejradši bych se schovala. Není však kam. Teď už ne. Kdysi (před New Yorkem), jsem byla jakžtakž mimo dosah novin a televizních kanálů. Budu si na to prostě muset zvyknout. A co se týče toho mého bdění...už několik dní v kuse mě pronásleduje jedna konkrétní noční můra. Pokaždé, když usnu, objeví se. I kdybych spala během dne. Začaly pár dní po tom útoku a postupně se zhoršovaly a zintenzivňovaly. Ty první byly takové zamlžené a nezdály se mi tak často. Teď se nedají vydržet.

Poprvé, kdy se mi tenhle sen zdál se vším všudy, jsem se vzbudila se zamlženýma očima, křikem a nekončící panikou. Pamatuji si z té noci jen, jak mě táta s Pepper drželi, abych někam ze strachu neodběhla. Táta se mě snažil uklidnit, ale podařilo se mu to, až za dlouhou dobu.

"Lidé. Nejsou to ustrašení slaboši, jak sliboval."

Všude okolo byla temná, děsivá tma. Poté se však vše zaostřilo. První jsem spatřila schody. Byly vytesané z tmavě zbarveného kamene a vedly kamsi nahoru. Neodvážila jsem se vyjít je. Rozmyslela jsem se, když jsem uslyšela znovu ten hlas, ozývající se z vrchu. Potichu, co nejvíce shrbená jsem vylezla nahoru.

"Jsou pevní a nepoddajní. A proto není možné si je podmanit!"

Nahoře se vznášel vysoký majestátný a především děsivý trůn, pod nímž se krčil vůdce Chitauri. Zůstala jsem schovaná. Zatím si mě nevšimli. Pak se jakýsi zvláštní muž zvedl z trůnu a otočil se tak, že i já jsem měla tu možnost spatřit tu hrůzu. Jeho tělo pokrývala purpurově zbarvená pokožka. Tváři měl pokrytou jizvami a byl oblečen do lesklého brnění.

"Napadnout je znamená dvořit se smrti," pokračoval vůdce Chiauri. Místo toho, aby se jen mohutný muž otočil na svého služebníka, s křivým úsměvem se otočil přímo na mě. A najednou na mě skočil.

Od té doby, co se mi zdál v téhle verzi poprvé, se nezměnil. Vždy skončí ve stejný moment. A ani jej nemůžu nijak změnit. Vždy se dostanu do tohoto momentu. Nikdy se nedozvím, jak doopravdy skončím. Jestli mě ten muž uškrtí, roztřískne mi hlavu o balvan nebo mě roztrhne vejpůl...

Už nemůžu. Poslední dny jsem vůbec nespala. Sice jsem si za ten čas zvykla, že nespím dva, maximálně tři dny, když se jedná o školu nebo když s tátou trávíme čas v laboratoři, ale tohle je jiný extrém. Víc než sedm dní chodím jako zombie s černými kruhy pod očima a zarudlým bělmem. A právě teď prohrávám svůj boj s ospalostí.

"Jess? Jsi to ty?" Někdo mi zastínil výhled na slunce, ale zároveň mě vysvobodil z bdění. Prvně jsem ten hlas nepoznala, avšak když promluvil podruhé, věděla jsem hned, kdo se nade mnou sklání.

"Petere? Co tady děláš?" Slova mi prokládalo neustálé zívání. 

"Vracím se domů. Byl jsem u Neda," ukázal někam za sebe. "Ale spíš bych se měl ptát já tebe. Ležíš tady jak..." zamával okolo sebe, jak něco naznačoval.

"Jen odpočívám," několikrát jsem si znovu zívla, než jsem mohla pokračovat. "Odpočívám před odletem domů, chápeš?"

"Vypadáš hrozně. Nebudu ti lhát." Nad tím jsem se jen pousmála. Nehodlala jsem Peterovi nic vymlouvat. Měl pravdu. "Kdy ses naposledy pořádně vyspala?" Nějak moc se stará.

"Hele pane starostlivý, mě je skvěle. Jsem v pořádku." Teď jsem možná trochu lhala. Ale na tom nezáleželo.

"To určitě. Jsi vyčerpaná. Musíš se vyspat," založil si ruce na prsou a zamračil se na mě. Kdybych měla sílu, zamračím se taky. Z mé pusy vylezlo několik dalších zívnutí. Mám pocit, že se mi za malou chvíli roztrhnou rty z toho neustálého zívání. „Pojď, nebuď jako malá. Vstávej. Ke mně je to blíž, můžeme tam chvilku být." Vzal mě za ruce a zvedl. Cítila jsem se jako hadrová panenka. Peter mě vzal kolem ramen a vedl k němu domů. Nejspíš bych se zhroutila, kdybych měla jít sama. Cesta netrvala dlouho a za pár minut jsme byli konečně u Petera doma.

"Je tu May?"

"Ne. Je v práci. Nemáš hlad nebo žízeň?" Zakroutila jsem hlavou, že ne. Rozhodli jsme se, že si pustíme nějaký film. Peter pustil Star Wars mám pocit že třetí epizodu. Věděla jsem, že Peter Star Wars doslova žere, tak jsem nic nenamítala. Lehli jsme si na gauč a koukali.

"Jess, proč jsi vlastně tak moc unavená?" překonal to ticho a nepříjemné napětí v místnosti. Nenapadalo mě jak se z odpovědi vykroutit, tak jsem mu řekla pravdu, alespoň z části.

"Už několik dní se mi zdá pořád ten stejný sen. Bojím se spát s myšlenkou, že se vrátí," schoulila jsem se k Peterovi. "Nemůžu kvůli tomu spát. Zkoušela jsem spát během dne, protože jsem byla vyčerpaná. Ale teď už nemůžu ani to."

"To bude dobrý. Uvidíš," přitáhl si mě do objetí. Skončila jsem schoulená v jeho náručí a musím říct, že byla moc pohodlná. Za chvilku se mi začaly zavírat oči. Už jsem to neřešila, protože jsem věděla, že už spánku dál vzdorovat nedokážu.

Vzbudilo mě zvonění mého mobilu. Zašmátrala jsem před sebe a našla ho, ale pozdě na to, abych mohla vzít hovor. Na displeji mi blikala hlasová zpráva. Přiložila jsem si mobil k uchu a poslouchala tátův hlas, který mi říkal, kdy odjíždíme a ať do hodiny přijdu zpět do Stark Toweru. Bylo šest hodin večer, což znamená, že jsem spala tak šest hodin. Bez nočních můr. Lepší než nic.

Ale opravdu bych už měla vyrazit, jenže něco mi bránilo se pohnout. Nebo spíš někdo. Peter měl své ruce obtočené kolem mého těla a bránil mi tak v odchodu. Kdykoli jsem se pokusila z jeho rukou dostat, přitáhl si mě blíž. Zkusila jsem je odsunout, ale zarazilo mě, že má nějak moc svalnaté ruce. Viděli jsme se nedávno. Nechápu, jak mohl tak moc zesílit a nabrat si svaly. Peter není ten typ kluka, co by jen tak začal posilovat.

"Petere," zašeptala jsem k němu. On se jen zavrtěl. "Petere, musím domů."

"Ještě pár minut," řekl chraplavým ospalým hlasem a hlavu si schoval do mých vlasů.

"Prosím tě, pustíš mě?" Moc se mu nechtělo a mě vlastně taky ne.

"Dobře," zamumlal nespokojeně a pustil mě z gauče. Když jsme už byli pořádně vzhůru a já byla sbalená, vydali jsme se k východu. "Jak se cítíš?"

"Je mi mnohem líp. Sice jsem pořád trochu unavená, ale je to lepší."

"A nemám jít s tebou? Kdyby něco."

"Ne to je v pohodě. Umím se o sebe postarat. Pamatuješ?"

"Jasně."

"Tak se měj. A pozdravuj May." Vyšla jsem na ulici. Byla už docela tma, tak jsem se rychle vydala domů. Nerada bych na někoho narazila, tak jsem šla rychle. Ještě pár uliček a budu u Stark Tower. Než jsem se tam však stihla dostat, na jinak tiché ulici se začaly ozývat těžké a dost hlasité kroky. Neotáčela jsem se a pokračovala dál. Zrovna jsem míjela jednu malou temnou uličku, když mě někdo zatáhl za ruku a vtáhl dovnitř. Abych nemohla křičet, přitiskl mi dotyčný na pusu svou dlaň. Podle toho, kolik stínů jsem postřehla, jsou tu čtyři chlapi.

"Ale, ale, ale. Copak to tu máme. Malého ptáčka. Neztratila ses maličká?" zeptal se mě hrubým hlasem. Sundal mi z tváře dlaň, takže jsem mohla promluvit.

"Ne, neztratila. A když dovolíte, ráda bych se dostala domů," odsekla jsem. Nelíbilo se mi to. Cítila jsem, že se pomalu přibližují.

"Koťátko vytahuje drápky. Co ho trochu umlčet." Začali se smát. Naskočila mi husí kůže, ale nedala jsem to znát.

"Co po mně chcete?" Stála jsem obklíčená z každé strany. Z jejich úst se ozvala pouze dvě slova.

"Hail Hydra." To byl spouštěč jak pro mě, tak pro ně. Už vytahovali zbraně, ale já byla rychlejší. Udělala jsem jednoduchý pohyb zápěstími a vítr jim vytrhl pistole z rukou. Ve chvíli nepozornosti jsem jednoho chytla za ruku, kopla ho do břicha a přehodila si ho přes záda. Zůstal ležet. Jeden z nich mě chytil pod krkem a přitlačil ke zdi. Snažila jsem se uvolnit z jeho sevření, tak jsem ho kopla do rozkroku. Zaúpěl a pustil mě. Pak jsem mu dala pěstí, zesílenou o větrný poryv. To ho odhodilo na protější zeď a díky tomu omdlel. Otočila jsem se na dalšího. Bohužel pro mě měl v ruce kudlu a začal s ní máchat proti mně. Chvilku jsem se vyhýbala, ale nakonec mě stejně řízl do tváře. Teď jsem se naštvala. Vytvořila jsem ohnivou kouli a hodila ji proti němu. Trefila ho a on narazil do zdi a následně skončil na zemi. Nejspíš se praštil do hlavy, protože se nehýbal. Věděla jsem, že tady je ještě jeden. Když jsem se na něj otočila, okamžitě vzal nohy na ramena a zmizel.

"Tak už dost!" Zmrzla jsem v pohybu, když jsem uslyšela nabytí zbraně. "Otoč se! Pomalu! A ruce nahoru!" Otočila jsem se a uviděla jednoho z nich. Byl to ten první, kterého jsem skolila. Asi nebyl tak mimo, jak jsem si myslela. Mířil mi na hlavu zbraní. V tu chvíli jsem zapomněla, že mám nějaké schopnosti a jen čekala, co se stane.

"Myslela sis, že nás přechytračíš? To jsi myslela špatně." Už chystal se vystřelit.

"HEJ!" Ozvalo se ze střechy. On přestal dávat pozor a přesunul svůj pohled nahoru. Toho jsem využila a vykroutila mu pušku z ruky. Pak ho něco přišpendlilo ke zdi. Nějaká síť. Uslyšela jsem za sebou něčí dopad. Lekla jsem se a chtěla zaútočit. Ten někdo mě chytl ruce a snažil se mě uklidnit.

"Hej. Jen klid. Neublížím ti." Normálně by mě to neuklidnilo, ale teď jsem, přestala. "Jsi v pořádku?" zeptal se mě. Ten muž nebo podle hlasu spíš kluk měl na sobě velmi zvláštní modro-červený kostým.

"Jo, nic mi není," pronesla jsem stále trochu v šoku.

"Fajn. Jen, máš tady trochu krve," řekl a setřel mi ji z tváře.

"To je dobrý. Díky za pomoc. Kdo vlastně jsi? A jak jsi mě tu našel?" nakrčila jsem čelo.

"Jen tvůj přátelský soused Spiderman!" zasalutoval, ze zápěstí mu vystřelila ta zvláštní síť a v tu chvíli byl pryč. Spiderman. Nejspíš nějaký nový superhrdina. Prozatím to nechám být. Než jsem odešla, zavolala jsem do SHIELDU aby to tu převzali. Když přijeli, ošetřili mě a já mohla jít domů. Táta dost vyšiloval, kde jsem byla. Že mě přepadli nějací maniaci, co si převzali jméno již dávno padlé organizace, jsem si nechala pro sebe. Místo toho jsem se šla zabalit a během hodiny jsme už seděli v letadle směr Malibu.

Done ✔ Konečně další kapitola. Tentokrát má 1915 slov. Zatím moje nejdelší část, tak doufám že se líbila.
Mám takový malý dotaz. Chtěli byste pro naši hrdinku nějakou přezdívku? Pokud jo, tak přijímám jakýkoliv nápad 😊
Ahoj ❤