"Můžeš se probudit? Haló, Tabby-baby, probuď se!" pokojem se rozléhal Dylanův rozespalý hlas. Na jeho naléhavé kňourání zareagoval maximálně pár souložící ve vedlejším pokoji, neboť stěny byly příliš tenké.

"Tabby! A dost, už toho mám vážně dost. Probuď se!" Dylanův hlas již nebyl tak tichý a klidný jako na počátku, tentokrát dal volný průchod své značné nervozitě. Z celého pokoje se mu za denního světla převracel žaludek víc, než minule, kdy byl pokoj osvětlován jen růžovými lampičkami.

"Bože, ztichneš někdy vůbec?" zachraptěla Tabby, když se převracela na záda. Pomalým pohybem si protřela oční víčka a poté pohlédla na Dylana se smrtí v očích.

"Co bylo tak důležitého, že si mě musel takto probudit," vyhrkla ze sebe kysele a donutila se posadit a opřít o rám postele. Dylan se poškrábal na zátylku a odkašlal si.

"No, chtěl jsem už jet, tak proto," řekl jednoduše a párkrát se pohnul na svém místě, aby se mu sedělo pohodlněji. Když si však vzpomněl co za hrůzy se tam odehrávalo, nepříjemně si odfrkl a vstal.

"No a? To si mě musel budit kvůli srdceryvnému loučení? Mohl si odjet jako normální slušný člověk. A prosím, obleč si tričko, Dylane, nemůžu se soustředit na tvůj hlas, když mi cpeš tu krásu," odvětila Tabby svým ranním hlasem.

"No, víš... já, přemýšlel jsem," Dylan ani nestihl dopovědět svou dobře promyšlenou větu, neboť ho zastavila Tabby se svým úšklebkem na tváři.

"Pane Bože, je ti dobře? Nebolelo to? Muselo být pro tebe opravdu těžké, začít znovu používat mozek," řekla Tabby s vážnou tváří, která jí ovšem nezůstala moc dlouho, neboť Dylanův obranný výraz jí zkrátka a dobře nemohl nechat ve své roli.

"Moc vtipné," odfrkl si a následně pokračoval. "Myslel jsem si, že bychom jeli spolu... stejně nevím, kam bych měl jet."

"Tak zaprvé, haha a zadruhé, haha. Copak nemáš rodinu?" Dylan na její otázku jen pomalu zakroutil hlavou. "A co přátele?" na tuto otázku přikývl, díky čemuž se na Tabbyině tváři rozzářila světýlka naděje, že se bude moct neznámého vlez-do-prdelku zbavit. "No to je skvělé, budeš ničit dny jim!"

"Jsou moc daleko," vydechl a navzdory své zášti si opět sedl na pošpiněnou postel, tvářící se jako roztomilé gumové srdíčko, jenž láká dělat páry milostné hrátky.

"A kde jsou?" zeptala se Tabby, neboť chtěla Dylana přesvědčit o tom, že to zas tak daleko být nemůže. Jeho odpověď jí ani moc nezajímala, jen ho chtěla uklidnit, že kdyby to vzal po její vymyšlené dálnici, byl by tam dřív a že žádná cesta není moc dlouhá, aby mu bránila vidět své přátele.

"Ve Vancouveru." Jeho odpověď Tabby značně znepokojila. Hlasitě si povzdechla a pročísla si svými prsty své dlouhé, kaštanové vlasy. "Vidíš, já ti říkal, že jsou daleko."

"O to tu nejde, ty Leprikáne," Tabbyin hlas byl plný vzteku a silného podráždění. V té chvíli jí v hlavě hrála stále ta známá píseň s názvem Proč kurva já.

"Leprikáne?" uchechtl se Dylan a sundal Tabby z obličeje její ruce. Ta se na něj vražedně koukla a vstala, načež přešla ke své hromádce oblečení a bez zájmu se před ním začala převlékat.

"Ano, Leprikáne. Jsi úplně jako oni, na první pohled vás všichni mají za roztomilé skřítky, kteří se pořád smějí a nedělají nic špatného, zlákáte lidi na kotlík zlata, ale když se konečně dostanou k té pitomé duze, podkopnete jim nohy a s tím plným kotlíkem utečete do západu slunce s hrající písní od Beyoncé k tomu." Dylan byl úplně zmaten, proč ho Tabby přirovnává k Irskému skřítkovi. Nevěděl, čím jí Vancouver naštval.

"Že ta tvá sestra bydlí ve Vancouveru?" zeptal se Dylan, když překřížil své ruce na hrudi a vítězně se pousmál. Tabby se vším přestala a věnovala mu zabijácký pohled, který Dylanovi úplně a bohatě stačil. "No tak, mladá dámo, si myslím, že jakožto porota v této sexuální pasti mohu jednohlasně říci, že zde není vyhnutí, abys jela do Vancouveru bez mužského doprovodu, řídícího ohromný vůz."

"Naser si," vyprskla Tabby a navlékla si tričko, popadla kabelku a své klíče od auta a jednoduchým a rychlým pohybem otevřela dveře a než se stihl Dylan vzpamatovat, byla pryč a jediné, co po ní zbylo, byl její omamný parfém a zvuk zavírajících se dveří.

"Počkej!" zakřičel Dylan, když popadl své věci a vydal se za Tabby, která právě házela své věci do kufru svého auta. Otráveně zvedla pohled od své předchozí činnosti a s kamenným výrazem ve tváři se podívala na Dylana, který se celý udýchaný opíral o její auto.

"Proč se mnou nechceš jet? Stejně spolu pojedeme," vydal ze sebe skrz hlasité sípání a vydechování. Vypadalo to, že se snad udusí vzduchem.

"Jsi v pořádku?" uchechtla se Tabby, neboť jí jeho popadávání dechu připadalo nesmírně komické. Ovšem když se Dylan zhroutil k zemi, její úsměv ustál a vystřídala ho nervózní a vyděšená tvář. "Dylane, myslím to vážně, jsi v pořádku?"

"Tch-tchen ichnalátor, chch, inchalátor!" sípal, ukazující svou křečovitou rukou na svou kapsu.

"Co to kurva?! Inhalátor?" Tabby rychle nahmatala malý přístroj a podala ho Dylanovi do jeho třesoucích se rukou. Jakmile se ozval zvuk jako při pšouknutí, oddechl si a položil svou hlavu na chladnou silnici.

"Kurva, málem jsem tě zabila ty imbecile!" řekla stále poněkud vyděšeným hlasem, který se jí stále, stejně jako její ruce, poněkud třásl. Dylan se navzdory její náladě začal sekaně smát. Tabby po něm střelila výraz typu no to si ze mě děláš kurva prdel, tak ty se tu dusíš, mohl si být mrtvý, ale teď se směješ?

"Promiň, já jen... přijde mi to strašně roztomilé, jak si se o mě bála," vysvětlil Dylan se svým rádoby smutným pohledem. "Bála si se, že umřu, zlomilo by ti to srdce, že jo? Řekla by sis: Sakra, takový krasavec a já si s nim ani nic neužila!"

"Možná bych něco takového někdy řekla, ale rozhodně ne v tomto případě. Teď vstávej," odsekla mu Tabby a pomohla mu vstát. Dylanovi tato situace přišla poněkud zvláštní, jelikož to měl být on, kdo má pomáhat.

"Tak, co?" vysoukal ze sebe Dylan, když si schovával inhalátor do kapsy. Tabby si hlasitě povzdechla a prohlédla si ho od hlavy až k patě. Chvíli ho stále skenovala a mačkala si kůži na zápěstí, když si zklamaně povzdechla.

"Dobrá, dobrá... ale jestli ten tvůj starý křáp zdechne, je mi to jedno a jedu dál," řekla klidným hlasem a otevřela dveře svého auta.

"Nebude ti to jedno a nepojedeš dál, sama to víš, jen si to nedokážeš přiznat," řekl provokativním tónem a rozešel se ke svému autu, které odemkl a následně si do něj nasedl.

"Co ti dává takovou jistotu?" křikla na něj, neboť se obávala, že jí kvůli nastartování motoru nebude čistě slyšet. Dylan se uchechtl a také nastartoval auto, přičemž otevřel své okénko, stejně jako Tabby.

"Nenechala si mě umřít," mrkl na ni a rozjel se po dálnici, následován černým autem. Tabby si v tu chvíli oddechla úlevou, jelikož to bylo za těch desítek hodin poprvé, co byla úplně sama. Teda skoro sama. Ovšem sotva ujela pár metrů po dálnici, ozvalo se v její autě vyzvánění jejího telefonu, za doprovodu hlasitého bzučení. Natáhla se pro telefon a bez zjištění čísla volajícího hovor přijala.

"Slyšíš mě?" ozvalo se z telefonu otravné skučení, jenž Tabby lezl pořádně na nervy.

"Ne," odvětila stroze, zatímco svýma rukama drtila volant. "Jak si kurva dostal moje číslo?"

"Vzal jsem si ho, když si spala. Hej, poslouchej písničku na stanici 107.32" Tabby si opět hlasitě odfrkla a naladila rádio na požadovanou stanici. Když uslyšela známou písničku, její rty se zkroutily do znechuceného výrazu.

"To si ze mě děláš prdel, že jo?" vydala ze sebe s malým uchechtnutím, neboť se z telefonu ozvalo Dylanovo rapování.

"Now tell me, who that, who that? That do that, do that? Put that paper over all, I thought you knew that, knew that. I be that I-G-G-Y, put my name in bold. I been working, I'm up in here with some change to throw!" Dylanův hlas zněl s mixem Iggy opravdu podivně, nehledě na to, že jí ani nestačil.

"Ne! Ne! Ne! Přestaň! Nenuť mě tě vypnout!" Tabby si nemohla pomoct, ale smála se a během jejího smíchu si uvědomila, že je to už po několikáté, co jí Dylanovo běsnění přinutilo k smíchu.

"No tak, vždyť je to tak nakažlivý!" bránil se Dylan, přičemž se při refrénu opět k Iggy přidal. Tabby použila svůj volant k tomu, aby ho upozornila ještě jednou a tentokrát trochu drsnějším způsobem.

"Jo, to chřipka taky," odvětila mu Tabby a vypla rádio.

"Tohle ještě bude dlouhá cesta, Tabby,"  řekl Dylan, načež hovor ukončil s širokým úsměvem na tváři a rádiem na plné pecky puštěné, z něhož vycházela slova od Iggy tak hlasitá, že je slyšela i Tabby, která se také musela pokřiveně usmát.

____________________________________________________________

○ Tak jo, normálně sprostá nejsem, ale ty vole! To mě tak baví :D a moc se omlouvám, že část nebyla poměrně dlouho, ale škola mě prostě drtí a nechce mě pustit ze svých hnusných spárů! :(

○ No, už je tady konečně ten posun, na který čekám od doby, co jsem tuto povídku začala psát! :D Doufám, že se vám tento díl líbil a moc vám děkuju, neboť pouze při těch ubohých třech dílech, které jsou zveřejněné, má tento příběh přes 1000 přečtení!