Devatenáctého, dva měsíce, přijeď dřív. Tato slova jakoby jediná stále viděla, zatímco ostatní byla zamlžená pod závojem slaných slz. Nemohla si pomoct. Ještě před tímto emailem si byla aspoň trochu jistá tím, že se něco pokazí. Byla si jistá, že se Dylan od jeho snoubenky včas odpoutá a svatba se konat nebude. Měl ještě spoustu času. Změna data ji pouze donutila k tomu, aby si uvědomila, že se Dylan doopravdy rozhodl strávit zbytek svého života s ženou, která Tabby, a všem ostatním, pila krev. 

"Tak dobře, fajn, nic to není, dva měsíce, dobře, tak jo, dobře.." Tabby vstala a začala kroužit dokola kolem své židle, zatímco si pod nosem mumlala, že všechno bude v pořádku. Po pár minutách se zastavila, zaklapla laptop a rozhodla se, že radši Dylanovi rovnou zavolá. Nechtěla mu nic vyčítat, dělat si z něj srandu, dokonce mu ani nechtěla dávat cennou životní lekci. Chtěla mu pouze pogratulovat. To je totiž jediné, co v tu chvíli mohla udělat. Pogratulovat a oznámit, že se na svatbu nebude moct dostavit, z důvodu, který si chtěla vymyslet během hovoru. To jí šlo nejlépe. Když si něco nacvičovala, vždycky to nakonec pokazila. Tabby našla svůj telefon a vytočila Dylanovo číslo. 

"Ano?" ozval se Dylan asi po dvou pípnutí. Tabby se zhluboka nadechla, ale než stihla něco říct, nemohla najít slova. "Tabby?" 

"Jo, Dylane! Já nevěděla, žes to konečně vzal... já, jen jsem... já asi jen chtěla pogratulovat tobě a Mickey. Nevím, jestli jsem ti vůbec někdy gratulovala, tak jsem si řekla, že už je přece jen na čase." Tu snadnou část měla za sebou. Teď už jen zbývalo Dylanovi vysvětlit, proč se nemůže dostavit na svatbu. 

"To jsi moc hodná, ale, víš, stačilo to jen napsat do emailu. Nemusela sis dělat škodu a volat mi." Dylan zněl poněkud sklesle. Tabby nedokázala určit čím to je. Možná čekal jinou reakci? Pravděpodobně chtěl, aby Tabby zase začala vyvádět a snažila se mu celý nápad s předčasnou svatbou, a možná i se svatbou obecně konečně vymluvit. Nebo nemohl reagovat jinak, jelikož ho poslouchala Mickey, která si Dylana hlídala jako psa na vodítku. Kdyby Tabby stále doufala, že existuje možnost, aby Dylan Mickey opustil, ptala by se, co je špatně. Ale Tabby v tuto možnost přestala doufat ve chvíli, kdy dočetla poslední slova emailu. 

"Jo, jasně, to vím. Důvod proč volám je ale úplně jiný. Chtěla jsem se omluvit, protože to asi nestihnu. Nevím, jestli na svatbu dorazím. Navíc ani nevím, jestli je to vůbec dobrý nápad. Jsem za tebe velmi šťastná, Dylane, to opravdu jsem. Opravdu mě mrzí, že tam nebudu moct přijít." Dylan věděl, že Tabby lže. Jediný důkaz byl, že mu Tabby pogratulovala, a navíc řekla, že je za něj opravdu šťastná. Tabby Mickey k smrti nesnášela, takže Dylan věděl, že to, co mu Tabby právě řekla byla jedna velká lež. 

"Tabby, přestaň, prosím. Já vím, že tam nechceš, ale... já tě tam potřebuju. Potřebuju tě tam, Tabby. Tak tam, prosím, buď. Ahoj." Dylan neměl sílu na to se s Tabby hádat. Byl každým dnem nervóznější z blížícího se data. Nebyl si jistý, jestli dělá správnou věc. Věděl, že chce něco úplně jiného. Jenže také se nemohl jen tak od Mickey odpoutat. Mickey byla Dylanova jistota. Proto bylo pro něj tak nemožné se jen tak sbalit a opustit ji, kvůli někomu, koho v podstatě až tak dobře nezná. Nemohl jen tak zariskovat kvůli Tabby, která své city k Dylanovi nikdy úplně nepřiznala. 

"No to si dělá prdel!" zakřičela Tabby přes celý pokoj. Její křik se donesl k Nathanovým uším, což ho trochu vyděsilo, neboť se obával, že její nešťastný výkřik byl způsoben kvůli něčemu, co udělal. Pro jistotu si rychle zkontroloval krabičku s prstýnkem, kterou se tak pečlivě snažil před Tabby ukrýt. Jakmile ji nahmatal ve své bundě, spadl mu kámen ze srdce. 

"Tabby, co se stalo?" zeptal se Nathan, zatímco se přesunul do pokoje, z něhož uslyšel Tabbyin výkřik a naštvané dupání. 

"Tak ten zmetek si myslí, že mi jen může takhle říkat, co mám dělat? No to snad nemyslí vážně?! Takže já si mám teď koupit drahé šaty, které na sobě budu mít jen jednou, jelikož je hned poté ze sebe shodím a spálím, kvůli kontaminaci její odpornosti Mickey. Také si koupit drahou letenku, požádat o volno v práci, a sedět na prdeli zatímco člověk, na kterém mi záleží, dělá největší chybu svého života?" Tabby už toho měla opravdu hodně. Nemohla to v sobě nadále dusit, proto dělala takovou scénu, nehledě na to, že hned ve vedlejším pokoji stál její přítel. Tabby vůbec nedošlo, jak zněla poslední věta, kterou pronesla. Byla až moc naštvaná a rozrušená na to, aby brala ohled na Nathana.

"Člověk, na kterém ti záleží." Citoval Nathan Tabby. Řekl to velmi potichu, aby ho Tabby neslyšela. Povedlo se mu to, jelikož ona nadále pokračovala v hlasitém dupání a nešťastném skučení. Nathan se na dlouhou dobu zamyslel. Sedl si na pohovku, vytáhl krabičku s prstýnkem a  jen tak si s ním v ruce pohrával. Přemýšlel nad tím, co udělat. Požádá-li Tabby o ruku a ona řekne ano, bude to doopravdy znamenat, že s ním chce být? Nebo že chce někomu ukázat, že je dost dospělá na to se usadit? Tím někomu myslel její rodiče, kteří ji vždycky brali jako nedozrálou mladou dámu, která pořádně ani neví co chce. Na druhou stranu, jestli řekne ne, aspoň si bude jist, že její odpověď byla upřímná. Nathan nechtěl ale nic riskovat, proto schoval krabičku zpátky a rychle zapomněl na to, co se mu v tu chvíli honilo hlavou.

"Tabby, jsi v pořádku?" otázal se Nathan, stojící těsně před dveřmi jejího pokoje. Nebyl si úplně jist, jak Tabby pomoct. Nechtěl, aby byla tak naštvaná a zároveň se chtěl dozvědět něco víc o dané osobě, která Tabby tak rozčílila. Nathan Dylana znal. Ne osobně, pouze z historek, které mu Tabby vyprávěla. Tabby ale o Dylanovi mluvila jen když byla opilá. Vlastně jako o jakékoli soukromé vzpomínce, kterou držela pod zámkem. Tabby si vždycky myslela, že když se někomu svěří se svými vzpomínkami, ukáže jim to až moc z jejího života a tudíž i z ní samotné. Ráda si držela odstup od lidí, a to Nathan moc dobře věděl. Přesně proto si schovával otázky, které poté použil v momentě, kdy si Tabby nalila druhou sklenku vína. Bylo ovšem smutné, že jen tehdy opravdu mohl poznat Tabby takovou, jaká je. V tu chvíli přemýšlel nad tím, zda-li i dříve jmenovaný Dylan potřeboval alkohol na to, aby se dozvěděl víc.

"Já ani nevím. Omlouvám se, opravdu se ti omlouvám. Nechtěla jsem tak vyvádět. Na Dylanovi mi opravdu záleží. Je to hodný kluk... až moc hodný. Nedochází mu, co mu ta jeho hnusná pijavice provádí. Nevím, co mám dělat. Mám pocit, že už tomu nijak zabránit nemůžu. Měla jsem to udělat dřív." Tabby už nebyla naštvaná, rozhořčená ani neměla náladu na to zničit celý svět, aby se svatba nekonala. Byla smutná, zklamaná a plná beznaděje. Nemohla uvěřit tomu, že Dylan pořád nedostal rozum. Myslela si, že Wren se aspoň pokusí Dylana přesvědčit. Poté jí ale došlo, že Wrena Dylan vůbec neposlouchá. Aspoň tedy ne co se Mickey týče. Dylan totiž věděl, že Mickey nemá nikdo rád, proto jejich rady a komentáře nikdy nebral vážně.

"Víš, Tabby... já tě mám opravdu hodně rád." Začal Nathan poté, co se zhluboka nadechl.

"Já tebe tak-" odvětila Tabby, ale byla Nathanem přerušena.

"Prosím, nech mě to dokončit. Jestli mě nenecháš teď, tak už to nikdy neřeknu." Zareagoval Nathan, hledajíc krabičku ve své kapse. Jakmile ji vytáhl, nemohl se ani Tabby podívat do očí. Dokázal si živě představit, jak asi vypadá. Jak její husté obočí rychle vyletělo nahoru, což vytvořilo ty roztomilé kopečky vrásek. Jak se její krásně tvarovaná ústa pootevřela a jak se její plíce rychle naplnily vzduchem. "Víš, už dlouho jsem uvažoval, jestli tě požádat o ruku. Vím, že je to celkem brzo, proto jsem se rozhodl, že to asi neudělám. Přemýšlel jsem. Já o tom Dylanovi moc nevím, ale zdá se, že si s ním rozumíš víc, než sis kdy rozuměla se mnou. Já vím, je možná moc brzo od tebe očekávat plnou důvěru, ale kruci! Ten chlap tě znal pár týdnů a už tě poznal ze stránky, kterou já vídám jen, když jsi opilá. Já ti to ale za zlé nemám, Tabby. Dokážu pochopit, když se k sobě dva lidé nehodí. Proto bych navrhoval, abychom už nadále nebyli spolu jako partneři, možná jen jako přátelé, kteří se občas vídají. Tuším, že si to tak vždycky chtěla, jen si buď nechtěla zůstat úplně sama, nebo si neměla to srdce na to, mi říct sbohem. Nebo možná sis myslela, že city přijdou časem. K takovému životu tě já ale nutit nechci. Myslím si, že si každý z nás zaslouží lásku, kterou člověk pocítí v ten pravý okamžik. Jen se mi vysměj a řekni mi, že jsem staromódní, ale to si opravdu myslím. Proto navrhuji to, co jsem řekl dříve. Také mi na tobě záleží a vím, že to teď bude znít velmi ohraně, ale opravdu chci, abys nakonec byla šťastná." 

Tabby se na Nathana jen smutně dívala. Když opět schoval krabičku s prstýnkem do kapsy a podíval se na Tabby, neváhala ani sekundu a běžela ho obejmout. Nic víc neudělala. Pouze obmotala své paže kolem jeho krku a přitiskla se na jeho hruď.

"Děkuju," zašeptala. Byla mu vděčná za to, jak všímavý a klidný byl. Jiní kluci jí už nazývali krávou, kurvou a bezcitnou mrchou, která pouze využívá mužskou náklonnost k tomu, aby nebyla sama. Nathan byl první přítel, kterému opravdu záleželo na tom, aby byla šťastná. Byla vděčná za to, koho právě objímala. Možná nebyla s láskou svého života, ale rozhodně s přítelem, kterého si chtěla ponechat na hodně dlouhou dobu.


_______________________________________________________________
*Ahoooj všichni. Tak se tady asi po roce vracím s další kapitolou, která je tak trochu... nevím no, o ničem :D ale i takové kapitoly musí být, jelikož díky nim se děj posouvá, že? (trocha manipulace z mé strany :D) Chci se omluvit za dlouhou neaktivitu, ale jednoduše toho bylo na mě opravdu moc. Wattpad jsem kompletně vymazala z mysli a myslela jsem si, že se sem nikdy nevrátím. Nakonec mě svědomí donutilo se vrátit zpátky a dát vám pořádný konec, jaký si zasloužíte. Děkuji mockrát za vaši podporu a za to, že stále čekáte na další kapitoly. Mám vás všechny moc ráda, asi tak, jako víno... budu se snažit tuto povídku dokončit předtím, než se budu muset učit na maturitu (na kterou bych se měla učit už teď, ale yolo)
Přeji vám hezké čtení a schovejte si kameny na mé ukamenování na někdy jindy, prosím :D děkuju! <3