"Takže knihkupectví," povzdechl si Nathan, načež jedním prstem začal rýpat do šálku s horkým čajem. Tvářil se zamračeně, jakoby přemýšlel nad něčím ohromně složitým. Ve skutečnosti si snažil spojit všechny možné indície, které by mu mohly objasnit, jak Tabby napadlo něco tak podřadného.

Tabby byla velmi chytrá. Už v době kdy se poznali věděl, že jí nebude nikdy dělat problém uskutečnit vše, co si jen bude přát. Ale jak by chytrou a ambiciózní Tabby někdy v životě napadlo, že by se hodila na tak podřadné místo, to doopravdy nechápal.

"Roztomilé," vyhrkla na svou obranu Tabby, když si všimla jeho znepokojivého pohledu. Nathan zmateně povytáhl obočí, přičemž opět začal usilovně přemýšlet.

"Prosím?" vypáčil ze sebe, neboť to se svým přemýšlením nakonec vzdal.

"To knihkupectví je roztomilé." Tabby se zahanbeně usmála a nervózně si upravila své vlasy. V tom okamžiku se Nathan doslova rozesmál.

"A přesně to je důvod, proč bys někde měla pracovat. Protože je to roztomilé!" prohlásil hlasitě, zatímco se nepřestával smát. Nebyl to škodolibý smích, nebo jakkoliv urážející. Nathana rozesmála roztomilost. Ovšem ne roztomilost již zmíněného knihkupectví, ale roztomilost Tabby.

"Hele! Je přece důležité, aby se ti v práci líbilo." Oba dva se v rámci možností uklidnili. Tabby už nebyla tak nervózní a Nathan se naštěstí přestal dusit svým vlastním smíchem. "Já vím, co si myslíš. Práce v knihkupectví. Vím jak zvláštně a možná i stupidně to zní od někoho, jako jsem já, ale myslím si, že potřebuju na pár let jít někam, kde budu v pohodě, chápeš? Prostě chci jít do klidné práce a mít klidný den, noc, týden, život. Aspoň na pár let potřebuju nějaký ten čas pro sebe, abych přišla na to, co doopravdy musím dělat. Ale dost o mně, podívejme se na tebe! Vždyť co to z tebe vyrostlo! Hotový ředitel nějakého velmi úspěšného podniku."

"Ale přestaň, vždyť jen proto, že mám oblek, tenhle divný kufřík a podivuhodně prazvláštní blackberry z pravěku neznamená, že musím být úspěšný. Navíc, v tom kufříku mám jen ponožky a pár složek. Takže ano, jsem celkem na úrovni." Nathan se pousmál, zatímco ukazoval všechny věci, které vyjmenoval. "Má práce je poměrně nudná, není ovšem poklidná. Čím déle dělám to, co dělám, tím více si začínám uvědomovat, že je to snad ta nejhorší kombinace."

"A co je to, co děláš?" řekla Tabby s velmi okouzlujícím úsměvem. Tabby se už takhle velmi dlouho neusmála. Opravdu chtěla, aby se Nathanovi co nejvíc líbila. Sama si nebyla jistá proč to vlastně dělá. Byla to jakási vnitřní nutnost.

"Jsem ředitel jedné pobočky, která vyrábí různé maličkosti. Vlastně, my je nevyrábíme, to ti lidé pod námi. Lidé jako já se je snaží vnutit ostatním firmám. Není to dvakrát vzrušující, ale hodně cestuješ. Takže, to je asi jediné plus. Taky děláš prezentace, což je asi jediná zábava, kterou můžeš na svém počítači dělat." Tabby se zadívala na Nathana a snažila se v něm najít aspoň kousek toho, co kdysi znala.

"Jsi v pořádku?" zeptal se jí, jakmile si všiml jejího zamyšleného pohledu.

"Jo, jo, jen mi nejde do hlavy, že ses tak moc změnil," řekla s jemným úsměvem, a poté si také začala pohrávat s šálkem horkého čaje.

*

"Mohl bys mě taky někdy někam vzít." Mickey uraženě odkráčela z kuchyně, jakmile dořekla svou slavnou větu, která dokázala Dylana vyvést z jeho poklidné chvilky do toho odporného moře hádek. Tohle mu opravdu chybělo. Každodenní konverzace tohoto typu. Už ho dokonce přestalo bavit nazývat tyto střety hádkou, jelikož jediný, kdo mluvil byla Mickey. Jakékoli námitky z druhé strany se neakceptovaly.

"Já tě ale chci někam vzít. Jen pokaždé, když něco navrhnu, tak se jen ušklíbneš, protočíš očima a odkráčíš pryč." Dylan si hlasitě povzdechl a opřel se o kuchyňskou linku. Neměl tušení, jestli ho Mickey uslyšela, ale bylo mu to v podstatě jedno. I kdyby ho slyšela, pravděpodobně by jeho slova ignorovala.

"Víš, chováš se nějak divně," řekla hned poté, co opět nakráčela do kuchyně. "Nevím, co se s tebou stalo. Pravděpodobně za to může ta divná bláznivka, s kterou si ztrácel čas."

"Proč jí tak říkáš?" jeho reakce byla opravdu rychlá. Bylo až zvláštní jak moc pro něj nakonec tato hádka začala znamenat. Už jen kvůli tomu co teď řekla chtěl tento stupidní spor vyhrát. Nějakým způsobem připomínal bláhového rytíře, který chtěl obhájit čest své dámy. Což bylo v onu chvíli opravdu komické, když si uvědomíte, že právě se svou dámou mluvil.

"Takže tohle ti vadí? To, že tu neznámou poběhlici nazývám bláznivkou? Tobě snad už úplně přeskočilo! Vážně, co se to s tebou stalo? Přeskočilo ti snad?" její ječení jeho pozměněné náladě opravdu nepomohlo. Po každé otázce, větě cítil, jak moc se v něm hromadí vztek a touha říct opravdu to, co si myslí.

"No já nevím, možná mi přeskočilo, když si ojela mého bratra!" zakřičel na ni pro změnu Dylan. "Tohle byla ode mě trochu rána pod pás, ale uvědom si, že kdybys z nudy neobskočila mého bratra, nikdy bychom nemuseli mít tuhle konverzaci."

"To ti ale nedává žádné právo k tomu, abys tohle používal proti mně." V ten moment ho pět dostala. Stačilo jen to, aby poukázala na svou slabinu, či chybu, aby ho měla opět v hrsti. Dylan jednoduše nemohl vystát ten její smutný výraz v očích, které kdysi tak miloval. Uvnitř něj probíhal jakýsi boj o nadvládu. Jedna strana bojovala za lásku, kterou cítil k Mickey. Druhá strana bojovala za pravý opak.

"Já vím, omlouvám se. Tohle ode mě nebylo fér," zašeptal, když se k Mickey pomalu přiblížil. Ta se od něj stejným tempem oddalovala, přičemž se dokonce otočila zády. Toho Dylan využil k tomu, aby ji objal zezadu. Své pevné paže obmotal kolem jejího křehkého těla, aby se ujistil, že mu nikam neuteče.

"Omlouvám se," zašeptal ještě jednou, čímž dokázal, že to doopravdy myslí vážně.

"Já jen," povzdechl si. "Asi máš konec konců pravdu. Možná jsem doopravdy trochu mimo."

"To teda. Hodně mimo," zasmála se slabým hlasem. Hned poté Dylan ucítil, jak její malá ručka hladí jeho dlaň. Tohle gesto doopravdy zbožňoval. Vlastně zbožňoval ji celou. Není se ani čemu divit, jelikož Mickey bylo opravdu snadné zbožňovat - hlavně pokud jste mužského pohlaví.

"Možná je na čase, abychom to brali trochu víc vážně," řekl nakonec velmi vážným hlasem. Dokonce své ruce odtáhl pryč a otočil si Mickey tak, aby mu zírala do očí. "Je na čase to brát opravdu vážně."

___________________________________________________________________________

Ha, já žiju!
○Něco mi říká, že vám asi dlužím vysvětlení. Jednoduše - po dlouhé době jsem opravdu začala žít a Wattpad mi už prostě nepřišel tak důležitý. Psaní vážně miluju, jen mi připadalo, jakoby jsem se do toho nějak nutila - proto tato kapitola vypadá, tak, jak vypadá. Bohužel si myslím, že to teď budu muset hodně protahovat, aby to nebylo tak rychlé a až moc filmové. Tato povídka má být něco přirozeného, chápete :D proto potřebuje čas, což je asi hodně otravné.

○Také, lidé říkají, že druhák na gymplu je prý jednoduchý - není, lžou. Takže škola jako stereotypní výmluva vám snad také bude stačit.

○ Omlouvám se i délku této části, ale už mi připadalo, že ji musím ukončit. Příští díl bude snad o něco více zajímavější :) (jestli tam jsou chyby, nebo nesrovnalosti v textu, opravím to později)

○ + Díky mé kamarádce jsem přišla na (snad) dobrý nápad na jinou povídku - těch připravovaných povídek mám celkem hodně, ale tahle by vás mohla i bavit. Tak snad se vám bude líbit, až ji zveřejním :)

○ Jo, ještě vám chci poděkovat za 50K přečtení... je to, je to prostě neuvěřitelné. Vážně se teď cítím blbě za to, jakou blbost jsem dnes přidala.