Nebudu tě už ani zdravit,

Takže přiznáváš, že máme vztah? Ha, vážně si to řekla, no fakt! Zajímalo by mě, jak se z toho vymluvíš, protože mi nemůžeš říct, že ses překlikla/přeřekla/zakuckala/bůhvíco udělala. 

Mimochodem, nevím proč o Mickey mluvíš tak jedovatě. Tobě nikdy nic neudělala, navíc ji ani neznáš, tak prosím přestaň. 

A jak prosím můžeš něco takového říct? Že se neznáme? Vždyť... ach, bože! Proč jsi tak nadutá? Proč jsi tak nepříjemná, nedostupná, tvrdohlavá a proč si prostě nechceš přiznat, že jsem se stal součástí tvého šíleného života? Tabby, já nelituji ani jednoho momentu, co jsem s tebou strávil. Nikdo mě přece nenutil, abych tě pronásledoval, stejně jako nikdo nenutil tebe, abys mě snášela. Tak proč se mi snažíš namluvit, že to, co mezi námi je nic neznamená? Nebo se to snažíš namluvit sama sobě? Já nejsem žádný debil, Tabby, tak se ke mně nechovej jako ke svému tupému příteli. Což mi připomíná, že ty si vlastně nechodila s nikým jiným, než s tupými idioty, jejichž IQ nesahalo tomu tvému ani po čárku toho Q. Vážně, Tabby, co to s tebou je?

A kde budeš? Tabby, já ti vážně nerozumím. To chceš jenom tak zmizet? Co mám jako dělat?

Ještě jednou, budu se sice opakovat, ale nevadí. Neber si Mickey takhle do huby. Ona asi pro to, co udělala, měla nějaké důvody. Asi jsem udělal něco špatně. Každopádně, chyba byla na obou stranách a my si odpustili. Ty se, prosím, do našeho vztahu nemíchej. Já se taky nestarám o to, koho dneska budeš šoustat ty.

Vím, že mě máš ráda. Vím to, navzdory tomu, jak moc se mě snažíš odradit, Tabby. Kdyby ti na mě ani trochu nezáleželo, neodepisovala bys mi a nezvedla bys mi telefon. Snad to jednou přiznáš taky. Já vím, že tě rád mám. Mám tě rád, nehledě na to, jak hrozná někdy můžeš být - mně už to totiž ani nevadí, nějak jsem si na jedovatou Tabby zvykl, a víš proč? Protože vždycky, když se chováš ošklivě/ať už za účelem vtípku/ všechno napravíš tím svým jednoduchým úsměvem, který si právě představuju. Ty nejsi špatný člověk, jen se bojíš. Problém je, že nedokážu přesně určit čeho. Snad mi to jednou povíš.

Dylan

Když Dylan dopsal svůj email, párkrát se nadechl, než zmáčkl myší tlačítko odeslat. Přišlo mu téměř komické, jak moc se jeho email změnil. Na úplném začátku by div Tabby nesežral vztekem, ovšem to samé nelze říct na úplném konci. 

Byl si doopravdy jist tím, co právě Tabby přiznal? A proč v ten moment nemyslel na úsměv od Mickey, ale na úsměv své daleké kamarádky? Tlukot jeho srdce potvrzoval jeho nejistotu. Nikdy mu nedošlo, jak moc zamotané jeho city jsou. Nikdy si to tak moc neuvědomil. Nechtěl si přiznat, že by k Tabby mohl cítit něco víc, vždyť se přece neznali tak dlouho. V podstatě o sobě věděli jen málo informací. 

Jeho myšlenky se stále točily kolem Tabby, a také kolem toho, jak moc mu dokázala převrátit život. Bylo vůbec možné, že neznámá dívka v neznámém a až moc černém autě mohla mít na Dylana takový vliv? Své myšlenky na pár sekund odhodil stranou, když mu začala jeho bílá obálka blikat červeně. 

Tak si mě teda nezdrav,

Dylane, já vážně nevím, co ti mám na to říct. Možná jen to, že bys neměl tak moc zkoumat má slova, spíše jako smsky své přítelkyně. Vlastně teď mi dochází, jak moc je tvá rodina zajímavá. Vím, že máš chlípného bratra, s kterým zjevně moc dobře nevycházíš. Ale... co rodiče? Nechci tě nutit do odpovědi, zvlášť poté, co budeš asi hodně nasraný, když si můj email přečteš, jen mě to trochu zajímá. 

Vážně, Dylane, opravdu? O tvé přítelkyni budu mluvit jak uznám za vhodné já, ne ty, jsou to totiž má slova, kdyby ti to náhodou uniklo. Je to prostě, bože, ani nemohu najít to správné slovo. Není to kurva, ani piča/čubka/prostitutka, to ne. Ona je svině! Ano, bože SVINĚ! Mám to správné slovo! Dylane, chodíš se sviní. Možná bych ji měla nazývat Svině s velkým S. Vážně doufám, že si tohle jednou přečte, jelikož jsem ještě nikdy neviděla nasranou Svini. Objeví se jí žíly na jejím čele, když začne ječet? Věřím, že má ohromný a otravný ječák. Bože, kdyby mi zařvala do ucha, asi bych ji oholila hlavu. 

Tvé urážky stojí za starou belu, vážně. Měl bys brát lekce slušného nadávání, pokud mě chápeš. Mohl si mi rovnou napsat, že se chovám jako kráva. Dylane, já se svým já žiju už nějakou tu dobu. Nebudu ti vysvětlovat proč se chovám tak, jak se chovám. Prostě taková jsem. Někdy si doopravdy přeju, abych byla jiná. Abych byla více nevinná, jemná a citlivá. Veř nebo ne, ale byla jsem taková. Bohužel jsem si díky tomu mnohokrát nabila nos a věř mi, že to nebylo dvakrát příjemné. Rozhodla jsem se proto změnit svou tvář a jak mi je dobře.

Je pravda, že mě nikdo do ničeho nenutil. Spíše jsem tě brala jako malé pobavení, rozptýlení. Ty bys to měl brát stejně. Na tu benzínku jsem si přece šla jen pro pitomé cigarety. Nepřišla jsem tam hledat nerozlučné přátelství.

Stěhuju se do Londýna, za pár dní. Musím ještě vyřešit pár věcí, ale bude to za chvíli. Mám tam práci a jednoduše bych potřebovala úplně jiný vzduch. Mám pocit, že tady na mě jen všechno padá. Potřebuju vypadnout. 

Aaaaaach! Mickey! Mickey! Mickey! Mickey! Svině! Mickey! Bla, bla, bla! Můžeme už o ní přestat mluvit? Vážně se bojím, že mě bude strašit v mých klidných snech. Nechci ji tam!

Tabby

Jakmile si dočetl poslední slovo, bouchl svými pěstmi do dřevěného stolu. 

"To se doopravdy rozepsala a odpověděla na všechno, jen na tu poslední část ne? Patetická, jednoduše patetická!" zamrmlal si pro sebe naštvaným hlasem. Byl v místnosti sám, proto se neobával, že jeho slova někdo uslyší. 

Jakmile začala psát svou odpověď, v polovině pozdravu (ne)pozdravu se zastavil a všechno smazal. Vstal ze židle a párkrát se prošel po pokoji. Nakonec se zastavil, zhluboka se nadechl a nakonec vytočil její číslo na svém číselníku. Ještě jednou se nadechl a vydechl a zmáčkl zelené sluchátko, následně si mobil přiložil k uchu. 

"Dylane?" ozvalo se po třech dlouhých pípnutí. Její hlas byl křehký, skoro úplně jemný. Vůbec mu k Tabby, kterou doposud znal neseděl. 

"Tabby? Je vše ok?" zeptal se z čisté starosti o ní, přičemž sevřel mobil svými prsty ještě pevněji.

"Jo, jasně. Proč voláš?" její hlas stále zněl velmi podivně. Dylana její odpověď nedokázala sto procentně přesvědčit, že je doopravdy v pořádku. Navzdory pochybnostem se rozhodl obrátit se zpět k tématu, protože mu tato situace celkem nahrávala. Je přece lepší mluvit s takovouto Tabby o tak citlivém tématu, než s naštvanou Tabby.

"Volám kvůli tomu, že ses nevyjádřila k poslednímu odstavci mého emailu." Dylan uslyšel, jak si Tabby tiše povzdechla. Věděl, že tohoto bude možná litovat, ale popravdě mu to bylo úplně jedno. Chtěl aspoň jednou slyšet to, co si Tabby doopravdy myslí a co Tabby doopravdy cítí. Ať to stojí jakoukoli hádku.

"Dylane, já teď vážně nechci mluvit o tom, jak moc tě mám ráda." Její odpověď zastavila Dylanův svět. V jeho hlavě se neustále opakovala její slova. Jeho tělem proběhl neznámý mráz.  

"Ty mě máš ráda?" jeho hlas se mírně třásl, jeho koutky se neustále zvedaly a klesaly nahoru a dolů.

"Dylane, já na tohle vážně nejsem. Prostě mi to nepřipadá správný. Chápu, že je to pro tebe asi úplně normální, ale já tohle nikdy nezažila. To spontánní přátelství, ve kterém se dva lidi pomalu poznávají a respektují se pro to, jací doopravdy jsou. Dylane, já... jen nechci šlápnout vedle. A mám pocit, že v tomto vztahu ani nikam jinam šlapat nemůžu." Její slova odkrývala víc, než si Dylan doopravdy uvědomoval. Tabby mu svou duši odkrývala jako růže pomalu odkrývá svůj prostředek při ranním svítání. 

"Jo, jasně, chápu. Tím ale chceš říct, že mít někoho rád je špatná věc?" zeptal se, přičemž vyčkával odpověď, kterou dostal ve formě mlčení. Dylan bohužel nevěděl, že po její tváři stékají slzy a že se její ret třepe natolik, že by její hlas ani nešel pořádně slyšet. "Tabby, jestli to tak opravdu vnímáš, tak přísahám Bohu, že budu dělat jen špatné věci." 

"Dobře," vydechla skoro neslyšně. Když už chtěla ukončit hovor, zastavil jí v tom Dylanův hlas.

"Tabby? Já tě nechci ztratit," řekl pomalým a zoufalým tónem. Tabby musela udržet svůj vzlyk, aby ho neuslyšel. Zaklonila hlavu, mobil zakryla dlaní a párkrát potáhla, načež si druhou rukou otřela slzy z tváře.

"Myslím, že ti budu tvůj život otravovat ještě pěkně dlouho, Dylane. Teď už je vážně pozdě a mám pocit, že na tebe čeká přítelkyně." její slova jí bodala jako nůž. Bylo vůbec možné, že by si z něj opravdu vytvořila takovou slabost? Svá ústa zakryla dlaní pro případ, že by se jeden ze vzlyků chtěl opět dostat ven. "Jen mám jednu otázku."

"Ano?" Tabby se musela před svou otázkou několikrát potichu nadechnout. Se svou rukou třásla, jak to dělala pokaždé, když byla nervózní a její tělo se chvělo nejistotou.

"Miluješ ji?" její hlas se mírně třásl. Svou ruku zabalila v pěst, kterou následně skousla, aby nešel slyšet ani její dech. 

"Ano," odpověděl klidně po několika dlouhých a nekonečných sekundách. Tato odpověď byla jako poslední kapka do přehrady, kterou hráz již nemohla nadále udržet. 

"Dobře, dobrou." Tabby se snažila hovor co nejrychleji ukončit, aby mohla být se svými bláznivými emocemi úplně sama.

"Jo, jasně, jo, zavoláme si jindy. Dobrou." Tabby po jeho odpovědi urychleně ukončila hovor, mobil hodila na postel a svou hlavu chytila do svých rukou. 

"Ne, ne, ne, co to děláš, Tabby? Co to děláš?" kňučela, zatímco se v jejích očích opět rojily třpytivé a bolestné diamanty, jenž se jeden po druhém honily po její bledé tváři. 

_______________________________________________________________________

° Tak jo, opět je tady nečekaná nová část! :) Doufám, že jste rádi (spíše rády, že?). Rozhodla jsem se, že napíšu další část zase o něco dříve, jelikož ta minulá mi přišla... nemastná/neslaná a až moc krátká. Tak tady máte trochu něco jiného. Nikým nerušený moment mezi Dylanem a Tabby.

° Možná se budete děsit toho, že Tabby doopravdy pláče a že má doopravdické city! Snad se vám toto nové poznání líbí. Také jste si mohli všimnout, že jsem udělala nový cover - co na něj říkáte? 

° Nakonec vám chci opět poděkovat, jelikož to hlavně vaše komentáře a votes mě pokaždé hodně nakopnou k tomu, abych napsala novou část! :)