Když se Tabby po dlouhé noci probudila, cítila se ještě hůř, než když šla spát. Za celou fázi, kdy se slunce rozhodlo svítit jinde a její místo si zabral měsíc nezamhouřila oči. Její myšlenky jí nechtěly dát pokoj, jelikož neustále cestovaly tam a zpátky - od jednoho momentu ke druhému. Navzdory tomu, jak špatně se cítila, zvedla své tělo z měkké postele a polo-ospalým tempem došla zpátky do kuchyně, jenž neustále nesla ten nepříjemný nádech nevyřešeného napětí. 

U sporáku stála Joy, která překypovala nadšením. Zrovna připravovala nejoblíbenější snídani svého čtyřletého syna a osmileté dcery, jejichž návrat už od dnešního rána očekávala. Joy své děti milovala tou překrásnou a nezaměnitelnou mateřskou láskou, která naštěstí od jiných trvá věčně. V jejím mateřském úsměvu byla jen jedna chyba, absence otce, jenž si místo v jejím úsměvu bohužel dávno nezasloužil. 

Když byla Joy na vysoké, potkala tam pohledného a velmi příjemného muže Roberta Tomborna. Robert na první pohled vypadal velmi mile, dokonce i na druhý pohled se potvrdilo, že je to hodný člověk. Robert vskutku dobrým člověkem byl, ale jeho práce z něj udělala stereotypního a arogantního šéfa velké a úspěšné korporace. Každý den chodil do své kanceláře, před kterou sídlila velmi pohledná sekretářka, která byla spíše ozdobou velké společnosti a ještě většího ega jejího šéfa. Navzdory nepříjemnému, ovšem očekávanému momentu se Joy snažila ze situace vyjít co nejlépe, hlavně kvůli dětem. Jediné možné a jednoduché řešení bylo jasné.

"Už volal?" zeptala se Tabby svým ranním, chraplavým hlasem. Joy mírně poskočila, jelikož si kroků své sestry ani nevšimla. Jako odpověď Tabby stačil její široký úsměv a radostné přikývnutí. 

"Joy, kdy už s tím přestaneš?" povzdechla si Tabby.

"Přestanu s čím?" reagovala Joy, zatímco smažila slaninu a zalévala čaj horkou vodou. Joy se pokaždé, co Robert přivezl děti snažila zapůsobit a tím ho donutit k tomu, aby si vše uvědomil, omluvil se a požádal o zpětnou kartu. Problém byl v tom, že Robert se k Joy ani k dětem vracet nechtěl. Jeho život mu vyhovoval, dokonce mu vystačil u pouhý víkend s dětmi jednou za čtrnáct dní. To jen Joy se snažila a doufala, že svého bývalého manžela přesvědčí dobrou aurou v domě a krásným úsměvem. Ona ta dobrá aura v domě byla samozřejmá a byla stále přítomná, ale ten radostný a krásný úsměv se na Joy objevoval zřídkakdy. 

"Ty víš. Hraješ si na spokojenou mamku jen proto, aby se ten hajzl vrátil! Kdy ti už konečně dojde, že se nevrátí, protože takový prostě je?" Tabbyin hlas byl zoufalý a velmi hlasitý. To, jak byla nesvá a rozčílená potvrdilo to, že si svými prsty začala česat vlasy.  "A i kdyby, podvedl jednou, podvede znovu. Vždyť ten chlap si tě vůbec nevážil, choval se k tobě jako k ho-"

"To stačí!" zakřičela Joy, což donutilo Tabby přestat. Joy bouchla pěstí do kuchyňské linky, a poté oběma rukama podepřela své hubené tělo. Na pár momentů jen těžce dýchala, její pohled směřoval dolů na kachličky, vlasy jí z neupraveného drdolu padaly do tváře. 

"Víš, Tabby, ty nechápeš proč to dělám. Já s tím mužem mám dvě malé děti, které si zaslouží vyrůstat v normální rodině, zaslouží si, aby měli mamku a taťku ve stejném domě. Navíc jsem s tím mužem strávila několik let. Nemůžeš po mně chtít, abych ho za jeden malý přešlap odsoudila a nenáviděla ho, jelikož to já prostě nedokážu. Nevím, proč ti to vůbec musím vysvětlovat, ale doufám, že to jednou pochopíš." Jakmile Joy řekla svá slova, domem se rozezněl pištivý hlas zvonku. 

"Už jsme tady!" křik dvou dětských hlásků byl slyšet až do kuchyně i přes několik zavřených dveří. Jejich křičení doprovázel smích dvou dospělých hlasů, které když Joy uslyšela, zamrzla. Hned na to se ale zhluboka nadechla, upravila si svůj ledabylý účes a rozešla se ke dveřím, jenž otevřela velmi prudce, klekla si a s připravenou náručí vítala své malé a velmi hlasité potomky.

"Teta Tabby je tady? Mami, tak moc se nám stýskalo! Táta nás se svou paní vzal do parku a dovolil nám tři zmrzliny, dokonce i Stevenovi, a to zlobil!" křičela Rosie, zatímco objímala krk své matky. Steven se naopak lísal k její noze s typickým andělským úsměvem, který ho pokaždé dostal ze všech pohrom, jenž způsobil.

"Stevene, je to pravda? Je pravda, že si Rosie zlobil?" Steven jen pravdivě přikývl a našpulil spodní ret. Dříve, než něco stačil říct, popadla ho Tabby a párkrát s ním udělala jeho oblíbené letadlo. 

"Čau špunte, ty prý zase zlobíš!" uvítala ho Tabby a následně mu věnovala velmi bohatou pusu na jeho malé líčko. Když se Steven opět dostal na zem, jako každé dítě si pusu od tety se značným znechucením otřel. 

"A kdepak je ta krásná malá princezna? Promiňte, ale já tady vidím jen tuto okouzlující mladou dámu!" zakřičela a objala Rosie, jejíž líčka byla opět červená. Jakmile si Tabby všimla Roberta, za jehož ramenem se skrývala hubená vysoká blondýna, která byla rozhodně mnohem mladší než on, popadla Stevena i Rosie za ruku a s milým hraným úsměvem je odvedla zpátky do kuchyně. 

"Tak, jak Rosie řekla, byli jsme v parku." Robert se pousmál a zamával Stevenovi, který nemotorně mával se svou malinkou ručkou. "Chtěl jsem je vzít do kina, ale Steven pořád básnil o tom, jak dobrou zmrzlinu mají v parku. Tak jsme se s Jenny rozhodli vyzkoušet park." 

"Ah, tak ty musíš být Jenny, moc mě těší, já jsem Joy." Joy bleskurychle natáhla ruku k Jenny, která jí s mírným uleknutím přijala a potřásla si s jako potvrzení k seznámení. 

"Taky mě těší," pronesla Jenny se svým zářivým úsměvem. Robert věnoval oběma svůj hraný milý úsměv a zhluboka se nadechl, přičemž objal Jenny kolem pasu, aby si ji přitáhl blíže.

"Je tady ten tvůj Luke?" zeptal se, jakoby chtěl Joy před svou novou přítelkyní zesměšnit. Robert dávno věděl, že Luke se na Joy a na její děti vykašlal už před několika týdny. Zmínil to jen proto, aby se v téhle situaci mohl cítit na úrovni výš. 

"Ne," odpověděla jednoduše s mírným zatřesením hlavy. Vlas, který jí neustále padal do obličeje si nakonec nešikovně zastrčila za ucho a nervózně si dlaně otřela o džíny. "No, já už asi půjdu za dětmi. Tak se uvidíme za čtrnáct dní, dobře?" 

"No, Joy, o tom jsem s tebou chtěl mluvit. S Jenny jsme si naplánovali takový menší výlet, jen pro dospělé, pokud rozumíš. Napadlo mě, že by sis ten víkend děti nechala a já si je vzal až když přijedu." Robert věnoval Joy jeden ze svých pohledů, který pokaždé zabral, navzdory tomu, jak naštvaná zrovna byla. 

"Jo, jistě. Přijeď až se ti to bude nejlépe hodit. Vždyť to jsou jen děti, že?" vyprskla po něm jedovatě, což překvapilo oba dva. Joy nikdy Robertovi neřekla něco nepříjemného, vždycky s ním mile souhlasila a snažila se mu ve všem vyhovět. Neměla ráda hádky a už vůbec neměla ráda hádky před dětmi. Na této situaci bylo ale něco jiného. 

"Joy, nezačínej. Promluvíme si o tom, až budu zpátky." Robert se otočil a stále s rukou kolem její pasu odkráčel zpátky k autu. 

"Jasně, už aspoň víme, kdo dostane cenu za otce roku!" zakřičela za ním a dříve, než se mohla dočkat reakce, zabouchla dveře, o které se pak následně zády opřela. 

"Otec roku?" uchechtla se Tabby nad tou ubohou urážkou. Joy se jen unaveně pousmála, ale když viděla výraz své sestry, začala se hlasitě smát. "Nemůžu uvěřit, že jsi mu konečně něco řekla."

"Jo, já taky ne. Koukej, jak se třepu," řekla a ukázala Tabby chvějící se prsty. Tabby se opět uchechtla, popadla její paži a utíkala s ní do kuchyně, kde z mrazáku vytáhla zmrzlinu a čtyři lžičky. 

"Co se děje? Proč teta vyndává zmrzlinu?" zeptal se Steven, jehož pozornost vedla přímo k velké míse se zmrzlinou. Jeho zorničky se rozšířily stejně jako jeho úsměv.

"My něco slavíme?" přidala se Rosie, jejíž reakce byla stejná, jako Stevenova.

"Ano!" zakřičela radostně Tabby a chytila Joy kolem ramen, načež si ji k sobě silně přitiskla a začala skákat kolem dokola. Steven a Rosie se radostně přidali a jejich společný smích vyplňoval prostory celého domu.

° 

Mezitím co se Tabby s Joy radovaly z úspěchu, který pravděpodobně změnil veškerou atmosféru, jenž se nesla domem, se Dylan probouzel s velmi nepříjemným pocitem. Unaveně si otřel ospalky a následně hlasitě vydechl, jelikož jeho hlava jakoby duněla nespokojeností. Snažil se bolest utlumit tím, že přitlačil své dlaně na spánky, ale tato technika mu ulevila od bolesti jen na pár sekund. Vždycky mu to ale efektivně pomohlo jen tehdy, když mu to udělal někdo jiný. Sám to totiž neuměl. 

"Můžeš se přestat tak převalovat?" zamumlal vedle něj dívčí hlas. Až poté si uvědomil, komu vlastně hlas patří a co se včera odehrálo. Zklamání, jenž pocítil ho donutilo k tomu, aby potichu zaklel a praštil se do hlavy. 

Když si plně uvědomil svou situaci, potichu se posadil, odkryl ze sebe přikrývku a odplížil se z pokoje, ve kterém nechal Mickey samotnou. Opatrně zavřel dveře, porozhlédl se kolem a následně se snažil vymyslet, kam by se mohl jít na chvíli schovat, aby si srovnal vše, co potřeboval. Napadla ho zahrada, ale bohužel, Mickey by na něj měla skvělý výhled, což rozhodně nechtěl. 

V takových chvílích vážně potřeboval své auto, do kterého mohl jen tak nasednout, nikam nejet, jen si do něj sednout a vše si v hlavě v klidu srovnat. Když se jeho myšlenky přesunuly ke ztracenému autu, vzpomněl si na Tabby. Okamžitě sešel schody, popadl svůj mobil, jenž si včera nechal na stole, obul si své boty a rychle vyšel ven z baráku. Nejspíše by bylo lepší, kdybych se šel projít a mezitím bych mohl klidně zavolat Tabby bez toho, aniž by mě někdo viděl, nebo slyšel, pomyslel si.

Dylan se vydal na svou plánovanou procházku a mezitím vyhledal Tabbyiné číslo. Chvíli jen tak zíral na její jméno, přičemž pochyboval o tom, jestli je to vůbec dobrý nápad. Nebyl si jistý, jestli je vůbec dobrá chvíle, aby ji zavolal. Ovšem nutně potřeboval s někým probrat svou situaci. Byla ale Tabby právě ten člověk, se kterým to chtěl probrat? Ano, ale byla Tabby člověk, s kterým by to měl probrat? 

Dylan věděl jednu věc - zoufale potřeboval slyšet její hlas. Zoufale potřeboval být znovu ve svém autě, potřeboval slyšet rádio a taky její smích, když začal zpívat společně s rádiem. Bylo to od něj až patetické, jak moc potřeboval slyšet její hlas. Vždyť se vlastně ani neznali, tak proč měl pocit, jakoby byl na ní kdo ví jak závislý? Vždyť Tabby byla protivná a neustále neupřímná hlavně sama k sobě. Jedno si ale Dylan neuvědomoval. Dylan si nebyl schopen uvědomit jednu důležitou a hodně podstatnou věc. Tabby by s ním nikdy nemanipulovala takovým způsobem, jakým to dělala Mickey. Nikdy by s Dylanem netrávila čas jen proto, že by chtěla pozornost, kterou jí on laskavě věnoval. Nikdy by si o něm nemyslela, že je jistota, nebo druhá možnost. Možná je ale lepší, že si to neuvědomil. Kdyby si to totiž uvědomil, byla by jeho situace mnohem horší, než byla ta původní. 

Když si konečně uvědomil, že s Tabby vážně potřebuje mluvit, zmáčkl zelené sluchátko a přiložil si telefon k uchu, zatímco se zaposlouchal do uklidňujícího pípání.

"Ano?" odpověděla Tabby skrze svůj ohromný smích, díky kterému se ani neopovažovala podívat na jméno volajícího. 

"Tabby?" zeptal se trochu plaše, přičemž si vjel rukou do svých hnědých vlasů.

"Dylane?" reagovala trochu více vážnějším hlasem. Bylo krásně slyšet, že byla překvapená, ale zároveň velmi šťastná. 

"No, já... já bych s tebou prostě potřeboval mluvit. Můžeš se mnou chvíli mluvit?" Dylan zněl zoufale, a stejně tak vypadal jeho obličej. Tabby se nad jeho otázkou ustaraně zamračila.

"Jistě, co se stalo?" odpověděla téměř okamžitě.

"Mickey...já, já vůbec nevím, co mám dělat. Vážně jsem si myslel, že už je prostě definitivní konec, ale ona evidentně chce dále pokračovat v našem vztahu a já prostě... kruci, já fakt nevím, co mám dělat." Dylan těžce dýchal a frustrovaně se tahal za vlasy. Tabby se zhluboka nadechla, jelikož jí nenapadlo, že s ní Dylan bude chtít řešit právě toto. 

"Dylane, já Mickey neznám, takže ti nemůžu říct, co přesně máš a nemáš dělat. Můžu ti jen říct, že bys měl dělat to, co doopravdy chceš a přestat dělat to, co chtějí ostatní. Žiješ svůj život za sebe, ty musíš rozhodnout s kým ten život chceš sdílet. Já...hovno, já na tohle doopravdy nejsem moc dobrá, navíc je ráno, takže fakt nevím, co bych ti řekla." Tabby byla nervózní z toho, že doopravdy nevěděla, jak by mu mohla pomoct. Bodaly jí do srdce pomyslné pokaždé, když slyšela frustrované zafunění, či jméno Mickey. Dylan ale porozuměl a slova od Tabby ho značně uklidnila. Vlastně ho spíše uklidnil jen její hlas.

"Jo, děkuju," vyhrkl ze sebe Dylan bez přemýšlení.  

"Není za co. Je to všechno?" zeptala se Tabby s mírnou nadějí. Chtěla si s Dylanem povídat. Chyběl jí jeho hlas stejně jako jeho dětinské úšklebky. 

"Ne. Mohla by sis se mnou ještě jenom chvíli povídat?" Dylanova otázka působila na Tabby jako ohromná vlna elektrizujícího štěstí. Předtím, než odpověděla se zhluboka nadechla a široce se usmála.

"Jistě," její odpověď působila na Dylana úplně stejně. Povídali si ještě dobrých pár desítek minut, možná hodinu, dokud se Dylan musel vrátit zpátky do domu, aby nebudil tak velké podezření. Ale i těch pár minut pro oba dva  bylo to nejlepší z celého dne.  

_________________________________________________________

°  Ha, nečekali jste, že nová část bude tak brzy, že? :D Vlastně ani nevím, co to do mě vjelo... nejspíše to byly vaše ohromné a hlavně moc milé komentáře! 

° Tato část je podstatně delší, než části předešlé, a také jsou krapet jiné. Chtěla jsem, abyste více nahlédli do života Tabby a její sestry, neboť vy v podstatě o jejich minulosti a "přítomnosti" skoro nic nevíte (což je má vina :D). Dylanův život dopodrobna rozkopeme v příští části, kterou se také pokusím napsat co nejdříve (ale být vámi, tak ji nečekám za 2 dny :D)

° No, jinak bych vám chtěla moc poděkovat za vaše milé komentáře a hlavně za to, že tento příběh překročil hranici 30 000 přečtení a (což je šílené) 3 000 votes! Je to pro mě vážně nepochopitelné, ale udělalo mi to nekonečnou radost. Moc si toho vážím! :)

(Jinak písnička se spíše hodí k té části s Dylanem, ale to nechám na každém z vás. Také doufám, že jsme teď s těmi procenty opět zadobře. :D)